Kapitola IV. – Krev na rukou
Zápach
v místnosti oproti včerejšku zesílil. Musela se zastavit ve
dveřích a trochu si na něj přivyknout, než mohla vstoupit
dovnitř. I dětí zde bylo zase o něco více, seděly na zemi a ve
chvíli, kdy vstoupila, se po ní společně ohlédly.
Krátce se rozhlédla, aby nalezla
místo, kde leží mrtvé tělo. Přešla k němu svírajíc
srdce ve své dlani.
Byla to dívka, jíž půjčila svou
košili. Její krev je nalákala. Proto se stala obětí. Tiše se
k ní sklonila a smutně pohlédla na srdce, jež držela, a pak
do jejích smutných očí.
Pohladila ji a vrátila se k parapetu
okna.
Boty, jež tam včera nechala, někdo
odnesl, jen krvavá skvrna zůstala na parapetu, kde našla mrtvé
srdce. Temnota nezačínala až v chodbě. Vlastnila již mnohé
duše těch, co jí naslouchali.
Vyšvihla se nahoru a otočila se zády
k místnosti. Aby mohla při svém vyprávění nerušeně
sledovat mohutné černé ptáky za oknem. Krkavce, jež ji zavedli
sem, do chrámu hříchů.
-
Glag
se nikdy nevzdal. I když ztratil stopu, pátral po vílách
s neúnavnou pečlivostí. A již tehdy bylo souzeno, že jim
bude neustále v patách. Nemělo být noci, kdy by mohly
v klidu usnout, nemělo být dne, aby přikrčeny v křovinách
nesledovaly jeho pátravý zrak, jež je hledal.
A každou hodinu, každý okamžik
v sobě černý jednorožec živil nenávist k těm dvěma.
Víly spávaly pod vývraty stromů a
ve skalních puklinách. Jedna vedle druhé, nahá těla propletena
v krátkém spánku, než znovu zaslechly přibližující se
dusot kopyt Glaga. Pak se ve spěchu protahovaly ostružiním,
přikrčeny při zemi a doufaly, že Glag nezahlédne bílou srst
potkana Tera.
Lil učila Ól znát Temný les. Jak
zbavit rostliny jedu, aby se daly jíst. Kde hledat nocleh a kde
bezpečí. Jak poznat místa, kde loví šelmy, a jak se vyhnout
temným jámám šílenství čekajícím na neopatrné.
Temný les měl tisíce nástrah a
falší a každou z nich se musela modrá víla naučit
rozeznat, každé z nich se vyhnout. A ani jeden z těch
dní Lil nepomyslela na to, že zanechá Ól jednorožci a sama tak
unikne.
Modrá víla zase pochopila, že les
Temnot ji nikdy nepustí domů. Nikdy se s tím nesmířila a po
nocích občas tajně plakala, když vzpomínala na své sestry a
křišťálový vodopád. A puklo by jí srdce, kdyby věděla, že
křišťálový vodopád se stal hrůzným krajem bažin s mračny
komárů hledajících svou oběť. Kdyby věděla, že vílí
královnu ve smutku rozfoukal vítr po bažinách a její sestry,
teskné přízraky, žalostně bloudí bažinou a jejich pláč věští
smrt.
Tak vysoká byla cena za vyvedení
z lesa temnot.
A tak nic netušící Ól trpělivě
poslouchala rady a ponaučení, trpělivě se učila znát místo
svého vyhnanství.
A v žádném z těch dnů
nevyčetla válečnici, že ji nenechala u těch kořenů.
Nestěžovala si na cestu, ani na věčný strach, s nímž
utíkaly.
Třináctý den seděly přikrčeny
pod kořeny černého dubu a Lil rozplétala drobnými prsty dlouhé
zlatavé vlasy víly Ól. Smutná víla, jejíž jinak obvyklý modrý
přísvit pohasl, si kutálela po dlani oblý kamínek z řeky,
již překročily před dvěma dny.
“Pořád se trápíš vzpomínkami?”
Zašeptala Lil a Ól smutně kývla.
“Zapomeň na to. Odsud se nedá
dostat. Jednou se Glaga zbavíme a pak si zvykneš, uvidíš.”
“Asi ne.”
Lil ji pohladila po vlasech a ramennou.
“Věř mi, nejde to.”
“Ale Glag, ten to umí. Nebyl poprvé
venku a kdysi vyvedl odsud i mou matku,” zašeptala dotčeně Ól.
“No, myslím, že tebe nebude chtít
vyvést ven.”
“Ale dokáže to.”
“To jo,” připustila květinová
víla. “Máš pravdu, nějak se z lesa umí dostat, ale to nám
asi neprozradí. Jedině..”
“Jedině?” Zašeptala s nadějí
v hlase Ól.
“Jedině, že by to věděl i někdo
jiný. Ale kdo?”
“Vzpomeň si,” otočila se víla a
její modrá zář zaplála s novou nadějí. Zlaté vlasy
vypadaly najednou zelené a bledá těla víl modře.
“Já znám jen jediného, ale ten nám
asi nepomůže!”
“Kdo?”
“Krkavec!”
“Ale můžeme to zkusit. Slib mi to.”
“Dobře,” kývla Lil a usmála se.
Ve svých dlaních sevřela drobné ruce modré víly a zamyšleně
přemýšlela o cestě, jež je čeká. Krkavec sídlil daleko a
cesta k němu byla těžká a trnitá. Budou muset cestovat
k severu, až k horám. A pak oklamat Glaga, než vstoupí
do průsmyku na jedinou a smrtelně nebezpečnou cestu skrz Hory
obrů.
Temnota okolo, po celou dobu nehybná a
mrtvá, ožila vzdáleným dusotem kopyt. Vila Ól se probudila skoro
okamžitě. Neustále osedlaný potkan zvedl hlavu a květinová víla
vyskočila do sedla. Obratně uchopila dlaň Ól a vysadila ji
k sobě.
Dusot kopyt zesílil a temný hlas
Glaga zaržál radostí, když spatřil bílé tělo potkana a obě
víly.
“Už mi nekniknete, víly!!”
Lil se ohlédla, když pobízela Tera
k běhu. Ještě nikdy za těch posledních pár dní se
nedostal tak blízko, jako v té chvíli. A i když byl Tera
vytrvalý a silný, nemohl nikdy soupeřit s vše ničícím
temným jednorožcem.
“Drž se a najdi Krkavce!” pískla
Lil na Ól a sevřela pevněji tenké kopí. Doufala, že se nebude
muset nikdy postavit Glagovi v otevřeném boji. Ale v té
chvíli už nebylo vyhnutí. V plném trysku se odrazila
z bílého hřbetu a její hmyzí křidélka zavířila
vzduchem. Zdobený kovový hrot zaplál nocí a sklouzl k temnému
tělu běsnícího jednorožce.
A obrovský potkan Tera zmizel
v křovinách i s modrou vílou na zádech. Tam se už ale
víla neudržela a sklouzla ze sedla. Její modré světlo v nárazu
o kmen pohaslo právě ve chvíli, kdy květinová víla zaútočila
sebevražedným útokem. Černý roh vykreslil do vzduchu pokřivenou
čáru smrti, temné kouzlo žíznící po síle maličké víly.
-
Jeden
z krkavců zabušil silným zobákem do tlustého sklíčka.
Dívka sledovala jeho strnulý pohled a spatřila srdce dívky,
ležící vedle ní. Chtěl ho.
Poznala to a pochopila, že nebude moci
nosit srdce neustále s sebou. Pomalu začne hnít a ztrácet svou
sílu, ztrácet nevinnost.
A v temném chrámu nebylo místa
pro hrob. Ať jej položí kamkoliv, dříve či později ho naleznou
všudypřítomní potkani a seberou jí ho.
Chtěla jí pomoci alespoň teď, ale
znala jen jedinou možnost. Uložit jej sama v sobě.
Chrám nad ní znovu vyhrál. Jak si
mohla v tomto světě uchovat čistou duši?
Po tvářích ji stékaly slzy, když
vzpomínala na malou dívenku a nevšímaje si zápachu již
rozkládajícího se masa, přiložila tuhý sval ke rtům.
A vzpomněla si na jinou dívku. Dívku,
jež ji učila milovat, na Alici.
-
Pod
jejími dotyky zapomínala na vše okolo sebe. To děvče znalo její
tělo lépe než ona sama a pokaždé ji svedlo překvapit něčím
novým. A ona, sotva se probouzela z omámení předchozího
vrcholu, už cítila ve svém klíně novou touhu. Brala bez omezení
a sama se naučila rozkoš dávat. To Alice jí zapletla vlasy do
dlouhých copánků a vyholila drobné chmýří v klíně a
v podpaží. A ona pak naopak zase jí.
Zvykly si nevnímat Glaga, jemuž občas
stály modelem. On žil ve svém světě a ony dvě v jiném.
Věřil svým dílům víc než skutečnosti, občas dlouze rozprávěl
o postavách na svých obrazech, dával jim jména a různé povahy.
Ale nikdo ho neposlouchal.
Jednou se jej zeptala, jak může na
něco takového přijít, a on se urazil. Řekl, že vše je čistá
pravda, že si nevymyslel ani čárku. Že všechno viděl ve svých
snech a vše co namaloval, se opravdu jednou stane. Je to nadání,
vidět budoucnost, říkal.
Pokrčila tehdy jen rameny a nechala ho
být.
A tak všechen čas trávila s Alicí.
Pokud je Glag nemaloval, válely se celý den v posteli.
Pospávaly, nebo se mazlily a nevšímaly si moc ostatních z party
Raven, kteří je začali nazývat
dvojčata. Byli to stejně vesměs rváči a zloději.
K droze se dostaly jen výjimečně,
ale to jim zase tolik nevadilo. Nepotřebovaly ji.
A když se večer setmělo, odcházely
bloudit po městě. Temné uličky ji už tolik neděsily, sama se
pomalu stávala nočním obyvatelem města.
Někdy v té době se Glag
rozhodl namalovat dvě mazlící se víly. Těšily se, že budou
namalovány podle nich, když hodiny stály modelem. Cítily nový
zápal a touhu. Možná si přály, aby se ten obraz stal zvěčněním
onoho času. Ale Glag mnoho znaků pomíchal, stejně jako jejich
vlastnosti. Každá z víl měla něco z nich, ale byly
jiné.
Rozčílil je tím, stupidní břídil
Glag, a přestaly si jej všímat. Byl to blázen, zavřen ve svém
světě nevěděl nic o skutečnosti. Alespoň si to tak tenkrát Oli
myslela.
To Glag tehdy věčně vyprávěl o
nekonečné stavbě, srdci Temného lesa. Stavbě, jež je prý
v našich myslích stejně jako tady, ve skutečném světě.
Smála se mu a on hleděl zasněně ven do ulic a mlčel třeba celé
hodiny. Stál tam, i když jej ignorovaly, a pak třeba najednou
promluvil.
“Je tu blízko, přesně na hranici
našeho světa. Skoro se na něj dá sáhnout, skoro…”
A znovu mlčel. Jeho šílenství takto
narůstalo každým dnem. Až přestal malovat fantastické tvory a
jediné, co kreslil, byly uhlové črty šílených dětí.
Plačících, prosících a mrtvých dětí. Prostě zešílel a brzy
o tom věděl každý z party Raven.
Z temného chrámu byl na mnoho
věcí trochu jiný pohled než z tepla domova.
Dnes už ví, že jsou i místa, o
nichž lidé ani netuší. Jako třeba gigantická stavba, jíž se
dá skoro dotknout, jak je blízko. Jenom kousíček dál, než
dosáhnou vaše dlaně. A která nemá ráda, když někdo odkrývá
její tajemství.
Byla třináctá noc v partě
Raven. Seděly s Alicí na přístavním molu a předávaly si
mezi sebou poslední cigaretu trávy. Město zahalené v mlze se
rozkládalo za jejich zády a nevšímalo si jich. Neměnné ticho
okolo, každý zvuk byl umlčen temným mořem a hustou mlhou.
“Kolik jsi měla kluků?” zeptala
se Alice. Ale ta jen pokrčila rameny. Hleděla k temnému
obzoru, ke vzdálené lodi, která se pomalu přibližovala.
“A kolik je ti let?” zkusila další
otázku. “Vypadáš mladší než já.”
Neotočila se, jen nepřítomně kývla.
“Město stínů se dětí neptá,
cítí-li se již dostatečně dospělé.”
Nic jí na to neřekla. Jen zvedla
hlavu ke vzdáleným světlům lodi. Mlha halila její tmavý obrys,
a tak světelné body byly jedinou známkou její přítomnosti.
Alice zahodila nedopalek do moře a
zvedla se. Smutným pohledem blankytných očí pohlédla k městu.
“Mám divný pocit, radši se
vrátíme.”
Oli k ní vzhlédla, nosila
krátkou sukni a tak viděla, jak se jí chvějí kolena. Nebyla to
zimou, jen byla najednou rozrušená.
Tak přikývla, ale to už Alice
směřovala k městu. Šla rychlým tempem, pohled upřený do
země , nedívala se vpravo ani vlevo.
Doběhla ji až o ulici dál, když
stoupala k centru.
K domu došly rychlým tempem za
necelou půlhodinu. V ulici stálo několik policejních aut,
modrá světla se odrážela od oken a těch několik zvědavců, jež
neodradila ani pozdní hodina, postávalo v malém hloučku
okolo a v poklidu spolu debatovali. Alice směřovala přímo
k domu. Oli napadlo, že by ji měla zastavit, že by měly
nejdříve zjistit, co se děje, ale neudělala to. Pak z boční
ulice vyběhl Kostra a chytil ji za rukáv.
“Neblbni. Pojď! Ostatní už na vás
čekají.”
“Co?“ Probrala se v překvapení
a pak znovu pohlédla na pobíhající policajty. Přikývla a
s povzdechnutím následovala Kostru do temné uličky.
Nebylo to daleko, jen pár ulic než
všichni tři vlezli do inženýrské šachty. Při světle
zapalovače došli až k jedné z rozboček, betonové
místnosti prokřížené množstvím nahrubo zaizolovaného potrubí
a spletí elektrických kabelů. U stropu svítilo mdlé světlo, jež
alespoň částečně osvětlovalo tuto místnost s množstvím
děcek.
“Co se stalo?” Zeptala se Alice,
zatím co se Oli snažila zorientovat v členité místnosti
s pospávajícími těly. Mnohé viděla poprvé a u zadního
potrubí se tisklo i několik žebráků, kteří stoprocentně
nepatřili k partě Raven.
“Někdo podřízl Glaga. Nějakej
hajzl to pěkně posral.”
“Proč?” Přerušila ho Alice. Kluk
svírající v neklidných prstech pistoli překvapeně vzhlédl.
“Jak, proč?” Vykřikl a ostatní
se po něm otočili. “Prostě to tak nenechám bejt. Až mi přijde
do rukou…”
“Proč by někdo zabil Glaga? To
přece nemá smysl.” Přerušila ho Alice a hoch jen zuřivě mávl
rukou.
“Jak to mám do hajzlu vědět? Glag
byl čurák, co o ničem nevěděl.”
“Ať to byl kdokoliv, spálil všechny
jeho malby i obrazy, který tam našel.” Zašeptala Loran,
postávající u světla, v dlaních držela arch papíru
z bloku, do něhož si Glag črtal.
“Tahle zůstala. Asi bys to měla
vidět,” pohlédla ještě jednou na kresbu a pak ji podala Oli.
Byl to její akt.
Špinavá a nahá seděla na parapetu
gotického okna. Ve tváři bolest a smutek, za sebou různě tmavá
skla skládající trojcípou hvězdu. Celá kresba byla roztřesená,
načrtnutá rychlými tahy až na ruce zakrývající klín. Tam Glag
použil veškerý svůj um kresby a detailu. Rozeznala ve stínu za
prsty i své pohlaví, přesné tvary. Nikdy ji nenapadlo, že by si
pamatoval takové věci.
Vzhlédla k Loran a pokrčila
rameny.
“No a?”
Alice zatím studovala Glagovu kresbu.
Pak ji podala zpět Loran a s povzdechnutím se posadila na
jednu z trubek.
“Nedává to smysl. Proč by někdo
zabíjel Glaga?” Zašeptala Oli a posadila se vedle.
Alice jen pokrčila rameny.
“Spálit obrazy. Komu mohly vadit?”
Celé to nechápala. Vlastně měla na sebe vztek, že jí ho není
ani trochu líto. Měla by cítit alespoň nějaký smutek a ne jen
to prázdno.
“Nešlo o obrazy. Musel vědět něco,
co ho zabilo. Něco, co možná na jeden z nich i namaloval,”
zašeptala Alice a přetáhla přes hlavu huňatý svetr. V místnosti
bylo o dost tepleji než venku, kde už začínalo vládnout podzimní
počasí.
Oli se to zdálo nesmyslné. Znala
zpaměti všechny jeho kresby i malby. Všechno to
byla jen fantazie. Tvorové z legend a pohádek.
Přízraky a děsivé stvůry noci.
Chvíli mlčela, ale pak jí to nedalo.
“Ale?”
“Ale Glag kreslil jen nesmysly,”
dodala Alice a Loran kývla.
“I když jim věřil, byly to jen
pohádky. Výmysly jeho šílenství.” Pomalu a úhledně
poskládala jeho poslední črtu a schovala ji do výstřihu.
Kluk naproti Oli si pořád hrál s
pistolí, přičemž se celý chvěl. Byl nervózní a chvílemi
dostávala strach, že mu rupnou nervy a po někom vystřelí. Až
později se dozvěděla, že to byl Glagův bratr.
I když si nebyli moc podobní, byli
oba podobně šílení.
Možná by nad tím vším jen mávla
rukou. Vše se mohlo změnit jen ve špatný příběh jednoho večera
a dnes ví, že by jí to vůbec nevadilo.
Tu noc nespal nikdo klidně. Slyšela
ostatní, jak se převrací, nebo si tiše mezi sebou povídají.
Glagova smrt na nich ležela jako přízrak a kluk s pistolí se
budil snad každou hodinu.
-
Bylo
pozdě v noci, všechna děcka už spala svým neklidným
spánkem. Občas se některé z nich zavrtělo v neklidném
snu, prožívajíc znovu hrůzy dnů strávených v chrámu.
Nebylo úniku, chrám opouštěl mysl
dětí jen zřídka. Jeho krutost se vrývala hluboko do podvědomí,
a tak sny byly stejně děsivé jako šílenství dne.
Pohlédla na své krvavé prsty a
otřela je do špinavých kalhotek. Měl její příběh šanci
změnit alespoň jejich sny?
Tiše seskočila z parapetu a
rozhlédla se, jestli nespatří své boty. Marně, nikde nebyly. Už
je nosil někdo jiný. Přešla po chladné podlaze k větrací
šachtě ústící ze zdi ve výšce jejích očí. Ještě se
opatrně zaposlouchala a pak se vyšvihla nahoru.
Glag věděl, že ji chrám dostane.
Věděl to, ale ona jej neposlouchala. A teď tu bloudí temnotou
chodeb a smrt se jí vyhýbá? Co po ní vlastně osud chce?
Každý den se vracela zpátky
k místnosti, kde na gotickém okně sedávají vypravěči před
tváří dětí. Dětí, jež si temnota stejně vezme. Dnes či
zítra, co na tom záleží!
Vracela se a přitom věděla, že
dokud bude vyprávět, smrt se jí vyhne. Stojí ve vedlejší chodbě
nebo ustoupí ke stěně, když tápe temnou chodbou. Možná stojí
jen pár centimetrů od ní.
Děti zde je nazývají Můry, ale
žádné to slovo nevysloví. Přináší to smůlu. Volá je to. Ale
spíše to jsou démoni. Temnota. Jestli byla pravda, co šeptaly
krysí děti, každý vypravěč dovyprávěl svůj příběh do
konce. Nikdy nepřišli Můry dříve, ale ani později.
Třeba teď kráčí za ní a když se
otočí, zešílí hrůzou! Ale možná ji její pohádka opravdu
chrání. Může ji vyprávět nekonečně dlouhý čas a pak bude
snad i její život zde bez konce. Ale proč? Věděla, že ji zabijí
dříve, než pozná pravdu. Možná naopak zešílí, až pochopí
jejich hru.
(Pokračování zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat