neděle 26. dubna 2015

Archetyp lišky

Víc jak dva roky jsem spolupracoval se zvláštní bytostí, liškou. Za tu dobu jsme se navzájem trochu poznali. Škorpili, hádali i líčili na sebe pasti a překážky. Ale teprve více jak roční odstup mi umožňuje pochopit více o lišce.

Archetypální zvíře

Přesto že jsme se od našich mýtů a víry odpojili, a nechali se smýkat vlivem různých myšlenek z masmédií a internetu, stále tam v hloubce našich duší zůstává určitá symbolika relativně stabilní. Kulturní kořeny kraje a předků docela nevyschly. Mnohé věci, a snad skoro každé zvíře, v nás probouzí určité pocity a emoce. A zvláště zvířata, pro svou tvář, získala nejen pocit, ale celý charakter, archetypální duši. Staré národy používaly tyto pojítka, "zvířecí duše", jako rádce i průvodce v dobách krize.
Do mých příběhů kdysi vstoupila liška. Na dlouho se usadila v mé blízkosti aby mne nutila psát příběh o ní. A o to setkání se chci podělit.

Mé setkání s liškou

Jaká je liška? Drzá, prolhaná, podvodník a šejdíř. To jsou první věci které mne napadnou a vlastně je nemám ani důvod zpochybňovat. Ano, lišky jsou takové!
Tyto vlastnosti, když je napíšu takto tvrdě, nepůsobí nijak dobře. Nepokládáme je za nějakou ctnost či dobrou stránku osobnosti. Naopak, jde o až hanlivé přídomky. Ale tento pohled je ve skutečnosti zjednodušený a překvapivě i mylný. Je to nepochopení.

Když jsem psal její příběh, také jsme ji nechápal. Jakýsi "Mirek Dušín" ve mne mi našeptával, že bych jí to neměl nechat projít. Všechny ty podvody a lži musí být na konci příběhu spravedlivě potrestány. Jenže to JE JEJÍ příběh. Můj první pokus klepnout ji přes prsty ztroskotal. Onen poslední příběh nefungoval a nezapadl k předchozím. Musel jsem jej dát pryč. A tak jsem to zkusil jinak, a to druhé klepnutí přes prsty nějak nefungovalo. Zvliště když vlivem změny názvu jsem se rozhodl dopsat ještě sedmý příběh (hříchů musí být sedm, v tom je poetika), a ten to celé ještě více smazal. Liška se stala jednoznačně morálním vítězem mého příběhu.

Vím že to některé dráždí, ale je to JEJÍ příběh. A je to nepochopení. Teprve ten odstup mi pomohl poznat hloubku liščího poselství. Sílu jejího archetypu.

Liščí poselství

Na jedné straně jsou lidé a jejich život. Jejich hry. Hry na to, jak budou viděny, co na to řeknou sousedi. Jestli jsme dostatečně morální, aby nás ostatní nepomluvili. Jestli se zavděčíme? Jestli jsme dobří? Ta hra nedělá lidi šťastnějšími a vlastně málo kdy i lepšími. Spíše naopak, někdy je šutrem, který nám brání se vyjádřit, pochopit sami sebe, mít rády sami sebe, žít.

Hry lišky možná nezní tak ctnostně, když s drzostí sobě vlastní skládá klamy a lži. Ale ona se tou hrou baví. Ona si tu hru užívá, at už ji vyjde či je odhalena. Ona žije. A žije v přítomnosti, s tím co zrovna má okolo sebe, s tím na co dosáhne. Liška je bezprostřední, hravá, jako dítě.
Děti, alespon ty nespoutané morálkou a zákazy, si také hrají s pravidly tak, aby získaly své. Ony i liška berou svět jako hru. Oni neubližují proto, že by chtěli ublížit, jen získávají co chtějí. Žijí život šťastně. Užívají si jej.

Odsuzujeme lišku za její drzost, ale možná že jen sami máme strach si říct, co potřebujeme. Strach být spontánní a užívat si teď.
Odsuzujeme  lišku za  to že lže. Ale žijeme život v pravdě? Bez přetvářky? Ona si jen tak hraje. A ta hra jí činí šťastnou. Činí nás naše hra, naše přetvářka, šťastnými?
Ona se nebojí být prolhaná, drzá, klamat? Být sama sebou. A co my?  Kdo žije více v pravdě sebe sama? Liška či lidé?

Všichni si hrajeme své malé hry. Ona i my. Pro mne je ale liška morálním vítězem. Nejen mého příběhu, knihy "Hříšky bílé lišky", ale i skutečnosti.

A to je její poselství, být sami sebou a žít. Třeba tak, že nás ostatní pomluví. Že nás nepochopí. Mít tu drzost, být sami sebou.



Žádné komentáře:

Okomentovat