Krysí děti - Den 8. (O)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH TANEČNICE

Drželi ji za vlasy a surově tlačili hlavu k zemi. Někdo ji kopl do bledého obličeje, ale neviděla kdo.

"Krysátko, jak ses tu najednou zjevilo?" zašeptal někdo zkroušeně a všichni vypukli ve smích.

"Tady jsi v pekle, děvčátko. Co jsi provedla, že tě bůh zatratil?"
Vyplašeně pohlédla ke stropu na němž rudá plíseň visela v cárech a její provazce sahaly k ní jako temné pařáty. A pak se rozplakala.

"Já chci domů". zašeptala prosebně. Modré oči marně hledaly oporu ve stínech okolo sebe. Neznámá dlaň ji znovu uchopila za dlouhé světlé vlasy a zvrátila hlavu dozadu. Slzy ji pálili pod víčky a slepě mžourala okolo.

"Kradla...," zavrčel ji hrubý hlas do obličeje.
"Lhala, rouhala se...."
"To není pravda," zašeptala skrz bolest, ale smích ji umlčel.

"My víme všechno! Víme kdo jsi!"
"Tanečnice... ," zašeptala.

"Pleteš se, čubčí dcerou čubka jest," vysmáli se jí. "My víme co potřebuješ, jediným lékem léků je pořádná dávka."

Uchopili ji chabě odporující paže a násilně otevřeli ústa. Hořká palčivá chuť ji skoro utopila. Jazyk odporoval a tělo začalo chtít. Chtít více, každou kapku. Dusila se a přesto pila. Vnitřnosti se chvěly bolestnou křečí, ale ona sála každou kapku. Propadla se v temnotu pocitů, tělo se chvělo drženo ve vzduchu. Olizovala jim prsty, na nichž zůstaly zapomenuté kapky a se slzami na tvářích se smála.

"Čistý koncentrát, za něj musíš zaplatit, tanečnice."
Kývla, i když jí to nic neříkalo.

"Tanči! Tancuj čubko pro svého živitele."

Usmívala se a v navyklém gestu se zastavila. Když se v hlavě rozezněla hudba, jemným baletním pohybem započala svůj tanec. Těžkost drogy ustoupila do pozadí a s hořkostí v ústech tančila rychlý tanec nepoznamenaný ztrátou rovnováhy. Každý krok, každý pohyb byl ohněm pro ně, silou jimž se jim oddávala.

A když se zastavila a smutně rozhlédla okolo, její šepot měl odstín krve stékající ji po rtech.
"Tanec smrti...," zašeptala, než ji droga znovu ovládla a upadla na zem v zimničním třasu. Přivolané můry přišli a mnozí nepochopili, co se stalo. Zůstalo jen zemdlelé děvče a vyděšený vytáhlý blonďák skrytý v ústí šachty. Poslouchal její hlasitý chladný smích a celé tělo mu zdřevěnělo hrůzou.

Její smích mu přejížděl po zádech a neumlkal. Nekončil.

PROSBA K TRIÁDÁM (Trist)

Triádo, prý vládneš nám.

Ty jenž vlastníš tento chrám, 

rozhlédni se po kraji.

Já se ptám.

Proč pláčou děti potají?

Triádo, jenž řídíš běh. 

Odpověz, kam je ten spěch? 

Ptám se, smutek ve tváři, 

Triádo,

proč děti řekou odchází?

Triádo, tak vyslyš nás.

Kam spěchá tento divný čas? 

Tak odpověz a nemlč dál.

Já se ptám,

kdo potrestá tento chrám!

DEN VIII. - DĚTI VĚŽE

"Jak daleko ještě?" vykřikla mezi vdechy Nina. Rášel běžící poslední, zakřičela.
"Asi míli."

A tehdy se Nina zastavila.

Byla zvyklá se prát, ne utíkat. Tak pohlédla na Rášel. jenž proběhla okolo.
"Poběž Nino."

Psí štěkot se blížil, ač utíkaly, jak nejrychleji mohly. A dívka poznala že neutečou. Takhle ne a kdo jiný by je měl zastavit.

"Dohoním tě", usmála se a z váčku na krku vysypala do dlaně hrst lesklých tablet. Hořká chuť slepila jazyk tak, že je stěží polkla. Jak velcí mohou být psi, napadlo ji, když opřela chodidla o zem. Nikdy neměla ráda dlouhý běh, zato rvačce už na chuť přišla.

,,Pojďte", zašeptala. Chtěla krev a ten pocit ji ani neděsil.

Směsice vytí a štěkotu proletěla okolo a zmizela za ní. Objalo ji nesmyslné ticho v němž se překvapeně otočila. Najednou se cítila děsně osamoceně a uvědomila si, že už je neuvidí.
"Můry", zašeptala.

"Nino?" Za jejími zády stála Leni a temná krev ji stékala po hrudníku k zrůdně propadlému břichu.

-

"RÁ-ŠEL," zavolal jsem, zatím co jsem hleděl otevřeným oknem do letní noci venku. Z tmavé oblohy zářilo nesmírné množství hvězd. Uvědomil jsem si, že to jsou vzdálená slunce. Slunce, která svítí v noci pro takové, jako já. Jimž je odepřen den.

"Co je?" Trochu rozespale zašeptalo děvče.
"Z ČEHO MÁME MÍT STRACH?"

Rášel se posadila a srovnala si myšlenky, než odpověděla.

"Otec Georgi říká, že se máme bát těch, jenž mohou zničit naši duši."
"DĚKUJI TI," přikývl jsem. Přesvědčilo mne to.

Člověk by se měl bát Chrámu triád.

-

Ošklivý pes, co běžel první, byl jen pár skoků od svého cíle. Krvavý pohled fixující oběť nemilosrdně žhnul a rudý jazyk visící z neforemné mordy pleskal o bílé zuby.

"Jak daleko", zakňučela znavená Bogňa. Ve svém nepravidelném kroku brkala o všechno, co ji stálo v cestě.

"Půl míle," zavzlykala Rášel.

Děvče kývlo a přimáčklo se ke stěně za rohem. Neřeklo nic, jen pozorovalo Rášel mizející v temnotě chodby.

"Můra", zašeptala tiše a usmála se zlým smíchem. Smíchem podobném úšklebku skřeta. Pot ji stékal po nahém těle a vlasy přilepené na zádech tvořily kapkám cestu. Urovnala růžové punčochy na kolenou a pohlédla na postavu jež vyšla zpoza rohu.

"Tak pojď, dcerunko."
Starší prostitutka v punčochách s velkými oky pod krátkou sukní ztratila dávno i poslední zbytek krásy.

"Jsem tanečnice."

"Budeš tančit dcerunko, nahá v nočních barech. Proto jsi se učila."
"To ne!" zoufale zaprotestovalo děvče.

"Máš prodejné tělo jako já a to potřebuje svou rozkoš. Viděla jsem tě, když jsi věřila. že jsi sama. Fantazie nám zůstává, jen ruce se mění. A pak, potřebuješ svůj lék. A ten jinde není. Cukr se musí platit."
Děvče se propadlo do temnoty v níž stála na zářící ploše. Slyšela hrubý hlas mužů a dusil ji cigaretový kouř. Oslepila ji světla a okolo tančily nahé dívky. Předváděly své vnady davům. Zvaly je do svých hustých klínů lesknoucích se touhou. Jen ona tam stála ve svých růžových punčochách a bílá tvář se červenala studem. Ale tanečnice zvítězila. Stud z nahoty zmizel a zůstal jen pohyb. Její tanec, baletní a jemný. Tančila po špičkách mezi poháry a světly a cigaretový kouř ji obtáčel ve smyčkách jejích dlaní. Bledá čistota tančící na pivem politých stolech.

"Zde je peklo," zašeptal hlas od jejích nohou. .,A ty jsi stejně zkažená jako my."

-

Ani Rášel nedoběhla. Měla v sobě dost víry aby se nezastavila. ale nejistý krok pomalé chůze jen stěží mohl uniknout neúnavnému štvaní šelem. Věřila i když neměla sil, i když nevnímala okolí, neslyšela. neviděla nic, co ji obklopovalo.

A tehdy ji zvedly silné ruce na ramena. Zbývalo posledních pár metrů k malým dvířkům ve stěně a laponský hoch je překonal nejrychlejším během v životě.

A o život šlo, neb můry je už doháněly. Slyšel jejich dech a krok, ale nenašel odvahu se ohlédnout. Zabouchl za sebou a nečekal až prorazí dveře, potácivým krokem vyšel po schodišti věže. Uzavřel dřevěný poklop a těžce na něj usedl.

Věděl že nemají čas, ale už neměl sil. Až přijdou, bude snad už připraven, aby mohl bránit děvče na její šílené cestě.

Míjely minuty a ticho okolo leželo bez narušení. Jako by je nikdo nepronásledoval. Jako by byly můry jen zlým snem.

Možná tomu věřil, ale já ne! Já prošel chrámem od severu k jihu. ztratil vše. Já znal chrám. Žádné z krysích dětí nedojde klidu. Ani smrt je nevysvobodí.

Lovec obešel pomalu kruh kamenných stěn. Krátce se zastavil pod masivním dřevěným křížem a pak pohlédl k jediným dveřím ve stěně. Věkem poznamenané dřevo neslo hluboké rýhy a rezaté kovové hřeby dávno ztratili svou pevnost.

Ty nevydrží.

Když se pomalu dali do pohybu, čekal to. Jen se marně usmál, pomalý pohyb dřevěné plochy, letmý, jak kdyby je otevřel vánek. Na zem kleslo zakrvácené tělo Niny, dlaně marně zašátraly po kamenné podlaze.

"Nino," vykřikla Rášel překvapeně, ale radost pominula když do dveří vstoupila temná postava.

"Čekáš mne, tak jsem přišla. To je můj dárek na usmíření, než se vydáš se mnou."
Kývla k tělu u svých nohou dívka krátkých vlasů, bílý květ zářil za uchem a modré smutné oči básnířky Trist nesly lesk slz. Prstem smotala plavý prstýnek v ohanbí a vstoupila do místnosti. Lovec sevřel harpunu a přikrčil se k útoku, dříve než jej mohla Rášel zastavit vystoupilo zpoza dívky několik psů. Deformované mordy se leskly mastnotou a krátkou srstí.

"Půjdeš se mnou, zavedu tě za jediným vládcem tohoto chrámu. Dnes už znám každou z odpovědí!"

"Dnes ještě ne, Trist, dnes ty odejdi z chrámu mého otce. Tato věž patří jemu, nevidíš kříž!"
"Kříž nestačí maličká Rášel. Tady není nic svatého!" pokrčila Trist rameny a vykročila k bledému tělu děvčátka. Zastavila se před ní a nabídla ji svou dlaň.

"Není síly jež by mne mohla zastavit."

Unavená Řášel se otočila zpět do místnosti a se smutnou tváří zašeptala.
"Otče. Můj pane...."

Místností krátce zaplála jasná zář a dveře se prudce zavřely.

"To můj pán má sílu tě zastavit," sklonila hlavu před křížem. Lovec pohlédl k místu. kde ležela Nina. Ale tam byla jen krvavá louže. Rozetřená po dlažbě, napůl sražená červeň pomalu zalévala stopu rukou, které se snažily udržet na hladkých dlaždicích.
Hoch mlčel a Rášel poklekla k dřevěnému kříži, stejně starému a zčernalému, jako vše v této drobné stavbě utopené v komplexu chrámu.

"Můj pane," zašeptala tiše.
Z venku jako odpověď přišel krutý výkřik Trist.

"Zničím její duši a ty ji nepomůžeš."

"Do tvé náručí pokládám duši této dívky", nesl se šeptavý hlas ke vzdáleným trámům věže.
"Utopím ji v požitcích a za ně prodá svou duši. Třeba i psům," rozesmál se krutý dívčí hlas.
"Odpusť ji její viny a přijmi ve své království."

"To těžko", zašeptala Trist venku, "čeká.ji jen pomalá bolest s démonem temnoty. A ten si bere duši. Zaplatí, aby poznala nekonečnost." Z pod dveří se zaleskla krev a zvětšující se louže odnášela smítka z kamenných dlaždic.

"Prach jsi a v prach se obrátíš," ukončila v pláči svou modlitbu Rášel a pokřižovala se. Hlasy z venku utichly, jen sražená krev a zápach smrti zůstal ve vzduchu jako důkaz.

Lovec těžce usedl na podlahu a maličká Rášel zpívala píseň odcházející Nině. Teskná slova byla chválou velikosti páně a čistý plačtivý hlas děvčete pronikal do duší. Probouzel naději a lásku. Na chvíli nechal zapomenout na hrůzný konec agresivní dívky. Probouzel vzpomínky na smích v zelených liščích očích, na dívčí sílu se rvát.

Prsty modré od inkoustu. když barvila prameny vlasů, úsměv, pohyby.

Zpěv utichal až zmizel v ozvěnách následován nesmělým tlumeným potleskem dětí. Seděli na trámech vzdáleného stropu, jen jeden chlapec, malý a hubený seděl na vrcholu dřevěného kříže přímo nad Rášel. Hleděl na ni ostrým pohledem, tvář zčernalou mastnotou.

"Proč jsi ji nechala zemřít?"

"Byla už mrtvá," otřela si slzy.
"Přítelkyně?"

"Sestra, všichni jsou mými sourozenci. Všechny mám ráda."

Další otázka zazněla shora z trámoví jemným dívčím hlasem s cizím přízvukem. Zněla až trochu přísně svým jasným zatříděním.

"Jsi tulák?"

"Ano, jsem!" kývla Rášel. Vzdálený strop ožil šepotem. Snědý chlapec seskočil obratně z kříže. Kdysi tmavé vlasy měl krátké, sotva pár dní rostlé. Pozorně obcházel děvče, než zahlédl znamení.

Pak kývl k trámoví.

"A tuláci nosí neštěstí," souhlasně odpověděla dívka shora. I když skládala věty přesně, byla v nich cítit nejistota.

Krátkovlasý chlapec krátce ukázal ke dveřím a stáhl se o něco dál.

"To nemůžeme", přehlušila dívka souhlasné výkřiky ostatních. "Ona je zde doma více než my."

K zemi sklouzlo lano a po něm sešplhalo několik děcek. Vesměs starší. trámoví bylo vzdáleno asi deset metrů, což nebyl zase tak jednoduchý výkon. Poslední z nich byla dívka, jež se opřela o stěnu vedle Rášel.

"Mně říkají Divoška, nebo také Kejklířka! Na obě jména slyším."

"Já jsem Rášel."

"Tulák," prohlížela si ji dívka. Byla drobná, o dost menší než Nina, ale přesto pravděpodobněji starší. Plné rudé rty smyslné dívky a kulatý výrazný nos. Černé jasné oči působily výrazně i v opálené pleti oproti řídké i když silné lince obočí, jež na opálené kůži skoro zanikala. Husté hnědé vlasy po lopatky sluncem vybledly, ale konce stočené dovnitř zůstaly tmavé, stejně jako na skráních.

Oblé tělo vyspělé dívky a nevinný, přesto žádostivý obličej z ní dělal nebezpečnou soupeřku pro každou ženu.

Ale jen tam, kam neexistovala cesta zpět.

Tady ji poznamenal chrám, tmavší kruhy pod očima z únavy, rozcuchané vlasy a špína. Měla na sobě oblečené delší tílko, kdysi snad béžové. Dost volné a velké, aby zahalilo vyvinuté tělo a přesto nechalo mnohé nezakryté. Nic jiného u sebe neměla.

Pohlédla na tmavou louži napůl sražené krve a přemohla hrůzu a chlad.

"Kam má namířeno Tulák?" optala se Rášel s upřímností starší sestry a koutkem oka pozorovala lovce. Usmála se, když sklopil zrak a začal se věnovat čištění již lesklé kostnaté harpuny.

"Jdu se ptát Triád."

"Triády, to jsou jen pověsti," křikl jeden z kluků co držel lano. Mohlo mu být čtrnáct let. Čínské rysy narušovala světlost jeho očí a neúplná čerň vlasů. Druhý, sotva o pár měsíců mladší černoch kývl. Byl to rozený rváč, za nějž mluvilo několik jizev na svalnatém těle. Ale trochu pomalejší v myšlení.

"Možná že jsou?" odporovala jim Kejklířka, "ale to jen vy tvrdíte, že pověsti lžou."

"Kmen má sílu v lidech. Každý z nás je silou přežití," řekl černoch americkým akcentem. "Tulák ať si jde kam chce, ale nikdo jiný!"

Drobná dívka se naštvaně otočila.

"Ty černá tlamo, když jsem přišla, tak jsi sliboval a teď budeš vyhrožovat?"
Číňan chytil černocha za rameno a ten se uklidnil.

"Divoško, ještě jednou a potečou ti krámy z nosu. To si pamatuj."

"Jistě", mávla opovržlivě rukou. "Tebe se tak bojím. Když jsem tak u toho, jistě s námi ráda zůstaneš na noc? Že jo", otočila se k Rášel a mrkla na ní.

Trochu zmatená Rášel kývla.

"Ráda tu přenocuji. Zde se cítím bezpečněji. A ony ... Určitě čekají venku."

Všiml jsem si hněvu ale i strachu v očích dětí. Každý z nich doufal, že Tulák odejde co nejdříve a Divoška jim tu naději zbortila.

Pozvala ji.

Nepřímo, ale pozvala. A ve chvílí kdy malá Rášel kývla, neměl z nich už nikdo odvahu protestovat. Ještě pořád cítili hrůzu z jejich děsivého příchodu. Děs s klidu Tuláků přetrvával. Jen nevěřícně ustoupili od provazů. aby ji uvolnili místo. A pokud někdo doufal alespoň v to, že nevyšplhá až do trámoví, byl zklamán. Lovec ji nabídl svá záda a s harpunou v zubech trochu ztěžka vyšplhal až na trámoví ztracené ve stínech. Celému rozhovoru nerozuměl, viděl jen gesta a ta mu řekla, co se od něj chce.

Ani samotná Rášel snad nejdříve šplhat nechtěla. ale spiklenecké mrknutí Kejklířky ji zmátlo. A tak, když ji lovec nabídl svá záda, ani nevěděla co dělá. Jen se chytla pevné okolo krku a zavřela oči.

Trámoví věže bylo husté a vytvářelo množství skulin a koutů, kde se opravdu nemusel nikdo bát, že spadne. Z těch, co Rášel ještě neviděla, zde byla ještě asi šestice dětí mladších desíti let. Špinavé s obavou hleděly na tuláka a krčily se v nejtemnějších koutech. Za lovcem vyšplhala dívka a pak oba chlapci. Spolu pak vytáhli lano nahoru.

"Kde si přeješ ulehnout...?" otočil se Číňan nešťastně k Rášel. Ta se rozhlédla okolo, ale než stihla odpovědět, skočila ji do řeči Kejklířka.

"Mé místo je nejlepší. ať spí se mnou."

"To je pravda," kývl černoch souhlasně a usmál se.

Rášel  přikývla, pláč Niny ji neopouštěl a tak nevnímala podivnou hru. Nechala se odvést Divoškou k jednomu ze zaprášených oken. Jen ještě zahlédla, jak několik děcek co spaly příliš blízko si nenápadně odtahují věci. Tajily svůj strach za prázdnými úsměvy, aniž by jejich ruce přestaly skládat těch pár věcí co vlastnily.

Krátkovlasý hoch vyšplhal po hrubé stěně s obdivuhodnou zručností a unaven ulehl poblíž na jeden z trámů visící nad propastí.

Rášel i lovec seděli vedle okna a Divoška mezi nimi.

"Proč to děláš?" zeptala se Rášel, ale dívka jen přiložila prst k ústům a pohlédla na lovce.
"Umíš mluvit?"

Pohlédl na ni a něco řekl. Pak mávl rukou a v úsměvu sklopil hlavu.

"Nerozumí nám", pokrčila rameny Rášel. Divoška si pozorně prohlédla jeho šlachovitou postavu a pak se usmála.

"To nevadí," ledabyle se opřela vedle děvčete, s pohledem upřeným na červenajícího se lovce zašeptala tiše. aby ji nikdo jiný nemohl slyšet.

"Spolu s Veverkou jsme také hledali Triády, ale došli jsme jen sem. A teď nás tu drží. Každý, koho dostanou se pro ně hodí. Ale vše jednou končí," usmála se na Rášel, která hleděla na zaprášené sklo oken a po tvářích ji bloudily osamocené slzy.

-

Tehdy jsem se přišel znovu ptát, ale když jsem spatřil panenku s porcelánovou hlavičkou, mlčel jsem. Tehdy poprvé nesla na sobě temnou prasklinu, jež dodala její tváři ošklivosti.

Ležela na koberci. hned vedle mne. Nožičky rozhozené nepřirozeně do stran a v klínu temnou šmouhu po fixe.

Tehdy poprvé. A já pochopil, že většina krutosti v chrámu Triád pochází z tohoto světa. Přímo od nás.

-

Zdálo se, že všichni už spí. I Rášel pravidelně oddechovala stočená do klubíčka, když Kejklířka opatrně zatřásla Ramenem lovce. Umlčela ho dlaní a než stihl protestovat, stáhla ze sebe dlouhé tílko a ulehla vedle něj.

Usmála se a políbila jej. A on, byl příliš dlouho ze svého domova, aby odmítl.

Prolnuli si v náručí. Touha poháněla chlapce ke spěchu a dívka jej nechala. Čekala sama příliš dlouho, než by jej zrazovala. Nesnažila se tlumit svůj dech i když věděla. že některé s krysích dětí ruší, nezáleželo ji na tom. Alespoň zdánlivě. Znala je. Odvrátí se a zacpou uši, nebo něco jiného. Věděla, že nebudou poslouchat v temnotě jenž je zakrývala.

Přitiskla hocha k sobě a ramenem strčila do Rášel. Probuzené děvče se překvapivě pohnulo, ale to se k ní dívka sklonila a s námahou ji cosi pošeptala. Jen těžce ovládala svůj hlas.

A pak znovu zmizela její hlava v obětí chlapce. Vzdálené hodiny odbíjely třetí hodinu.

"DAAMMM . . . . . . DÁAMMM . . . .. .. DAAMMM."
A když táhlé dunění konečně doznělo, místo u okna bylo prázdné.

Nevěřil jsem svým očím, jako by tři údery ukryly pod svým lomozem jejich těla. Marně jsem volal, nikdo mne neslyšel.

"RÁ-ŠEL ...... LOV-ČE ....... PROKLETÁ KEJ-KLÍŘ-KO."
Už jich nebylo. Ani jsem neslyšel můry. Nelovily.
Ale chyběl i další, ten malý kluk, co spal hned vedle na trámoví. Veverka.

"KDO JSI OPRAVDU KEJKLÍŘKO? PSI PŘECE NEMIZÍ S MŮROU!"
A já si byl najednou tak jist, že ten snědý kluk, jehož nazývala Veverkou je pes.

Byl jsem však jediný kdo si jejich zmizení všiml.

(Pokračování zde)