Kapitola III. - Svedení
Ještě
než vkročila do místnosti, poznala, že je tam všechno jinak.
Pach smrti a rozkladu plnil místnost
nasládlou těžkou vůní. Na zemi posedávalo o několik děcek
více než včera, některé zdobeny pruhy a malbou krví, zatímco
ostatní seděly odděleně u stěn.
Všechna ale byla sytá. Jejich tváře
byly klidnější a spokojenější.
Pomalu přešla k oknu. Na
parapetu leželo srdce dítěte. Krvavý sval, po němž lezlo
několik much, vypadal uboze a schlíple. Tupě uřezané cévy,
roztřesené a pomlácené, plnila sražená krev a voda.
Nebyla to jen temnota chodeb okolo. To
nejhorší bylo v nich, v jejich egoistické mysli.
Bez přemýšlení se zula a vyskočila
nahoru. Vyplašené mouchy jí zabzučely okolo uší a odlétly do
místnosti. Nesledovala je, věděla, že si mají z čeho
vybírat. Zaschlou krev na kůži dětí nebo zbytky hostiny, již
neviděla, ale podle zápachu tu musela být také.
Opřena o stěnu zvedla srdce z krvavé
louže a sevřela je v dlaních. Přemýšlela o děcku, jemuž
patřilo. Které z těch, jež tu včera seděly, skončilo o
pár dní dříve, než by je pohltila noc?
Seděla čelem k oknu, srdce
položené v klíně. Bylo již chladné a ztuhlé.
Pohlédla ven na rudý obzor za
barevnými skly a temná těla posedávajících krkavců. Vědomí
vzdálené realitě začalo vyprávět.
-
Místní
nazývali kraj na sever od řeky Křivé žlaby. Byla to ta část
Temného lesa, jež se rozkládá mezi Bažinou prokletí a Skalním
bludištěm. Místo, které nebylo v lese oblíbeno, přesto tam
bylo několik domků pod kořeny mohutných stromů, rozházených
v hlubokých žlabech, jež připomínaly dílo gigantických
divočáků.
V jednom z nich, podzemní
noře vytřené jílem, spala podivná dvojice. Ten výraznější
než jeho společnice, byl obrovský bílý potkan. Stočen do
klubíčka lehce pofrkával ve spánku skrz růžové nozdry na
protáhlém čumáku. Celé jeho tělo bylo trochu zavalité. Mohutná
kostra a silné nohy zakončeny ostrými drápy. Dlouhá a jemná
srst zářila čistě bílou barvou až na šedivý vybledlý
trojúhelník za krkem.
Nahá drobná dívenka spící v kruhu
mohutného těla byla květinová víla. V lese stínů velmi
neobvyklé stvoření, jemné a citlivé. Její hmyzí křídla se ve
spánku lehce chvěla.
První se probudil potkan. Nejdříve
se jen lehce pohnul, snad ještě ve spánku a vzápětí se
rozvinul a postavil na silné tlapy. Zapřen drápy o hliněnou
podlahu se protáhl a dlouze zívl. Obrovské žluté hlodáky se
zaleskly tmou a když hlasitě scvakly, otevřel černé oči.
Víla se poslepu došmátrala k bílé
měkké kožešině, jež jí utekla z pod hlavy, a teprve pak,
znovu opřena o masivní tělo hlodavce, lehce zívla a počala se
probouzet. Potkan se zatím soustředěně věnoval své očistě.
Tou dívkou byla květinová víla Lil
a ono mohutné zvíře se jmenovalo Tera. Patřil víle, jež na něm
jezdila, i když přesnější by bylo říci, že byli přáteli,
kteří jen neznali společný jazyk.
O chvíli později již neklidný
potkan očichával dveře, zatímco se drobná dívka snažila na něj
upevnit postroj a sedlo. Nedělala to poprvé a tak byla snaha
neklidného zvířete marná.
Když otevřela dveře, nahlédl potkan
krátce ven a zavětřil. Jeho zdánlivá netrpělivost okamžitě
zmizela vystřídaná opatrností a strachem. Chvíli čenichal, než
potichu vylezl mezi uzlovité kořeny.
Nahá víla si navlékla silné
rukavice z tmavé kůže a ze země sebrala tenké dlouhé kopí
s hrotem z trnu velkého bodláku. Trochu oprášila rudé
třásně prachového peří pod ním, než vyšla ven za potkanem.
V temném lese nic nerozdělovalo
den a noc. Neustálá neurčitá tma stínící zemi sloužila všemu
temnému v kraji jako věčná skrýš.
Lil vylezla na hřbet Tera a opatrně
se rozhlédla okolo. Zdánlivě byl všude klid, ale ten byl
děsivější a nebezpečnější než cokoli jiného.
Jak si malá válečnice přehodila
přes ramena zelenavý plášť vystlaným jemným peřím, pohasla
zář jejích křídel. Zůstal jen přízračný třpyt jejich tvaru
prosvítající ven skrz hrubou tkaninu.
Drobné nohy ve třmenech pobídly Tera
k pohybu a sama víla dávala pozor na okolí, i když věděla,
že silný sluch a čich zvířete je mnohonásobně lepší.
Vílí válečnice Lil a její podivný
oř, mohutný bílý Tera projeli Křivé žlaby, aniž by se
jedinkrát ohlédli zpět, kde stál
prastarý domek, který jim sloužil jako útočiště po několik
dlouhých měsíců. Silné kořeny a kamenitá půda stropu jim
mnohokrát zachránily život, ale včera se víla rozhodla jít
znovu dál. Zapomenout na sladký život plný jistot, na nějž se
tak lehce přivykalo, a znovu bloudit divočinou. Spávat v puklinách
skal a pod vývraty, bojovat a třeba i bloudit.
Jednotvárná jistota prastarého domku
byla možná příjemná, ale ne pro Lil. V jejích žilách
kolovala divoká krev, nestálost a
divokost Temného lesa, a to ji vyhnalo z bezpečí pod kořeny.
Mohutný potkan Tera byl možná proti, alespoň nejevil mnoho
nadšení po ránu, když jej oblékala do postrojů, ale podřídil
se. Byla to otázka zvyku, nechávat si své názory pro sebe.
Křivé žlaby znali za tu dobu velmi
dobře, a tak jim cesta k řece netrvala dlouho. Už za pár
hodin stáli oba na břehu chladného líného proudu. Do vody musela
Tera zatáhnout Lil násilím. Potkanovi se nechtělo a bránil se.
Nebylo to tím, že by neuměl plavat. Byl naopak velice dobrým
plavcem, jen vodu neměl příliš v lásce.
Když se nakonec nechal přesvědčit,
zabral mohutnými běhy a velkou rychlostí přetáhl vílu na druhou
stranu, kde promočený vylezl na břeh a zavětřil. Bílá srst se
naježila a proměnila jej tak napohled v mnohem větší
chlupatou kouli, z níž vyčnívaly jen jeho drápy a dlouhé
hlodáky.
Víla sundala ze sedla oštěp a tiše
se rozhlížela. Věřila jeho čichu více než svým schopnostem.
Nedaleko od nich někdo plakal.
Plačtivý nářek byl v Temném lese neobvyklý a víla nepatřila
k důvěřivým tvorům. Tiše našlapujíc postoupila ještě
pár kroků do tmy, oštěp pevně sevřený v dlani, než
spatřila modře zářící dívenku. Seděla na jednom z křivých
kořenů a plakala. Nedaleko od ní se pásl černý jednorožec Glag
a pozorně sledoval okolí.
Ani květinová víla mu neunikla.
zvedl hlavu a zafrkal.
“Zmiz, poletucho, než ti ublížím!”
“Zkus to!” Rozmarně zašeptala
víla a sevřela kopí v obou dlaních. Přitom se zasmála svým
zvonivým smíchem.
“Víš kdo je můj mistr?”
“Ano. Sloužíš Lovci.”
“Ta, co tu pláče, patří jemu!”
“To je možné, však ti ji neberu.
Ale proto se neleknu tvých slov. Nejsi víc než prašivý kůň a
to slova nezmění.”
Z nozder jednorožce se vyvalila
pára a oči žhnuly plamenem.
“Dovoluješ si
příliš, válečnice!” rozdrtil varovná slova v silných
čelistech.
Lil se rozpustile rozesmála.
“Řeči plynou. Tys ji sem přivedl?”
“Já!!”
“A co je ona vlastně zač? Vypadá
jako…” Lil si znovu pozorně prohlédla plačící děvče, ve
snaze někam ji zařadit. Glag ji přitom nenávistně pozoroval.
“Nevím,” pokrčila rameny Lil,
“nechám se podat. Tak koho to přinesl úžasný Glag?”
“Vílu!”
Lil pohlédla zpět na uplakané děvče
a vyprskla smíchy.
“To nemyslíš vážně, Glagu!”
“Proč!!!?”
“Takhle přeci víly nevypadají.
Kdopak tě zase napálil, komu jsi naletěl, Glagu?”
Květinová víla se se smíchem a
rychlým míháním hmyzích křídel vznesla do vzduchu.
“Je to víla. Je nejmladší dcerou
královny víl!”
Zaržál rozzuřeně Glag a kopyty
rozryl zemi ve svém dosahu.
“Dalo by se připustit, že všechny
dcery královny víl nemusí být víly. Mohla do svého domu
přijmout sirotka. Ale já si stejně myslím, že jsi spíš
naletěl, Glagu!”
“Chová se jako víla.”
Snažil se bránit nejistý Glag. Byl
v temném lese již příliš dlouho a neznal vzdálené kraje
tak dobře, jako dříve. Zároveň se kdesi uvnitř, v jeho
černé hrudi, probouzel strach z Lovce, jeho mistra.
“Napálila tě, Glagu, ještě přece
poznám vílu. Jen se na ni podívej, na vílu je moc tlustá a
těžká.”
Glag pozorně zkoumal Ól a pak jeho
temná hlava poklesla k zemi.
“Máš pravdu poletucho. Ta
čarodějnice mne napálila.”
Lil jen pokrčila rameny.
“Kde.. jsi.. ty.. černáá
klisnooo!!”
“Nevolal tě někdo?” uličnicky se
rozhlédla Lil
“Lovec,” vypustil Glag oblak par
z nozder. Nenáviděl ho, ale ještě jeden rok zbýval do konce
jeho služby u něj. Moc Lovce byla velká, větší, než většina
obyvatel Temného lesa tušila. A Černý jednorožec ji pomalu, den
po dni, nasával do sebe.
“Ale co s tím uřvaným
bastardem? bude mne jen zdržovat!”
“Já ti ji pohlídám. Nemá sice
žádnou cenu, ale že to jsi ty...” Snesla se víla zpět na zem a
postavila se vedle plačícího děvčete.
“Dobře, tak ji hlídej! A běda,
jestli ti uteče!!” Zařval Glag v běhu a vzápětí zmizel
mezi černými stromy. Temný les okolo utichl a potemněl. Lil se
opatrně rozhlédla a pak se posadila vedle ubrečené Ól.
“Neboj, už je pryč. Kdo vlastně
jsi? A jak se jmenuješ?”
“Já,” se strachem vzhlédla ke
stejně veliké válečnici. “Já jsem víla Ól.”
“Ty jsi víla? Tomu nevěřím.”
“Ale já jsem opravdu víla,” znovu
začala popotahovat Ól.
Lil pokrčila rameny. “Každý se
může splést. Ale to bychom tu pak neměly moc dlouho čekat.”
“Proč?” otázala se překvapeně
modrá víla.
“Protože Glag se určitě vrátí
každou chvíli,” vyskočila válečnice na nohy a uchopila Ól za
ruku. “Pojď.”
Tiše zamlaskala a mezi stromy se
vynořila hranatá lebka obrovského potkana s udidlem mezi
čelistmi. Drobná ruka válečnice uchopila uzdu a postrčila druhou
vílu k mohutnému hřbetu. “Tak lez, Glag se hned vrátí!”
“Když,” Ól se vyděšeně
podívala po mohutném zvířeti, “já neumím jezdit na koni…”
Lil vyskočila do sedla a sevřela Ól
ruku.
“Tera není kůň. A já tě
podržím.” Vytáhla ji násilně před sebe a pobídla zvíře
k běhu.
“Chtěla bych se vrátit domů.”
Plačtivě zaprosila modrá víla a ohlédla se po Lil, jež ji
držela jednou rukou za pas a druhou řídila obrovského potkana.
“Jinak, jmenuji se Lil. A na domov
zapomeň! Z Temného lesa nevede žádná cesta ven. Nikdo z nás
se nemůže vrátit!”
“A co sestřičky? Ony na mne
čekají!”
Temný les okolo se roztřásl větrem,
jenž nesl zlostný křik Glaga.
“Zrádná poletucho, vrať mi mou
vílu!!!”
“Přej svým sestřičkám štěstí
a dlouhý život. To, co jsi ty sama už ztratila!” Zašeptala Lil
do ucha Ól těsně před tím, než se lesem roznesly údery
mohutných kopyt Glaga, který je pronásledoval.
-
Děti
za ní tiše seděly v očekávání dalšího pokračování,
když dívka odehnala ze srdce v klíně jednu z much. Za
okny před sebou slyšela křik krkavců, poslouchala jejich pláč
i krutý řev, ale věděla, že skutečná krkavčata sedí za
jejími zády. Děti, které se neštítily vztáhnout ruku na jedno
z nich.
Zvedla srdce. Bylo docela malé, menší,
než si vždy představovala. Tuhé svalstvo, najednou tak studené a
bez života. Přesto znamenalo lidský život. Sílu dítěte.
Měla také hlad, ale nemohla si ani
připustit myšlenku, že by jej pozřela. Ten drobný sval v jejích
dlaní byl jako její vlastní srdce. Dětské srdce a nevinnost, již
zahodila když odešla od rodičů. Ale to ještě žila.
Sevřela srdce v dlaních, jako by
jej chtěla chránit před všemi okolo. Chránit sebe. Ale pak si
uvědomila marnost svého počínání a po tváři se jí skutálela
slza.
-
Bylo
jí špatně. Motala se jí hlava a před očima tančilo tisíce
různých obrazů. Pokusila se vstát, ale nepodařilo se jí to.
Nepodařilo se jí ani otevřít oči. Kňučivě zaprotestovala a
při novém pokusu se úspěšně
zapřela lokty o zem.
“Je ti špatně?” zeptala se vedle
ní Loran ospalým hlasem. Jen kývla a děvče jí něco strčilo do
pusy.
“Neboj, tohle tě srovná.”
Vyčerpaně se usmála a ulehla zmoženě
zpět na deku pod sebou. Slyšela ostatní vstávat, někdo otevřel
znovu láhev na stole a napil se. Pokud si dobře pamatovala, moc
v ní už nebylo. Bolest hlavy začala slábnout a tělo se
uvolnilo. Ať už to bylo cokoliv, bylo jí po tom více, než jen
dobře. Její organismus jako by plaval v poklidné lázni.
Trochu nemotorně se zvedla a
vypotácela se z místnosti na chodbu. Po chvíli našla dveře
a za nimi toaletu, již hledala. Posadila se a s úsměvem ve
tváři se snažila trochu rozpomenout. Nepodařilo se jí to, ale
vůbec jí to nevadilo. Cítila se lehce a uvolněně, střídavě se
smála, nebo poklimbávala.
“Jak se máš?”
Zvedla hlavu k otevřeným dveřím.
Stál v nich Glag opásaný tmavým ručníkem a s rozcuchanou
hlavou.
“Dobře.” Kývla šťastně a
zacpala si pusu, než se stihla rozesmát.
“Můžu se vykoupat?” Ukázal za
ni. Teprve teď si všimla, že ve stejné místnosti je i stará
smaltová vana, do níž ústila otlučená mosazná trubka.
Vyprskla do dlaně a pokrčila rameny. Droga, kterou jí dala
Loran, otupila jakýkoliv pocit studu, vlastně si tehdy ani
neuvědomila že nemá nic na sobě. Neuvědomovala si plno věcí,
které procházely okolo, celý svět byl zastřen sladce růžovou
mlhou nevinnosti.
“Chtěl bych tě pak namalovat,
můžu?” Zakřičel Glag přikrčený pod kohoutem s chladnou
vodou. Proud vody bušící do stěny se jej snažily přehlušit,
ale neúspěšně.
“Jo,” kývla.
“Ale poprosil bych tě střízlivou,
ne zfetovanou. Promiň, ale děsně se usmíváš!” Ovázal si
tmavý ručník kolem pasu a jak se protahoval okolo, sevřel jí
hlavu v dlaních. “Dobře.”
Vyprskla dalším smíchem, ale rychle
jej potlačila a vážně kývla. “Dobře.”
Dlouho sama nezůstala, brzy se
objevila Loran.
“Tak jak je, děvče?”
“Už líp.”
“To je dobře,” usmála se a
posadila se naproti na zem. “Jsme taková velká rodina, víš?
Pomáháme si a tak. Svět je krutej a temnej. Člověk se musí
hodně snažit, aby v něm přežil. Víš, ty venku většinou
ani netuší oč tu jde. Neznaj svět v noční tmě!”
Podívala se pozorně na usmívající
se dívku.
“Opláchni se pak vodou, vzpamatuješ
se trochu.” Loran se zvedla a protáhla se do chodby.
Hlas hocha, jenž jí otevřel, něco
zašeptal a Loran mu odpověděla. Dost hlasitě, aby rozuměla
slovům.
“Je dobrá, neboj, dostane se z toho.
Ale nesmíš to příště tak přehánět, v noci vypadala na
chcípnutí. Není zvyklá.”
Nahlédl dovnitř, slabé tetování
bylo sotva viditelné na znavené tváři. “Ahoj.”
“Ahoj.” Usmála se na prázdný
prostor, kde ještě před chvílí nahlížela rozčepýřená
hlava. Místo ní se dovnitř protáhlo baculaté děvče a pohlédlo
na ni.
“Pustíš mě?”
“Jasně,” pokrčila rameny a ztěžka
se zvedla. Posadila se ke stěně naproti, kde ještě před chvílí
seděla Loran. Děvče na ni překvapeně pohlédlo a pak ji
ignorujíc zavřela dveře na chodbu a rozepnula džíny.
“Jak se jmenuješ?” přes baculatý
zadek přetáhla kalhotky s kytičkami a posadila se naproti.
“Já jsem Alice. Ale ostatní mi většinou říkají jen Li.”
“Moly,” zarecitovala kysele jméno,
jež její rodiče považovali za neskutečně krásné a nejlepší
jméno pro dívku. “Přátelé mi říkají jen Oli.”
Děvče se sklonilo a letmo ji
políbilo. “Tak doufám, že už jsme přítelkyně.”
“Dobře.” Přikývla tehdy. Po
dlouhé době neznámých tváří, které znala jen zběžně, byla
Alice první, kdo jí nabídl přátelství. Navíc se jí děvče s
dlouhými copy hned zalíbilo. Nebylo uzavřené jako většina
ostatních. I když se tvářili přirozeně, vnímala je jen jako
masky, co se pohybují okolo ní. O něco menší děvče, vlastně
vůbec nevěděla, je-li starší či mladší, bylo přímé a
usměvavé.
Radostně přikývla a oplatila polibek
zpátky sedícímu děvčeti. Sama se přitom postavila a pak přešla
k vodovodnímu kohoutku. Tekla jen studená voda, ale tím
rychleji se probudila.
Tehdy poprvé si uvědomila, že je
nahá. Rozhlédla se po místnosti a zvedla jednu z osušek.
Utřela si do ní obličej a pak se do ní zamotala. Byla sice o něco
kratší, než by bylo pro tento účel nejlepší, ale toho si ani
nevšimla.
“Měla jsi už nějakého kluka?”
Zeptalo se děvče od dveří a ona pokrčila rameny.
“Samozřejmě,” zalhala. Do dlaní
znovu nabrala vodu a umyla si obličej. Doufala, že studená voda
zakryje její rozpaky.
“A jaké to bylo?”
“Normální,” odvětila trochu
nejistě, nevěděla co jiného odpovědět. Znala tisíce historek
od ostatních holek, ale z vlastní zkušenosti nic.
“A milování s děvčetem?”
Zašeptala o poznání tišeji.
“To ne,” přiznala a překvapeně
vzhlédla.
“A já, líbím se ti?” Zeptala se
trochu nesměle Alice. Dívka sklopila oči a kývla.
“Ty se mi také líbíš,”zašeptalo
děvče něžně. Zvedlo se a dlaní shrnulo kalhoty ke kotníkům.
Krátce zápasila s tkaničkami, než se jí je podařilo
rozvázat. Silný svetr přetáhla pak už hravě přes hlavu. Stála
před ní jen v tílku.
Ale její nahota ji opravdu lákala, i
když tehdy ještě neznala její jemné doteky a objetí.
Znovu sklopila zrak a uvolnila přehnutý
ručník nad ňadry.
-
Alice
byla děvče, na něž vzpomínala ráda. Její první opravdu velká
kamarádka. Smutně sevřela v náruči srdce dítěte, které
ještě včera asi poslouchalo její příběh. Sklouzla z parapetu
a bez bot se vydala do temné chodby.
Nechala za sebou děti i zápach masa.
Jejich osud už pro ni neměl žádný význam. Že někdo z nich
z hladu zabil, o tom už slyšela, ale tehdy to bylo jenom
takové vyprávění.
Zastavila se na hranici tmy a
poslouchala ticho. Kde byl ten chlapec, co ji prosil? Vždyť včera
tu ještě seděl!
Už ani nechtěla vyprávět. Ten
příběh byl příliš o ní. Poznávala v něm střípky svého
vlastního života a to ji nutilo znovu o sobě přemýšlet. Nejen o
tom, co udělala, ale i o tom, co dělá tady.
O své roli v tomto světě,
v chrámu uvězněných duší. O chrámu, v němž žili,
přesto o něm nikdo nic nevěděl.
Kdo v té temnotě zabíjí a kam
nosí jejich těla?
Chtěla plakat hrůzou, ale slzy jí
dávno vyschly…
(Pokračování zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat