Bílá liška - z recenze Jana Elinor Poláčková

Občas se objeví recenze, která mne překvapí. Která mi ukáže moje dílo z úhlu, který jsem jen tušil. Tvořím totiž v mnoha vrstvách, v náznacích a symbolech až archetypálních. V mé tvorbě je více intuice a naslouchání, než logického skládání linií a argumentování. Cítím se napůl prostředníkem, popisující hlubiny, které sám jen tuším. Toto je pár vý/ňatků z recenze Jany Elinor Poláčkové, a já jí tím děkuji. (Celá recenze zde www.sarden.cz/node/6950)

Sladká devadesátá léta minulého století, kdy informační technologie neprorůstaly do všedního života. Blíže neurčité maloměsto v horách, kde lišky dávají dobrou noc a v mlýně žijí cikáni. Lidé až na pár výjimek nevěří na kouzla, o pohádkách nemluvě. S první sněhovou vločkou přichází zvláštní tulačka. Začíná zima… a čas na Hříšky bílé lišky.

Příběhy Ondřeje Netíka jsou odlišné od většiny nejen české románové produkce, hlavní slovo má čarovná atmosféra, mísení možného s nemožným a noření se do hlubin, jimž se vyhýbá i průměrné, slušně vychované holdstockovské mytágo.

Hříšky bílé lišky jsou hravou erotickou bajkou asi stejně, jako Euripidovy Bakchantky oslavou nevázanosti a Dionýsova kultu. Není těžké v nich podobné motivy najít a zachytit, ale podstatou liščího příběhu je něco jiného. Před staletími vyhnali ctihodní občané z kraje šibala, který je sužoval svými kousky, a tyto účty nikdy nebyly srovnány. Liška nikdy nepřestane toužit po satisfakci a nezná míru.

Řešení konfliktu – pokud vůbec – může přijít pouze zvenku; ani Vuples, ani místní nemají dost síly, aby se přestali zabývat svojí „hrou“. Příliš hravý název pro příběh pomsty táhnoucí se napříč staletími je však zároveň i důkazem autorova hlubokého pochopení prapůvodních příběhů a jejich zdánlivých paradoxů.

Neexistuje hranice mezi světem nespoutaných, personifikujících se přírodních sil a lidí. A tam, kde se setkávají, dochází k více než logickému střetu. Maloměstská morálka i lidské pojetí různých druhů dobrodružství se vymyká liščímu chápání. V něm je zdánlivě lehkomyslný flirt spojený s prastarým poutem k rodu, rozdíly mezi hrou a smrtelně vážnými záležitostmi jsou tenčí než chlup, křivdy i dobrodiní se nezapomínají. A to se promítá i do osobnosti protagonistky.

Vuples dokáže být ve stejnou chvíli chladnokrevným, dokonalým manipulátorem i malou holčičkou toužící po špetce něhy. Může měnit mužskou i ženskou podobu, a přestože před staletími bývala raději mužem, v Hříšcích hraje prim její ženskost. Je rozmarná, hravá i dravá, zvědavá, provokující, milující, upřímná, zákeřná… a především svá. Okouzlující, nebezpečná šelmička – s kterou si každý zahřeší rád.