Krysí děti - Den 7. (K)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH ODCHODU NINY

Probudila se brzo ráno a pohlédla na propletená těla ostatních spících děvčat. Jemné křivky kontrastovaly hrubému tělu ve vývinu. Dětské baculaté tělo ležící hned vedle bylo nevinné, tenké paže jiné, uličnicky odřené a nezkrotné. Bylo jich jen pár tvořících plejádu rozmanitosti. Směs propletených končetin, těl a hlav. Směs pocitů, lží a pláče.
Nina se posadila a pozorovala v šeru slepé chodby ostatní. V myšlenkách pořád viděla děvče, jenž odešlo proti proudu řeky smutku.
Tulák. Prokleté slovo jenž nikdo neřekl nahlas. Nikdo jej nechtěl přivolat. Ale to děvče zaselo do její neklidné duše semínko naděje. Touhy vydat se proti proudu a tam nalézt kraje, kde smrt nežije hned vedle vás. Přejížděla z jedné tváře na druhou, všechny je znala jménem i povahou. Byly spolu jen pár dní, okamžik v délce života. Přesto je znala lépe, než mnoho svých přátel doma, které vídala už odmalička. Znala jejich strach i touhy jež je provázeli v každodenní krutosti tohoto chrámu. Slova a vzpomínky, které si šeptem vyprávěly po dlouhé hodiny před spánkem. Směsice krajů, dětí, jež by se jinak nesetkali, si spaly vzájemně v náručích a jejich minulost se stala jen vyprávěním. Příběhy o domově, kamarádkách i škole. Vzpomínky na narozeniny, poutě i první rande. Na konec slunného léta, na poslední prázdniny.

-

Dřevěné dveře ze stlučených prken zavrzaly a vpustily krátce do stínu kůlny paprsek světla. Ten zatančil v zákrutách prachových smítek nad otlučeným svěrákem a přihrádkou s nářadím, než zmizel za zavřenými dveřmi. Děvče v bělostně rudých šatech s krajkou u krku krátce zamrkalo, aby přivyklo stínu.
"Kde je Prcek?"
Vyzáblý pihovatý kluk přikrčený v rohu dílny se vynořil ze stínu a opřel se o dřevěný stůl zatížený množstvím plechovek s barvou.
"Už jsem myslel že nepřijdeš, kde ses tolik zdržela?"
Jen mávla rukou a hadrem otřela starou židli. než se na ni posadila. Obratným pohybem drobných prstů rychle rozepnula bílé přezky na botách a vyzula se.
"Proč jsi tu dnes ty?" Postavila se bosá na zem a vysunula z pod ponku zaprášenou krabici a pak igelitový pytel za ní. Bylo v něm zastrkané její oblečení. Nina ucítila pach potu a hlíny, jak se pootevřel.
Hoch nervózně přešlápl, "byl jsem po škole a tak jsem to vzal na sebe. Bydlíš při cestě." Skutečným důvodem bylo něco jiného, ale to by neřekl nahlas, ani kdyby ho mučili. To, co mu vyprávěl Prcek, jehož pro Ninu většinou posílali by jej přesvědčilo, i kdyby musel jít přes celou vesnici. A dnes mu matikář dal přesně tu šanci, kterou potřeboval. Poprvé v životě byl rád. že musel zůstat po škole.
Nina kývla. Celý den přemýšlela, jak se s ním setkat o samotě a její přání bylo vyslyšeno. Usmála se pro sebe a vysypala na zem špinavé oblečení.
"Otoč se. Ať už jdeme."
Kývl a s červenou tváří se otočil ke stěně. To byl ten důvod, jenž jej sem přivedl. Prcek přísahal,. že když se podívá do skla okenicí přivřeného okna.
Zatajil dech, obraz místností se v něm odrážel jako v zrcadle. Dívka přetáhla přes hlavu šaty a pečlivě je složila do čisté krabice, pak svlékla i ostatní prádlo, nahá uložila věci a zavřenou bednu zasunula pod stůl.
"Kde jsou ostatní?"
Hoch se lekl a sklopil oči.
"Nahoře v sadu," odpověděl rychle a doufal, že si dívka nevšimla zmatku v jeho hlase. Dlaně se mu lepili potem a srdce tlouklo o závod.
Zvědavost však byla silnější. Znovu zvedl oči a ustoupil ledabyle o krok, aby lépe viděl. Dívka již měla na sobě tmavé kalhotky, jež všichni znali a přes hlavu si oblékala krátké tričko.

"Robe?" Chlapec zadržel další nával strachu. "Ano?"

"Už jsem oblečená. Já, chtěla bych tě o něco poprosit."

Dívka ve špinavé sukni vyhrabala staré tenisky a pohlédla do očí chlapce. Ten stál ještě pořád opřený o ponk. Na tváři měl masku klidu, ale ruce za zády křečovitě svíraly kraj stolu.

Před dvěma lety byla pro něj Nina jen holka. Zátěž, jenž se vetřela do jeho party a která je otravovala víc, než o tři roky mladší Prcek. Ale časem se ukázalo, že je to správná holka co nezkazí žádnou legraci. Kámoš, kterému mohl svěřit i to největší tajemství. Poslední dobou se však něco změnilo. Cítil k ní něco, co nikdy nezažil a ten pocit mu bral sílu, s níž ovládal ostatní. V blízkosti Niny jej svírala nejistota a strach.

"Co chceš?"

Znělo to docela hrubě a dívka na něj krátce pohlédla, než pokračovala v obouvání. "pamatuješ na hlas o němž jsem vám vyprávěla?"

Kývl. Oddechnutí bylo hlasitější než zamýšlel. Všichni znali rozhovory dívky s hlasem na půdě. Vyprávěla jim o tom skoro každý den už alespoň měsíc.

"Vím, že přijde čas a odvede mne do své země."

Pokrčil rameny. Vlastně ji nikdo z party moc nevěřil. A toto znělo ještě šíleněji než vše, co už vyprávěla. Pamatoval si, jak jim nadávala, když jí to dali najevo. A on neměl nejmenší chuť začít hádku. Zvlášť takový krásný den.

"A co?"

"Chtěla bych, abys mne učil se prát!"
"Co?" v překvapení otevřel pusu.

"Chci se umět prát", odsekla naštvaně dívka, jenž špatně pochopila jeho překvapení a myslela si, že se jí vysmívá. "Jestli je to pro tebe tak těžké, najdu někoho jiného?"

"O.K." pokrčil rameny a poškrábal se v rozkroku. "Jestli chceš, tak proč ne?" Nina se uklidnila a lehce se usmála. "Dík, ale máme málo času."

-

Obraz léta se rozplynul v bledé tělo dívky, co spala vedle ní.

Jemné křivky nejstarší dívky, trochu hloupého a bojácného děvčete, ji okouzlovaly. Byla hodná a tichá. Doma ji určitě rodiče milovali. Vzorně navštěvovala školu a i když možná nepatřila mezi nejlepší, jistě se po odpoledních většinu času učila. Její bledá kůže nebyla způsobena temnotou zde, nebylo na ni ani stopy po opálení jako u ostatních děvčat jimž úplně nevybledly stopy po plavkách nebo krátkém tričku.

Bledé pihovaté tělo kontrastovalo černým očím a tmavým kudrnatým vlasům. Nebyla tlustá i když silné klouby ji dodávali trochu silnější dojem.

Všimla si, že světlé dvorce ňader se nedají ve tmě rozeznat, jako by jich nebylo.V napětí vnitřní touhy sklouzla dlaní ke klínu a slastně prohnula záda. Ta tichá dívka ji nabíjela touhou v níž se přestávala ovládat. Utonula ve svých pocitech a svět se ji na chvíli ztratil.

Byl to její první orgasmus a překvapená jen z těží zadusila výkřiky. Zmítající se zpocené tělo se chvělo omamnou slabostí s níž se ji třásla kolena i dech.

"Co je?"

"To je dobrý", usmála se z pomalu opadajícího omámení na probuzenou dívku v jejímž obraze našla uspokojení. Ta se pomalu rozhlédla v ranní temnotě a pokrčila bledými rameny potřísněné hustou mapou pih. Pomalu se posadila a ospale oplatila dívce úsměv. "Proč nespíš."

"Pořád myslím na tuláka, to děvče ze včerejška."

V kulaté, stejně pihovaté tváři s kulatým nosem se neobjevil strach krysího dítěte, usadil se na ní klidný smutek.

"O nich většina mlčí. Kdybych jej potkala, asi bych s ním radši nepromluvila."

"Proč? To co jsem slyšela, zdálo se moudré," vracející se klid byl naplněn spokojeností. Vrátila se však i na chvíli přehlušená touha po cestě.

"Slyšela jsem, že přivádí za sebou ...... a ty pak všechny zabijí."

Nina se marně pokoušela přemýšlet nad jejími slovy. Nemohla se soustředit a tak to po chvíli vzdala.

"Mám v sobě neklid od doby, kdy jsem ji potkala. Chci jít za ní."
"Řekou smutku?"

"I Řeka smutku má někde konec," pohodila hlavou Nina, aby se zbavila dotěrných vlasů slepených potem. Na rameni zůstala lehce rozpitá stopa po inkoustu.

Bledé děvče ulehlo zpět na houf těl a zašeptalo.

"I jestli tulák došel, sama nedojdeš. Řeka smutku je dlouhá a nikomu nepřinese štěstí."
"Ale zkusím to. A to stačí!"

"Myslíš...?"

RUSALKA (Trist)

Řekli mi o tvoru

co z dívky je zrozena. 

V bolesti incestu.

bratrem svým zrazena.

Je krásná na pohled, 

má nádherný hlas. 

Však podivné písně zná

o každém z nás.

Pak řekli:

Má divou tvář

a instinkty rváče. 

Ve dne se páří.

...

Však s nocí prý pláče

DEN VII. - DIVÉ DÍTĚ

V kořeněném zápachu bílých květů se ozývalo střídavé kapání vody. Omámení a bezvědomí svíralo její myšlenky v těžkých snech z nichž se nemohla probudit. Převalovala se a křičela ze spaní. Nemohl jsem jí nijak pomoci a tak jsem jen poslouchal její nezřetelné mumlání.

Mnoho hodin se nehýbala. než se její dech zvýraznil a prohloubil. Každý letmý pohyb probouzejícího se děvčete provázel bolestný sten a pláč. Když po dlouhé době otevřela oči, obklopovala ji rudá mlha bolesti jenž pomalu slábla a rozplývala se.

Nedaleko dívčí hlas prozpěvoval nezřetelná slova; jenž se v monotónní melodii neustále opakovala. Do nekonečna znova a znova.

Pak se okolní tvary ustálily a Rášel se pomalu zvedla. Seděla na měkkém koberci rostlin prorostlých skrz sebe. Zaplnili celou hladinu a nižší šlahouny přichycené na stěnách udržovali celou konstrukci po hromadě.

Skrz tento koberec prorůstali i ostnaté šlahouny bílého květu. jejíchž zářívá okvětí lemovalo kraje tmavých chodeb.

V chrámu Triád nebylo nikde krásnějšího místa, než toto. Ale ve vší té kráse byla smrt příliš blízko a každý krok po nejistém mostu z rostlin mohl být i poslední.

Rášel, zvědavě se rozhlížející okolo, tu byla poprvé. Ale já ne! Temná jezera podzemních chodeb nebyly tak neobvyklé pro chrám. Tento kraj, nejnižší ze všech ostatních, nazývali krysí děti "Bažinou přízraků".

Rášel se opatrně postavila, ale když se plovoucí koberec povážlivě zhoupl, znovu usedla na propletené šlahouny.

"Budeš blízko místa, v něž ostatní ani nevěří. Přesto se nezachráníš." Jemný dívčí hlas, který se ozval za Rášel zněl tichou melancholií. Sedící děvče se otočilo a pohlédlo na dívku za sebou.

"Kdo jsi?" optalo se tiše.
Neznámá dívka se přitiskla ke stěně a bolestně zanaříkala.

"Nech mne bratříčku, neubližuj mi!"

Rášel se lekla, ale to už se dívka roztančila chodbou ve svém žalostném zpěvu.

Tančím s nocí a tančím dnem,

žádný z princů nejde sem. 

Bílý květ se houpe tmou.

Už nejsem hochu sestrou tvou!

Její tanec nahého těla byl úžasný. Jemně vyvinuté dívčí křivky se pohybovaly s ladnou lehkostí ve smutných tónech a dlouhé rusé vlasy obtáčely její bledé tělo rudou září. 

Tančím, v očích slzy mám,

že jsi zůstal jinde sám. 

Bílý květ se houpe tmou.

Už nejsem hochu sestrou tvou.

V čistém zpěvu se oblé křivky míhaly tmou, bledá kůže zářící bez poskvrny, bez modřin a odřenin jež byly typické pro krysí děti. dostávala v tanci dojem pohádkové neskutečnosti. Jako by celý výjev patřil šťastnějšímu místu než tisíckrát prokletému chrámu Triád.

Tančím s nocí a tančím dnem,

žádný z princů nejde sem......

Tančila okolo Rášel, bosá chodidla se míhala v houpavém kroku měkkého koberce a otáčela se ztřeštěnou šíleností. Její neustále se opakující píseň se zrychlovala, stejně jako její tanec. Bílý věneček květů ji sklouzl z hlavy na zem a dlouhé rudé vlasy se ji lepili na ramena a záda. V šíleném zpěvu převládal smích jenž nakazil i Rášel.
A pak dívka skočila uprostřed věty. Bílé tělo naposledy zazářilo tmou a pak dopadlo na zelený koberec jenž jí pohltil.

Překvapená Rášel se nadzvedla, aby spatřila co se stalo. Ale dříve, než její obavy zesílily, dal se zelený koberec znovu do pohybu a pomalu se rozevírajíce odhalil ležící nahé tělo. Děvče popolezlo blíže k neznáme a s okouzlením pozorovala rozvinutý květ dívčích křivek. Byla velmi krásná, o tom nemohlo být pochyb.

Rášel se opatrně dotkla pihatého ramene, ale nic se nestalo. Jen její pravidelný dech zvedal stejně pihatá ňadra.

"Kdo jsi?" zašeptala, ale žádné odpovědi se nedočkala.
"RUSALKA, TO JE JMÉNO, JEŽ JÍ DALY KRYSÍ DĚTI," odpověděl jsem za ni.

"Proč nemluví?" pozorovala Rášel dívku, která pomalu otevřela blankytné oči a nehybně pozorovala vzdálený strop.

"ZAŽILA HODNĚ ZLÉHO A TO JI ZMĚNILO. KAŽDÉHO CHRÁM ZMĚNÍ"  Rusalka znovu zavřela oči a její šeptavý hlas tlumil měkký koberec z rostlin.

"Ach špinavé děti, to jsou krysy v tomto domě. A s každým tělem na prahu jen více chvály pro lovce."

"Co tím myslíš?" Pozorovala Rášel trojúhelník rusého klínu. Mimo dalších pih na bledých stehnech ji zaujali jemné krvavé škrábance hustě rozseté okolo.

"Běh domu neřídí verbež. Dříve než se tak stane, sejme je zubatá!" odpověděla šeptem Rusalka.

"To se nedá nic dělat?" odtrhla Rášel pohled od krvavých škrábanců. Rusalka se posadila a smutně se usmála na malé děvče.

"Dá, ale nikdy se tak nestane. Zinky linky, zvonek nás ukončil. Všichni už jsme mrtví. Vlastní rodiče nás pohřbili a oplakali děvčátko.

Dnes ráno kněz pokropil tvou rakev a tvým nejbližším lhal, když řekl že jsi stanula před tváří boha."

"To je očistec?" překvapeně vydechla Rášel. ale hned si uvědomila nesmyslnost svých slov.
"Ne! Co je čisté, to se zde ušpiní. Neposlušné děti zlobivé."

Řášel mlčela a v tmavých očích se ji leskly slzy. Vzpomínka na domov se poprvé po mnoha dnech vrátila a zasáhla ji nepřipravenou. Ve své mysli slyšela pláč svých nejbližších a slova kněze, otce Georgie. To on ji pokřtil, když se narodila. On ji vedl a radil ve všech problémech. Nemohla uvěřit, že moudrý otec Georgi už stojí i nad jejím hrobem. Že pod stíny starých platanů, za plotem zdobených hrotů, je kámen s jejím jménem.

Stojí zvlášť od ostatních, hned vedle branky. Tam co leží 11-letý Jony, co ho přejelo předloni auto. Toho chlapa, co to udělal, nikdy nenašli.

Dva hroby, jak mrtví snoubenci osamělé od ostatních, budou navždy spolu. Slzy ji tekly po tvářích k chvějícím se rtům.

"Ale já přece nejsem mrtvá!"

Rusalka se postavila a pokrčila rameny. "A ty tomu věříš?"

"Ano", přisvědčilo děvče a v zarudlých očích byla prosba. Dívka ji uchopila za ruce a zvedla ze země. Jejich oči se setkali, ale v blankytu bylo příliš mnoho šílenství. aby jej mohly slzy ovlivnit.

"Spletli se jen o pár dní. To není zase tolik." Jemné ruce pohladily Rášel po vlasech, ale ta propukla v pláč. Objímajíc dívku tiše plakala a ta ji přivinula k sobě.

"Jen plač maličká, zítra už nebude pro smutek místo."

-

Slyšel jsem jak pláče. Byl konec jara a okno ven pootevřené, aby mohl do místnosti čerstvý vzduch. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšel plakat.

"Jsi tu?" Zeptala se mezi vzdechy unavených plic.
"ANO."

"Proč je svět tak krutý?" řekla to plna zoufalství, než se znovu rozplakala. "Proč?"
Přemýšlel jsem, ale nic mne nenapadlo.

Ta otázka byla vlastně hloupá.

-

Rášel vedena Rusalkou pozorovala chladné chodby pokryté plísní a trnitými šlahouny bílých květů. Jak procházeli, míjeli nebezpečná místa mokvající kalnou hladinou, kde tenká vlákna nebyla dostatečně propletena a jediný chybný krok mohl znamenat jistou smrt.

Kdo se zamotal do hrubých vláken pod hladinou, neměl naději dostat se zpět.

Rusalka viděla ty, které si bažina vzala. Jak marně bojovali. Ruce pokryté bahnem marně tápaly a vířily hladinu, než pozvolna ochably a zelené rostlinstvo se uzavřelo.

Rášel napodobovala každý krok i skok sebejisté Rusalky. Až k místu, kde se zastavily. Chodba byla slepá a na jejím konci se dívka posadila na obrovskou hromadu bílých květů a trnitých šlahounů. Květy plné omamné látky, nezdolány odřezanými stonky, znovu pouštěly kořeny jejíchž světlá barva doplňovala uvadlou bělobu okvětních plátků.

Sedící dívka s klínem zabořeným v trnech a květech zavřela očí a tělo se zachvělo vzrušením a omámením návykové látky. Klidný výraz obličeje božského klidu se pomalu měnil v masku chtíče. Pozvedla dlaně k obličeji a třesoucí se tančila ve smutné melodii těžknoucího dechu.

Rášel se posadila ke stěně, zvědavě pozorující každý pohyb tiše zašeptala.
"Dáváš své tělo smrti."

"Miluji se s rostlinami tohoto kraje. S květy a vodou, která mne zrodila. Miluji se s každým a vším co uklidní mou touhu. V mém obětí je život, ne smrt. Jsi příliš malá, abys pochopila," zvedla se a její klín se zaleskl.

"Je čas, abys šla, hloupá. Tvůj život bude krátký a musíš v něm ještě hodně vykonat!"
"Jak to víš?", zeptalo se sedící děvče, ale Rusalka si jí nevšímala.

"Tvá smrt bude dlouhá, každý den na tebe vzpomenu a budu plakat pro tvou ztichlou zvědavost."

Rezatý klín pokrývala krev smísená s kusy těl rostlin. Dívka se zastavila naproti Rášel a podala j i dlaň. Usmívala se když zašeptala.

"Zatanči si děvče s Rusalkou. Ať tvé bosé nožky cupitají na hraně smrti, dnes ti přeje štěstí. Dnes ještě jo!"

Rášel se usmála a zvedla se. Rusalka vyjekla radostí a v nadšení se protočila. Její čistý hlas  zpíval ve vysokých tónech slova rychlé písně. Rášel jim nerozuměla, ale to vůbec nevadilo. Větší dívka ji vedla v rychlých obrátkách a spirálách a obě se smály, notujíce rychlou melodii.  V nejstinějším místě uvolnila dívka sevření a zanotovala chladným hlasem ve zpomaleném rytmu.

"Já i ty jsme krysí krev, 

krev co žije v těchto zdech. 

Naše kroky tančí tmou. 

Však jedny zítra utichnou!"

Ve tmě Rášel neviděla a tak ji vylekal znovu jemný hlas, jenž se po krátké chvilce ozval hned vedle ní.

"Tady začíná tvá cesta. Měj se!"
"Musím už odejít?"

"Musíš", kývla dívka, "každý z nás musí odejít. A vše co by mu bránilo jen marně zdržuje nevyhnutelné! Tak už běž děvčátko."

"Dobře. jen .... Víš, jsi hezká. Chtěla bych být jako ty." Usmála se zmateně Rášel. Původně chtěla mlčet, ale nakonec se rozhodla.

"Každá duše, již vyrvaly času dospívání, je chudší. Tak jako tvá malé děvčátko. V slzách oplakej život spící ve tvém podbříšku. Nepoznáš krve, při jeho umírání, nepoznáš krásu života ve svém klíně. Má krev nechť je tvou krví a znamením toho, co ti bylo odepřeno. Bolest jež probouzí duši. Cyklus měsíce, co nás propojil s magickým světlem luny."

Dotkla se Rášelina klínu a pak ji pohladila po vlasech.

"Užij můj dar s rozmyslem, dítě."
"Sbohem," zašeptalo děvčátko.

"Na shledanou," zazpívala Rusalka a ve zpěvu a tanci zmizela v chodbách. A jak její hlas zeslábl, jak ozvěna přinesla i psí zavytí.

(Pokračování zde)