Krátce z historie tohoto díla:
Krysí děti jsem napsal cca ve 25 letech. Obsahuje necelých 100 stran elektronického textu a byla vytisknuta jediná kopie. Ta se ztratila, stejně jako zmizela i disketa, obsahující textový soubor, v mnoha stěhování. Dílo bylo zapomenuto.
Ale před necelým rokem, po více jak 10 lety se znovu objevila onen jediný výtisk. Dozvěděl jsem se o něm jen náhodou, kde by mohl být. A pár měsíců trvalo, než byl skutečně objeven. Omšelý a zapomenutý text byl naskenován, zdigitalizován a znovu mnou revidován. A já se rozhodl, dát jej všem svým čtenářům, kteří mají odvahu, sestoupit do nekonečného babylónu chrámu Triád.
KRYSÍ DĚTI
Ondřej Netík
Úvod
Slyšel jsem dětský pláč jenž zněl chodbou pokrytou živým zeleným kobercem.
V chladu se tam leskly v matném šeru kapky vlhka jak slzy temných zdí. To se v těžkém pachu rozkladu a zatuchliny loučily se světlem.
Slyšel jsem dětský pláč. A viděl temná schodiště mizející v hlubinách pod kamennou podlahou. Byly obroušené a vyhlazené tisícem kroků jenž po nich už dávno nezněly. Zůstaly zapomenuty a osamoceny v děsivě prázdném tichu,
Jen dětský pláč zněl ve slabém světle oken z barevných skel zaprášených k neprůhlednosti. To co za nimi leželo dávno všichni zapomněli.
Tam venku procházeli občas poutníci obcházející obloukem starý komplex dávného chrámu. Šťastni nechávali mizet jeho kamennou siluetu za sebou a nikdy se neptali, co se uvnitř ukrývá.
Nikdy neslyšeli dětský pláč! A když přesto vítr donesl žalostné volání na zšeřelou stezku, zrychlili krok a s pohledem vraženým v prach u nohou mizeli dál do kraje.
Den 1.: PANENKA
Panenka s porcelánovou hlavičkou, to byla první věc kterou jsem vždy spatřil. Neměl jsem ji rád, jako by mne něčím děsila. Možná se mi příliš podobala, proto jsem ji nenáviděl. Díval jsem se na ni, jak leží v malé postýlce a tmavé oči upírá do stropu. Bez hnutí tak ležela po celou noc, přesto mne nemohla oklamat.
Já ji nevěřil.
Pokaždé, když jsem za noci přišel, pohlédl jsem na ni a svět mi ztmavl hnusem. Věděl jsem, že o mne ví a vysmívá se mému prokletí. Mít tu moc, asi bych ji rozbil.
Staré šatečky měli střih z počátku století, ale plátýnko vybledlo a zašlo. Malé kytičky setřel čas v šerý stín. Šeď šateček a zašlá hlavička s tmavou prasklinou mi připadali jako ztělesnění smrti. Té , co mne nechala.
Nikdy jsem nepochopil, jak se může té holčičce líbit. Ale líbila.
Když jsem přicházel, byla v místnosti vždy tma. Otevřel jsem oči a přivykal si na šero z nějž vystoupil bílý porcelán prasklé hlavičky. Rozpad. Pak obrys ležícího tělíčka, kde baculaté nožičky nadzvedávaly staré šatičky. Přicházel jsem jen někdy a chvíli poslouchal jemné oddechování děvčátka. Nevinné odpočívající duše. A ostrým zrakem viděl hluboko do stínu zašedlé látky.
Někdy se děvčátko probudilo, jako by vycítilo mou přítomnost a převalilo se na bok až dřevěná postel zapraskala.
A panenka zvala můj sílící zrak do stínu bledých stehen se zlomyslným úsměvem. Jak jsem ji nenáviděl, až sílící zloba vzpěnila v mých slovech. Děvčátko se mnohdy rozplakalo a já pak odešel, abych unikl nepoznán rodičům.
Mnoho nocí jsem přicházel a rozprávěl s tím dítětem. Mnoho nocí jsem pozoroval nehybnou panenku se škodolibým úsměvem zmizelého času a ostrým zrakem pozoroval temnou šmouhu po fixe , jež v rozkrok vkreslil před lety bratr děvčátka v pubertálním rozmaru.
A nesnášel tu výzvu.
-
To září jsem přišel v její pokoj naposledy. Protáhl svalstvo v úzkém prostoru a otevřel tmavé oči. A zrak sílil jak pokaždé.
Jen panenka zmizela.
V temnotě pokoje bylo její místo prázdné a osamělé. Nenáviděný pohled byl pryč, tím těsněji mne ale sevřela všudypřítomnost osudu.
"RÁ-ŠEL. DNES ODCHÁZÍME."
Kde leží hnusná panenka ve vybledlých šatech? Zmizela beze stopy? Děvčátko se probudilo, kovové šrouby zavrzaly ve spojích.
"Kam odcházíme?"
Měla příjemný hlas, roztomilý v nevinné ospalosti. Přemýšlel jsem někdy, jestli nezpívá ve sboru. Byl jsem přesvědčený že umí zpívat i když jsem ji nikdy neslyšel. Přesto že jsem se nikdy nezeptal.
"Proč?" zeptala se znovu.
Panenka s prasklou hlavičkou vždy jen mlčela. Přesto jsem byl přesvědčen že zpívat neumí.
"ODCHÁZÍME NAVŽDY!"
"Nechci nikam jít," řekla trochu plačtivě, když spouštěla bosé nohy z postele.
Nebyly baculaté, ani bíle jako porcelán. Naopak. Tenké a opálené se natáhly k podlaze až se palce dotkly chladných prken. Pomalu jsem přisunul ruku blíž a zahleděl se na lem noční košile u nahých lýtek.
"V CHRÁMU TRIÁD PLÁČE ŠHAD. JEN TY MŮŽEŠ POMOCI!"
"Jak?"
Na světlé košili měla mnoho barevných kytiček. Zářili jasnými barvami jak květy jara v bílém písku.
"JAK? ..... UVIDÍŠ!"
Až uplyne čas, zmizí kytičky v šeru. Vyblednou a uvadnou smutkem. Na bílé tváři se táhne prasklina a v očích není nevinnosti.
"JE ČAS JÍT!"
Ve stínu nabídne svou duši, s úsměvem, bez citu. Děvčátko pokleklo na zem a já pomalu sevřel její jemné zápěstí.
"JE ČAS JÍT!"
A pak přijde čas, kdy zmizí úplně a navždy. A ty, co jí nenávidí, sevře tíživěji všudypřítomný osud.
Rášel. Děvčátko bez viny.
-
Tenkrát, když jsem k ní přišel poprvé, měl jsem strach. Po době dlouhé jak celé věky jsem neopustil chrám Triád a vše ostatní pro mne ztratilo význam. Zapomněl jsem. Doufal jsem a věřil v prázdnotu, jež mne zaplnila.
Přesto. Když jsem v temnotě pod chladnou dlaní rozeznal dřevěnou podlahu a ucítil lidský vlhký pot. Zaslechl tichý vzlyk, neklid nemoci v níž se pohnula na lůžku, sevřela mi bolest chladnou hruď. Vždyť i já byl dítětem. Tam někde zpátky stojí kluk s pihovatou tváří ve stínu temných zdí města. Za pasem bratrův nůž a na zádech nápis RVÁČ. V tu chvíli jsem chtěl jen utéct daleko a nikdy se nevrátit.
Vzpomínky bolí, přesto jsem zůstal ležet v temnotě pod postelí a poslouchal těžký dech nemoci. Tehdy poprvé.
-
V prachu leží nahé tělo děvčátka, schoulené. Tenké paže objímají kolena. Dýchá pomalu a prach ji pokrývá nahá ramena i zavřená víčka.
Ticho? Ne, krajinou prašné cesty zní pomalé tikání hodin. Blíží se celá hodina každým úderem neviditelného kyvadla. Chrám se každou vteřinou otevře a přijme další oběť. Cítím trpkost nad svým činem. ale vím, že přijde čas, kdy budu potrestán. A ten čas je blízko.
Žádné komentáře:
Okomentovat