Krysí děti - Den 10. (S)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

MARNOST Trist

Tisíce cest ukázal bůh.

Hledej, jedna z nich je ta správná. 

Tisíce cest jsou jako kruh.

Jež svázal duši krysích dětí.

Marnost je tady každý den. 

Tak každou noc propláčeš. 

Marný je tady každý sen. 

A v návrat děti nevěří.

Marné je žít.

Marně se pokoušíš bojovat. 

Marnost je tady se přít.

Za nic platíš vším, ze svého srdce.

Bez cti a svědomí, stíny marných obchodů.

DEN X. - MŮRY

Hladina řeky smutku se rozvlnila v krocích přicházejícího dítěte. To došlo až ke kraji a vystoupilo na udusanou hlínu podlahy. Chvělo se zimou, zabalené do provlhlé deky se rozhlédla okolo. Pamatovala si každý kout, který kdysi navštívila. Ledovou temnotu bez srdce.

Pustila deku na zem a třela si promrzlé nohy. Byla to dlouhá cesta. Chladem cvakala zuby, ale toho si děvče nevšímalo. Rozproudila krev a nechaje deku ležet na mokré zemi zmizelo v jedné z tmavých chodeb. Na zmodralé kůži se zachytila vlákna pavučin a zahalili ji do nejemnějších závojů. Jak je děvče smetlo ze sebe, vzpomněla si znovu na divoženku, na krvavé znamení, které ji prstem předala jako svůj dar.

Její vlastní spojení s měsícem.

"Tak se vracíš?" Hlas Trist byl zdeformován krutostí.

"Ano. Dlouho jsem bloudila, než jsem rozeznala svou cestu," odpověděla maličká Rášel a dlaně sepnula v prosbu. Stříbrný křížek ji chladil na rozpálené kůži.

"Mistr ti řekne odpovědi, které jsi hledala."
"Nepřicházím pro odpověď, už je sama znám."

"Mistr bude rád. Vedl tě cestou poznání, štval na správná místa. Vychoval a stvořil, bude z tebe nejschopnější lovec v chrámu. Jsi první tulák, jehož krysí děti nezabili dříve, než dokončil cestu. Věřila jsem ti, Rášel."

Děvče přikývlo. Podsvětí již bylo blízko. Už chvíli věděla, že její cesta je vedena podsvětím. Že není jiné moci v chrámu triád než mistra, který ji zocelil na její cestě.

Naposled jsem na ní pohlédl a pochopil. Nahé děvčátko, mokré a promrzlé, šlo temnotou bez pochybností. Oči zavřené a hlavu skloněnou. Můra nebyla tou, co ji vedla.
Dlaně sevřené v prosbě a drobný stříbrný křížek na krku. Šťastný úsměv na její tváři, jak promlouvala její duše k otci. K otci všech lidí! Rášel se vracela domů. V jediný domov, který zůstal pro krysí děti. Podsvětí!

Jak temný záblesk jsem proletěl chrámem, od sklepení až k věžím. A když jsem se zastavil před branou Chrámu triád, když jsem poklekl před kovanou plochu, která ji otevřela cestu dovnitř, chtělo se mi křičet.

Proč já! Nejstarší stín umírá! Poslední minuty života pulzovali mou hrudí. Já vím více, než jsem řekl a ta tajemství teď umírala se mnou. Což je nechtěli znát! Už nebylo nikoho, kdo by mne zaslechl. Tisíce obrazů, tisíce vzpomínek zaplavilo mysl. Na můj svět. V zapomnění ztracené město šedých oparů. Na krysí dítě. Můj pláč a nemoc, která mi tížila dech. Na stín!!
"RÁ - ŠEL!"

Přece to nemohlo takhle skončit. Přece jsem nemohl najednou zemřít! Já, co začal věřit. Já, co nalezl víru! Kde jsi bože?

"OCH RÁ - ŠEL!"

Ach pane. Ty, jež si vedl její krok, já nehodný prosím! Nechť mi odpustí. Odpusťte mi, maličká Rášel! Ach, nevím kam odcházíš, kam tě vede tvůj pán. Maličká Rášel, jsem najednou tak sám. Odpusť mi. To tebe prosím, tebe žádám, děvčátko bez viny.

Ty jenž umíráš. Já viděl tě jít temnotou. Jak tvůj mistr, i ty jsi nesla kříž. Těžší, než by byl ze dřeva.

Chtěl bych mít tvou sílu. Sílu stát smrti vstříc a ne se třást. Mé poslední minuty odchází a konec je tak blízko. Blíže, než bych si sám přál. Dlouhá cesta poutníka končí a s ní odchází můj příběh. Můj příběh o Rášel, děvčátku s vírou. Jejíž cestu nechápu, přesto ji vyprávím, pro ostatní. Naposledy.

"BOŽE, ODPUSŤ MI MÉ HŘÍCHY. ODPUSŤ TOMU, KTERÝ ZNÁ PODOBU PEKLA!"

Beránek jdoucí černou chodbou se náhle zastavil a zaposlouchal. Vše bylo zdánlivě v pořádku. nic zvláštního nevnímal, ale přesto radši změnil směr a vklouzl do jedné

z větracích šachet na stěně. Dívka, co šla tiše za ním jej s přirozenou lehkostí a obratností následovala. Obklopen tmou se soustředil na pocit, jenž k němu přicházel zvenčí a pak jej pochopil.

"Jeden z tuláků odešel .... Příliš brzo!" Jeho šepot patřil spíš jemu než dívce za ním, přesto těch pár slov mělo změnit život hlavně ji. Beránek seděl opřen o stěnu a poslouchal vzdálený pláč krysího dítěte. Ztrácely duši. zabíjely, hledaly rozkoš v temnotě chrámu, domov jenž tu nebyl. Rvaly se o kus jídla, vraždily, na posledním soudu jejich duší.

-

Cathy seděla u krbu a mlčky natahovala dlaně k plápolajícím plamenům. Nebyla ji ani tolik zima, jako se cítila osamocena. Znovu byla sama. Ani Jackie, duší víc triáda než ona, se už dlouho neukázala. Vnímala teplo v dlaních a světlo tančících plamenů. By·lo ji smutno a osamělá slza na tváři se leskla v záři ohně.

Smutně popotáhla. Stmívalo se, další den uplynul v osamění. Cítila, že se znovu vrací onen nekonečný čas samoty. To, co se stalo ji mělo jenom více ublížit. Aby viděla bolest, strach a hrůzu dětí, na níž měla vinu. Aby svůj nekonečný čas zde, mohla přemýšlet o tom, co provedla. A vůbec nezáleželo na tom, že to nezpůsobila. Ona přihlíží.

Zvedla se z jemné kožešiny a smutně došla ke dveřím. Chodba byla prázdná a chladná. Známé chodby a dveře, chlad a neosobnost chrámu v každém kroku.

Žalostný pláč vody, rozstřikující se na hrubé podlaze, mohl být snad krásný, kdyby ji rez nebarvila v odpornou oranž, jenž až příliš připomínala krev. Napadlo ji, že je to krev dětí, co v chrámu umírají a při té představě se otřásla.

Zaplašila hloupou myšlenku. Světlé holé stěny ji až příliš připomínaly ústav pro choromyslné. Prázdný život, který tam tehdy žila jako by se vrátil s prokletím, co ji strhlo v tento chrám.

V prázdné stěny, ticho a všudypřítomnou šeď.

Zavěsila košili na stěnu a vstoupila pod chladný proud vody. Před očima se ji znovu objevil obraz bílých kachliček a sprch v ústavu.

Voda s železitou chutí ji svým chladem alespoň trochu probudila z černých myšlenek, co ji proudili hlavou. Umyla se, zatínajíce zuby před chladem a pak vyprala i košili. Do rána u krbu uschne.

Kde asi byla Jackie. Neukázala se už několik týdnů. Cathy věděla. že bývá pryč i měsíce, ale přesto se cítila děsně osamoceně. Připadalo ji, že na ni všichni zapomněli. Určitě i to maličké děvče. I když, možná už je doma. Usmála se při té představě a přála jí to.

Na její kožešině před krbem seděl v záři ohně hubený kluk s černě natřeným obličejem. Dívka se zastavila a on k ní zvedl oči, jenž zářili v temné tváři jak vzdálená světla.

"Ty?", zašeptala překvapeně. Poznala jej, to on prý přivedl Rášel až sem. I když tehdy nevypadal tak znavený. A na zádech a bocích neměl tmavou kresbu linií, jenž v tančícím světle ohně žili snad vlastním životem. Krutým a nebezpečným.

"Mé jméno je Veverka", zašeptal a ve zvuku vlastního hlasu se zamračil. ,.Jsem pes a přijmeš-li mne, budu ti sloužit až do smrti jednoho z nás.... Pes má pevnou cenu, vysokou i krutou, ale můžeš odmítnout!"

Zmateně sevřela v náruči mokrou košili.
"Co?"

"Tou cenou je cesta!! Nekonečná a bez slitovaní. Jen smrt tě jí sprostí!"
"Ale ne, proč.....Proč jsi přišel?"

Hubený hoch se zvedl z kožešiny, zamračen svou rozmluvou přišel k dívce. Nahý, tělo pokryté množstvím odřenin a modřin. Dětský penis již nikdy nedospěje a přesto neúprosné oči dávno ztratili dětství.

Uvědomila si, že je nahá a trochu zmateně složila ruce s mokrou košilí před plavý klín. Vzpomněla si při tom na Jackie. Děvče, o pár let mladší. jenž nahá a s vlasy v copáncích běhala po chrámu bez ostychu. Tu dětskou nevinnost už neměla.

Veverka se zastavil pár kroků od ní a svícnu s jedinou hořící svící. Tmavá kresba temných linií ožila. Složila se v úhledné písmo z černé mastnoty. Cathy stačil jediný pohled, aby, pochopila. kdo jej psal.

-

Lovec šel chodbou klidným krokem. Tmu okolo zkoumal svým vycvičeným sluchem a harpunu v pravé ruce svíral lehce. Lehce, připravenou k lovu. Něco jej změnilo. Radost v něm vyhasla a on najednou znal chrám. Pochopil, jak zde žít a to v něm uhasilo cit. Byl kámen a již neznal slitování, jen svou bolest. Nalezl cestu krkavce, vládce chrámu.

Než se vydal na cestu do ztracena a bez návratu. vyryl slova legendy kostěným hrotem do kamenných stěn. Tajemství, jenž mohlo přivolat slunce.

A pak vykročil na dalekou cestu, srdce skryté před světem, mu již nebránilo v jeho úkolu. Nevšímal si krve na svých rukou. On hledal dál stopy soba, jenž nese šedivého starce.

-

Špinavá záda psa, poznamenaná reliéfem lopatek, páteře a žeber, nesla na sobě černé, úhledné písmo jenž z větší vzdálenosti připomínalo temnou kresbu.:

"VARUJ SE PODSVĚTÍ. ČERNÝ BERÁNEK VÍ VÍCE NEŽ JÁ. BŮH TĚ PROVÁZEJ. RÁŠEL."

Okolní ticho znělo děsivou prázdnotou. Byla znovu sama.

"Co se jí stalo?"
Veverka pokrčil rameny.
"Když nenašla Beránka, poslala mne za tebou."
"Proč za mnou?"

"To prý víš ty!"

Konec