Krysí děti - Den 7. (L)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH ZASVĚCENÍ

"Poslouchat pozorně a pak pochopit." Zašeptalo asi devítileté děvče divošských rysů amazonských indiánů. Tvář pokrývalo několik čar, silné rty se lehce usmívaly, ač se tmavé oči zdáli spíše nepřítomné.
"Vím, mít rodiče, přátele a hračky. Ty zapomeň, odsud není cesty ven! Všude okolo tady, v těch tmavá chodba, čekat tvorové noc na tebe.
Jdou zabít nás!
....I tebe!!
Pořád muset mít na mysl, všude tu být. Být hodně zlá chlapče a čekat."
Děvče sedělo v mastném bahně podlahy s přirozeným klidem až všedností. V bahně barvy temnoty, jako její hrubé vlasy.
"Ty teď být nikdo! Takových tu být mnoho a neslyšet já žádná, jež by žít dva den.
Podívat se za sebe, oni tě už mít. Ty být mrtvý!"
Smutný, ale naléhavý hlas děvčete donutil plavovlasého chlapce se otočit.
Nikdo za ním nebyl, přesto vyděšeně zakvičel nejistotou. Třásl se strachem a těžce polkl chuchvalec slin.
"Nebo mít jiná naději. Být stejný my, krysí dítě. Za to zaplatit všechno, zapomenout, že být člověk, mluvit, přání, svoboda. Pak mnohá krysí dítě žít i několik týden!" ukončilo děvče svou řeč a prsty se mrzutě poškrábala ve vlasech.
,,Týdnů," chlapec pochyboval, jestli se nepřeslechl. "To je přece málo."
Děvče se trpce usmálo a couvlo dál do tmy.
Plavovlasý chlapec se vyděšeně otočil. Ne, ještě za ním nikdo nebyl. Hlas domorodého děvčete ztichl do slabšího šepotu.
"Kdo chtít žít tak dlouhá doba. Uvidět, smrt si pak možná zavolat sám a platit duše."
"Nechci zemřít," začal popotahovat, jeho vzlyky byly v temnotě příliš hlasité.
"Mlčet", skočilo po něm děvče a zacpalo mu pusu. "Není nic, kdo by žít déle. Chápat! To co stát proti nás být lovec! A my? Co po nás chtít, my jen děti!"
"Ale..."
"Dobře, některá krysí dítě nežít ve smečka jako my, bloudit tmavá sklep sami. Umírat rychle. Však vyprávět se o psi. Krysí děti s tímto jméno. Oni umět přežít, mlčet a jejich duše být neprůhledné jak okno tohoto chrám.
Když se přidat ke smečka, být to dar. Tak se to vyprávět.
My nemít pes, bloudit naslepo a při cestě nás mnoho zemřít. Dojít těžko půl, každý druhé..."
Vzpomínky ji něco připomněly. Slzy ji vstoupily do očí. ale děvče je hned setřelo dlaní. Popotáhlo a zaplašilo probouzející se minulost.
"A pak, být li ty štěstí, nikdy nepotkat dítě jména..." Hoch za děvčetem se pohnul. snad ji chtěl zabránit vyslovit jeho jméno.
Nestihl to, poděšeně se rozhlédl okolo a stáhl se víc do tmy.
"Tulák! .... Zlo jít v jeho stopa a za nimi zůstávat smrt. Nevěřit já, že by to být krysa dítě. A je-li, pak ať být zatraceno, že jim sloužit."
"Komu?"
Děvče se vyplašeně ohlédlo po ostatních a ty odmítavě zakývali hlavou. Pokrčila rameny a prsty si již po několikáté poškrábala na hlavě. Na špinavém nehtu se zaleskla krev. Měla vši, stejně jako ostatní z krysích dětí, paraziti byli součástí jejich ubohého života, jako i nekonečný hlad a všudypřítomná špína.
Rozhodnuta se sklonila k chlapci, dlaně přiložené k ústům, zašeptala tenkým hlasem své lámané angličtiny.
"MŮRA"
Přesto, jako by hlas pronikl každou překážkou, jako by děvče volalo svou smrt.
Šachta se rozezněla rychlým během krysích dětí. Děvče se odrazilo dál od vstupu a zapištělo.
"Vyber ty, chceš jít se smečka!" A než mohl odpovědět, rozeběhla se temnotou za ostatními.

DEN VII. - SÍŇ ŠEPOTU

Když jsem se protáhl do místnosti šepotů, přivítalo mne hrobové ticho. Jen štěkot psů zazníval z venku, jak štvali svou oběť. Hledali v chodbách a stopovali v bahně podlahy. V tom nezvyklém tichu se nedalo rozeznat, jsem-li tu opravdu sám, nebo zda strach ze štvanice okolo, zadrhl šepotavé hlasy stínů.
Ten chlapec seděl stále ještě uprostřed místnosti a zdánlivě se jej nic z okolních zvuků nedotýkalo. Jeho dětská tvář byla nevýrazná a prázdná, jako by zkameněl.
"PROČ JSTE UTICHLY. ZBABĚLCI!"
-"SLYŠÍŠ, VENKU LOVÍ PSI. DĚTI JSOU ŠTVÁNY A NĚKTEŘÍ Z NÁS DNESKA ODEJDOU."
Byl to ten, co mne zaučoval. A jeho slova mne už otravovala. Natolik věřil marným nadějím, doufal v dobro s naivností hloupého děcka, jenž se snaží mluvit jako dospělý, že už jsem musel umlčet jeho šeptavý hlas rozdávající pomoc.
"PLETEŠ SE!!" Zasyčel jsem příliš nahlas na stín. "TA HRA JE JEN O MŮJ ŽIVOT, JÁ JSEM TOU ŠTVANOU ZVĚŘÍ"
-"TY. KDO JSI?"
Ani jsem nechtěl odpovídat, ale když se otevřely malá dvířka u podlahy a dovnitř se protáhla přikrčená Rášel. Když se špinavou tváří a čelem pokrytým prachem pozvedla hlavu a její tmavé oči s hlubokou vírou pohlédly do úzkého prostoru studny, zašeptal jsem.
"JSEM TEN, KDO PŘIVEDL ZPĚT VÍRU!"
Rášel si otřela hřbetem dlaně krev z nosu a horního rtu. Přistoupila k o pár let staršímu chlapci a těžce oddechovala.

Jeho jediným oblečením bylo černé rouno nad bledým obličejem a černýma uhrančivýma očima sepnuté bílou lebkou kočky. Byl tulák. Jeho cejch se táhl přes celou hrud' až k tříslům zkřížených nohou a jeho klid byl nepřirozený.
"Čekal jsem na tebe mnoho hodin," měl měkký příjemný hlas s uklidňujícím podtónem. Stojící Rášel si jej znovu prohlédla.
"Ty jsi Černý beránek? Cejchovač přiznal. že víš více než on."
Chlapec se usmál a přikývl.
"Jsem Černý beránek a vím víc než temný bez tváře. Jaké odpovědi hledáš dcero božího syna?"
Rášel se usmála. Sundala z ramen svou poškozenou deku. rozložila ji před Beránkem a posadila se.
"Hledám vychod z tohoto chrámu."
"Nevybrala jsi si lehkou cestu. Mnoho stop je ztraceno, mnoho šachet hlídáno. Proč myslíš. že cesta ven existuje?"
Pevný výraz děvčátka se nezměnil. Jen temné oči nahlédly mimo svět a její hlas četl.
"To jsem vám pověděl, aby jste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, to já jsem přemohl svět!"

Chlapec chvíli mlčel a pak zakýval hlavou.
"To je důvod! Pak věř, že proti nám stojí silný nepřítel jehož neznáme. Pak také věř, že není žádná odpověď na tvé otázky. Jdeš první."

"A ty?"

"Já už se nikdy nevrátím, to je můj úděl. Ale pomůžu ti. Však dnes jen tvůj pán ví, kam opravdu jdeme."

Chlapec se pomalu postavil a urovnal bílou lebku spínající kožešinu. "Stíny, šedivý a zatracení! Chci s vámi mluvit!"

Kolem se krátce rozhostilo ticho jež přehlušilo množství šepotavých hlasů. Jeden z nich přehlušil ostatní.

"CO CHCEŠ?"

"Kdo z vás je nejstarší, kdo zná slova jež nejsou přístupná krysím dětem?"

Šepotavé hlasy se rozezněly studnou ve vzrušeném dohadováním. Neposlouchal jsem je, jen se snažil zaplašit hořkou chuť na jazyku těla, které jsem dávno neměl.

"JÁ JSEM NEJSTARŠÍ, JÁ PROŠEL CELÝM CHRÁMEM A VIDĚL CO KRYSÍ DĚTI NEZNAJÍ."

"Kdo jsi?" Zeptal se beránek.

"Můj stín," odpověděla Rášel za mne.

"MNOHO DNÍ JSEM HLEDAL, NEŽ JSEM SE ROZHODL SVOU CESTU UKONČIT. PROŠEL JSEM VĚTŠINU MÍST A POZNAL MNOHÉ Z KRYSÍCH DĚTÍ. ALE VŠECHNY UŽ ODEŠLY."

"Kdo vládne chrámu?"

"MYSLEL JSEM ŽE NIKDO A V CELÉM CHRÁMU JSEM NIKOHO NENALEZL. TAM DOLE, V PODSVĚTÍ, JSEM MLUVIL S MŮROU A TA MI ŘEKLA O MISTROVI DOLE V HLUBINÁCH. ALE NENÍ JEDEN, JE JICH PĚT! OBČAS SE VYNOŘÍ ŘÍKANKA O NICH!"
Beránek přikývl.

"Slyšel jsem ji.

Jsi dítě co jde bojovat?

rozesmál se POTKAN, vrah.

Radš odevzdej duši mě

řekl černý KOCOUR úlisně.

Bílý KRÁLÍK pláče dál, 

proč dítě do té země zval.

A PES štěk, máš naději,

být prvním z těch, co uspějí!

KRKAVEC však namítá

v mé zemi není nevinna!

Můžeš duše čistá být,

až zde se zlobou nakazit!

Tak jsem ji slyšel!"

"ANO, ALE MŮRA MLUVILA O TRIÁDÁCH CO VLASTNÍ CHRÁM."

"Triády", zašeptal Beránek. "Nikdo je neviděl. Jen útržky legend."

"ANO. TA LEGENDA MNE PROVÁZELA PO CELÉ MÉ POUTI. ZNAJÍ JI KRYSÍ DĚTI ZE VŠECH KOUTŮ CHRÁMU. ALE KDYŽ NIKOHO TAKOVÉHO NEBYLO, UVĚŘIL JSEM, ŽE JDE JEN O POVĚST."

"Můry však nevypráví pověsti."
"TO NE!"

"Pak to tedy není pověst, ale pravda!"

"UŽ JE POZDĚ. CHRÁMU VLÁDNE MISTR. ŘEKLA MI MŮRA, ŽE TRIÁDY NEBYLY PŘÍLIŠ DLOUHO DOMA."

"Řekla to přesně tak?"
"ANO!"

"Nebyly," zašeptal chlapec. "To znamená, že už jsou. Kdo ví, je-li to cesta, ale máš šanci děvče. Nalezni Triády a jich se ptej. Kdo by mohl vědět víc než ony."

"Kde bych je mohla nalézt?" zeptala se Rášel.

Beránek pokrčil rameny.
"Kdo ví, někde nahoře. ....Třeba ještě není tak pozdě a mají moc jenž nám otevře brány. Doufej a jdi!"

"A ty?" pozvedla hlavu Rášel.

"Já půjdu jinou cestou a až budu moct, dohoním tě."

(Pokračování zde)