úterý 22. dubna 2014

Krysí děti - Den 9. (R)


Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!



DEN IX. - TRIÁDA

Z úzké větrací šachty vyhlédla hlava Kejklířky a rozhlédla se po široké chodbě. Tmavý koberec na zemi, těžké svícny podél omítnutých zdí a mnoho masivních dveří
v gotickém oblouku. Na kamenné dlaždici, vedle koberce se lehce leskla rychlá kresba ve slabé vrstvě prachu.
Seskočila na koberec a znovu se rozhlédla okolo. Podzemí chrámu bylo tak vzdálené této jednoduché, přesto účelné výzdobě chodeb.
Pomohla Rášel dolů, když si všimla Veverky. Stál v nejtmavším stínu ve svém nepochybném klidu.
Děvče se překvapeně rozhlédlo okolo, nevěřícně přejelo dlaní po hladké omítce na stěnách a okouzlením vydechlo. Některé z tlustých svíček hořeli klidným plamenem. Světlo, které neviděly mnoho dní, je teď oslepovalo. Zavírali před ním oči a trochu chaoticky se potáceli po chodbě, než si alespoň trochu přivykli.
Veverka stojící ve stínu je pozoroval a jeho tvář bez výrazu se nepohnula.
"Tady." Zašeptal a dlaní se dotkl masivních dveří. Ve dřevě byl vypálen znak chrámu. Jednoduché kování zpevňující dřevěnou konstrukci a bledý kámen který je lemoval.
Rášel na ně hleděla a do oči jí vystoupily slzy. Stékaly ji po tvářích, leskly se na chvějících rtech a zářily v pádu na kamennou podlahu.
Kejklířka špinavá od prachu a bahna se podvědomě snažila setřít špínu ze stehen a rukou. Chtěla uklidnit Rášel, přistoupit k ní a říct několik tichých slov. Ale nemohla. Napětí ji svíralo a sama cítila pláč. Nevěděla proč, přesto ani sevřené zuby nemohly zakrýt chvějící se rty. Kdyby promluvila, sama by se neovládla.
Vzdorovitě třela z loktů bahno a její stejně hluboký pohled tmavých očí jako u Rášel. pozoroval dveře ze stínu.
Čas, ten co zde vzrostl na věčnost, aby každou hodinou trápil děti nekonečným strachem se vlekl těžkým krokem. Každá noc neměla konce. výčitky, pláč a vzpomínky na domov. Chlad a strach.
Věřila pověsti. tenké nitce vyprávění. jenž se jak pavučina vznášela životem krysích dětí. Slyšela o triádách a vydala se na cestu.
A teď, když stála přede dveřmi, cítila hořkost. Hořkost za každou hodinu či den, který byla nucena strávit ve vězení věže. Nechtěli ji pustit dál. Zastavili ji a líný čas odcházel do dáli. Touha a pláč uvězněné hluboko v ní. se promísili. Těch pár dní v ní zabilo touhu a její život se utopil v banálním boji přežití smečky.
Nebýt té malé dívenky, která pláče před ní se smíchem ve tváři, zapomněla by na naději. Nikdy by nevyšla cestou dál, nenašla důkaz o triádách.
Zemřela by jen pár mil před cílem.
"Je uvnitř. Spí," zašeptal Veverka a jeho bahnem pokrytá tvář se po dlouhé době lehce usmála.
"Je tam?" zašeptala Rášel. Těžké zdi okolo ztratili svou váhu, v těch slovech, těžký osud, bída a hlad vybledli v naději, v níž se báli uvěřit.
Přesto Rášel cítila hořkost nad cenou již zaplatila. Dva životy. Dívka, jenž se rvala, zvláštní a krutá. Jako by znovu spatřila její liščí zelené oči a modrý pruh vlasů na skráních. Chtěla se rvát. Rášel věděla že zastavila, aby zápasila. Ale její poslední zápas byl cenou, kterou musela obětovat. Pro triádu, pro ní zemřelo dospívající děvče Nina. A přesto to nestačilo. Ta cesta chtěla více a druhá dívka co zemřela to věděla. Sama řekla sudbu, když zašeptala ve stínu krutá slova.
"Někdo z nás již dnes zradil, jiný mrtev jest."
Což však ona byla zrádcem, když nechala Ninu mrtvým? Proto ji teď pronásleduje její hlas? To bylo cenou za to, že teď mohli spatřit tu, jenž vládne chrámu?
"Je uvnitř a spí?" zeptala se Rášel a pes tiše doplnil.
"Triáda."
-
Ležel jsem pod postelí v tichu několik hodina, přesto jsem věděl že přijde. Když zavrzaly dveře jejího pokoje, instinktivně jsem si zakryl oči.
Bylo už hodně pozdě, nikdy dříve se nestalo aby přišla do pokoje takhle dlouho. Slyšel jsem jak krátce ospale zívla a pak zavřela dveře.
"RÁ - ŠEL!"
Znovu zívla a pomalu se začala svlékat. "Ano?"
"Zabila jsi někdy někoho?"
"Ne, proč?"
"Ani jsi netrápila žádné zvířátko?"
Tentokrát se zamyslela. Její odpověď byla trochu váhavá, ale přesto sebejistá.
"Taky ne!"
"TO JE DOBŘE," zašeptal jsem a usmál se v temnotě pod postelí. Neměla nejmenší šanci, přežít v chrámu více, jak jeden den. Její nevinnost ji zahubí dříve, než pochopí.
-
Rášel stojící u dveří na ně opatrně položila dlaně. Její hrubý povrch ji chladil do rukou. strnule a obyčejně, jako by ani nešlo o dveře jenž vedou k místu, kde triáda spí. Měla strach je otevřít, ale přesto sebrala postupně odvahu a zapřela se silou.
Ostatní stáli okolo a tiše ji pozorovaly. Věděli, že dveře jsou těžké a masivní a drobná dívenka bude muset použít všechnu svou sílu k jejich otevření. Ale Rášel byla tou, co je sem zavedla. Měla sílu a víru k tomuto úkolu a byla tulákem. Ač cestu hledal pes, ona byla tím, kdo mu určil směr. Ať byla slabší než ostatní, její víra je hnala dál, když už nevěřily. Celodenní pouť stínem chodeb a úzkých šachet byla neustálým napětím. Obezřetnost vybičována k maximu, nastražený sluch a oči snažící se proniknout tmou. Mnohokrát by se zastavili a nevěřili v cestu dál. Pověst by ztratila sílu. Jenže pro malé děvče nebyla triáda pověstí, pro malé děvče bylo bytostí, o jejíž existenci nemělo pochyb.
Zapřela se silněji, bosé nohy opřené o hrubý koberec, deka ji sklouzla z ramen a rozprostřela se na kamenných dlaždicích. Nahé děvčátko znovu zabralo, opřela se svým tělem až hrubá plocha povolila a ustoupila s lehkým zavrznutím.
"Pojďte," zašeptala Rášel k ostatním, než se protáhla dovnitř. Kejklířka se rozhlédla po ostatních. Veverka ještě pořád stál ve stínu, obličej tmavší a temnější než kdy před tím, lovec svíral harpunu, trochu křečovitě až klouby svítili ve světle svící. Usmála se na něj a protáhla se za Rášel.
Místnost byla obrovská, podepřena množstvím sloupů v složitém řádu, podlaha zdobená dlaždicemi z tmavého mramoru v němž se proplétaly tenké světlé nitky. Rášel šla pomalu dál, pár kroků před ní a hlavu otáčela všemi směry. Mezi lehce zdobenými sloupy stály masivní těžké svícny v nichž ale byla většina svící zhasnuta, osamělé ostrůvky ozářené zapomenutým plamínkem utápěla tuto obrovskou místnost ve stínu noci.
Po obou stranách vzdálených stěn se klenula vysoká okna z barevných skel zasahující do úctyhodné výšky vzdálené klenby stropu.
Veverka, který vešel hned za Kejklířkou, se již navykle pohyboval nejtmavšími stíny a jeho jinak strnulá tvář zářila okouzlením a úžasem.
Poslední vešel lovec. Zavřel za sebou dveře, krátké zaskřípání donutilo ostatní ke krátkému ohlédnutí, ale hned na ně zapomněli.
Zatím co Rášel postupovala v ose místnosti, Kejklířka se propletla mezi sloupy a zmizela brzy ostatním.
Obešla poslední sloup, který bránil výhledu, a před Rášel se otevřelo čelo chrámu. Byl tam trojcípý kříž. Opředen světlými vlákny, které jej halili jako zářící závoj, sám strnulý, kamenný a temný, s nejdelším hrotem čnějícím do výše. Děvče pokleklo na chladnou zem a zašeptalo tiše.
"Triádo."
"Přišla jsi prosit za svou duši. Vždyť za moji jsi neprosila," zašeptala ji v odpověď Nina.
"Mýlíš se, prosila!"
"Koho? Když ne ty, jež mi ubližovali?" znovu promluvil vyčítavý hlas.
"Boha!" odpověděl za děvče tichý hlas Bogňy. "Boha prosila a není víc, co mohla učinit."
"To mne má utišit?" přešel její hlas ve smích. "Na to zapomeň děvče. Já jsem teď ta, jenž tě pronásleduje. Já vedu smečku psů tvou stopou. Až tě dohoní, vrátím ti vše! Sama poznáš zatracení Rášel."
"Já jsem ta, jenž zemřela," zašeptala znovu Bogňa.
"Já chcípla dříve pro tu usmrkanou holku, co nemá právo nazývat se Tulákem"
"Ty soudíš Tuláka! Jak hloupé. Vždyť nevíš kdo to je!" vysmála se Bogňa Nině.
Rášel klečela na zemi a tiše naslouchala. Nechtěla vstoupit do hádky těch, které zemřely.
"Já jsem byla rváč. Zápasila v tomto chrámu bez slitování. Viděla krev, mrtvé i hnus podsvětí, o němž se tobě nezdálo."
"Smrt," usmál se hlas Bogňy, "smrt není to, co dělá z krysího dítěte tuláka."
"Cesta?" pohrdavě vypískla Nina.
Ale nový úsměv ji přerušil.
"Ne cesta, ale cíl. A ten jsi ty neměla. Ona je tulákem, protože zapomněla na jednotlivce. Smrt jednoho dítěte nemá význam, když každou hodinou umírá další, kterým nezabrání.
Je pravdou, ve stopách tuláků jde smrt. Ale, což to z nich dělá vraha. Jde po nich a ty co ji přijdou do cesty. sbírá jen ze vzteku, že tulák unikl. Bojí se jich. Podsvětí má strach z tuláků, neb oni hledají cestu ven. Tebe se podsvětí nebálo!"
"Já jsem podsvětí!" zašeptala Nina. "A nemám strach, který by mne zadržel. Nebojím se prcka s hloupou nadějí."
"Ale bojíš, slyším tvůj hlas. Mně nemůžeš lhát, věděla jsem vše, pamatuješ."
"Pak se mýlíš,"zasyčel znovu nenávistný hlas dívky.
Rášel se pozvedla a naposledy se smutně ohlédla ke kříži.
"Nikdo neměl zemřít."
Nechala kříž i hlasy za sebou, tichým krokem se propletla mezi sloupy hledaje Triádu.
-
Kejklířka byla první, která ji po Veverce nalezla. Obrovský kamenný krb v rohu místnosti zářil uhasínajícím ohněm rudých žhavých uhlíků. Před krbem ležela hustá kožešina velkého medvěda a na ni spala schoulená dívka.
Pozorovala ji a nevěřila. To má být Triáda, vládkyně chrámu.
Zdánlivě stejná, jako desítka jiných dětí ve stínu chrámu, i když nevypadala jako krysí dítě. Stejně stará, plavovlasá dívka, vetší ale hubenější, jen čistě umytá a učesaná. A klid v němž spala uprostřed místnosti. Na krku prsten na provázku, kol zápěstí barevný náramek. Hleděla na ni, jak málo se liší. Proč není triádou ona? Usínat u ohně krbu. Proč ji určil osud zbabělý útěk temnotou, cesty krysího dítěte?
Pohlédla k přicházející Rášel.
"To je ona."
Děvčátko kývlo a usmálo se.
"To je triáda."
"Vypadá spokojeně, určitě nemá hlad," zašeptala Kejklířka se závistí i smutkem nad každou hodinou strachu, žití zde.
"Nemá hlad. Ani nezná náš strach."
"Chtěla bych být jako ona."
Rášel se usmála.
"Kdo ví, může přijít čas, a bude pro ni hůře než pro nás."
Kejklířka ustoupila k ostatním, mlčela i když ji hlavou bloudilo štěstí a klid, který spatřila u spící dívky. Co by za něj dala, jen za chvíli takhle snít. Za chvíli bez hladu.
Rášel poklekla na cíp tmavé kožešiny.
"Kdo ví co bude, až jim zkříží cestu." Chvíli tiše seděla a pozorovala ji, pak se poklonila a tiše zašeptala.
"Triádo. Prosím, vyslyš mne."
Spící dívka se pohnula a ospale pohlédla k Rášel opřena o lokty. Dlouho mlčely, stejně jak klečící Rášel a ostatní ustoupili mezi sloupy v pozadí.
Pak zašeptala trochu překvapeně. Měla jemný hlas, ale i její šepot byl hlasitější. než by se kdo odvážil v chrámu promluvit.
"Kdo jste?"
"Jsem Rášel, Triádo. Tulák co prosí."
"Hledáš triády? ...... Já nejsem triáda, jsem Cathy," zmateně se rozhlédla po ostatních.
"Jsi! Vím to. Oni mi to řekli, když věřili, že zemřu."
"Kdo?"
"Jejich jméno nesmím vyslovit. Jsou zlí, ale tebe se bojí. Prosím, řekni, kde je cesta ven?"
"Já také hledám cestu ven!" rozhlédla se zmateně dívka po příchozích.
Tmavé oči Rášel překvapeně vzhlédly k plavovlasé dívce.
"Ty, vždyť ty tu vládneš.... Kdo potom zná cestu? Kde se ptát?"
Cathy se posadila a smutně se usmála k Rášel.
"Jo, já tady vládnu!" zašeptala ironicky. "Takhle tu vládnu."
Mlčela. Jako by se soustředila a místnost se rozjasnila. Ve svícnech již hořela většina svící. "Nic jiného nedokážu! Jsem tu uvězněná!" rozhodila smutně ruce a oblékla na sebe světlou košili, kterou měla pod hlavou. Rášel otřela slzy z tváře. Nemohla uvěřit, že by její cesta byla zbytečná.
"To jsem šla marně?" Zalily ji očí další slzy.
Triáda se nejistě rozhlédla.
"Řekni mi, co víš. Prosím."
Zvedla se a pomalu přešla k oknu. Hleděla ven skrz barevná skla. Rášel se po chvilce zvedla a přešla k ní.
-
"A kdo řídí chrám?" zeptala se mne Rášel, zatím co jsem sledoval temnou prasklinu na porcelánové hlavičce panenky.
"DĚTI ŘÍKAJÍ, ŽE CHRÁMU VLÁDNOU TRIÁDY. TŘI KOUZELNÁ STVOŘENÍ, JEŽ MAJÍ OBROVSKOU MOC."
"A jsou dobrá či zlá?"
Byla to hloupá otázka. Jejich chrám byl zlý. Temný a krutý ke všemu co v něm žilo.
"JESTLI OPRAVDU JSOU. PAK JSOU ZLÉ!"
"Třeba ne. Možná o dětech neví, jako ony nevědí o ní," zašeptala Rášel. Její prostota mne svedla udivovat i po tolika měsících.
-
Cathy celou dobu co Rášel vyprávěla o své cestě mlčela. Pár věcí  doplnila i Kejklířka. Pes neřekl nic a hoch s harpunou ležel u krbu a spal. Nerozuměl jedinému slovu. Ani nevěděl, ke komu se to dostali. Triáda mu nic neříkalo, a tato dívka nevypadala zas tak odlišně, od ostatních krysích dětí.
Neměla hlad a nebyla tak špinavá, ale jinak zas tak odlišná nebyla.
"Na hoře krkavců stojí Chrám ztracené rovnováhy. Byl zasvěcen mnoha duchům, nejmocnější z nich jsou však triády," zašeptala Cathy slova, která četla v prastaré knize vlků. Kdysi a kdesi, tam venku. "Nevím toho moc. Chrám stojí mimo realitu, na dosah, na hranici, ale mimo náš svět. Vtáhl si mne sem. Uvěznil."
"Jsi tu sama?" zeptala se Kejklířka.
"Původně jsem si to myslela. Ale je tu ještě Jackie. Občas přijde a chce si hrát, někdy se neukáže dlouhou dobu a já ani netuším, kde bloudí. A pak je tu Angel. Té se vyhýbáme. je zlá," vysvětlila. A pak si uvědomila, co ji vyprávěla Rášel. "Ne tak zlá, jako tam dole. Jen nám nadává a křičí."
"A pak?" zeptala se Rášel.
"Pak nikdo. Až do dnešní noci, kdy jste přišli vy."
"Jste tři. Triády!" přikývla Kejklířka.
"Musíte je zastavit!" zaprosila Rášel.
"Koho?" zeptala se Cathy.
"Ty dole! Pětici!" odpovědělo děvčátko. A začalo notovat báseň, kterou ji řekl beránek.

"Jsi dítě co jde bojovat,
rozesmál se potkan vrah."

"Většina dětí zde patří jemu, Krysí děti. Když je nejhůř, když jim smrt dýchá na paty, zkusí se vykoupit životem jiného," přerušila ji Kejklířka.

"Radš odevzdej duši mě,
řek černý kocour úlisně."

"O těch jsem zatím neslyšela," přiznala  se dívka.
"To jsou mů...ry," zašeptala tiše Rášel. "Loví krysí děti, jsou ztělesněním jejich smrti," vysvětlila, než pokračovala v přednášení.

"Bílý králík pláče dál,
proč dítě do té země zval."

Krátce se odmlčela než zařadila další verš. "Stíny. Šhad. Ty přivádí další děti sem."

"A peš štěk, máš naději,
být prvním z těch co uspějí."

Zašeptal k překvapení všech jinak mlčenlivý Veverka.
Rášel přikývla a pokračovala poslední slokou.

Však krkavec hned namítá,
v mé zemi není nevina.
Můžeš dítě čisté být,
až zde se zlobou nakazit!

"Krkavec?" podivila se Kejklířka.
"Potkala jsem dole krysí děti, co se snažili být létavcem," zamyslela se Rášel. "Ale moc jim to nešlo. A že by to byla jejich země?" zamyslela se, ale pak to odmítla. "Ne, krkavce neznám ani já!"
"Tulák?" zeptala se Triáda, která chtěla být nápomocna.
"My patříme k Triádám, ne k těm dole," vysvětlilo děvčátko. "Proto se nás tak zoufale snaží zastavit! Jsme mimo jejich řád a pravidla."

-
Bylo již léto a já cítil, že její spojení se mnou, je již dostatečně pevné. Už to nebylo to křehké pouto mezi světem lidí a Chrámem triád.
"SVĚT KOUZEL RÁ-ŠEL JE PROKLET. PROTO JE TAK ZLÝ. DOKUD SE NENAJDE ČLOVĚK KTERÝ JEJ OSVOBODÍ. BUDOU DĚTI V JEHO STÍNU PLAKAT NA VĚKY."
"A kdo jej může osvobodit? Princ?"
"TO NIKDO NEVÍ. MOŽNÁ. ŽE TO MÁ BÝT DĚVČÁTKO JAKO TY. DOST ODVÁŽNÉ NA TO, ABY SE VYDALO NA DALEKOU CESTU CHRÁMEM A NALEZLO JEHO TAJEMSTVÍ"
"Děvče jako já?" v jejím hlase jsem zaslechl radost. Bláhovou radost nad svým zatracením.
-

"Kolik je tu dětí?" zeptala se Cathy. Stále si nemohla zvyknout na novou společnost. Strávila tolik dní osamělá, až si začínala povídat sama se sebou. Psát vzkazy na zdi a věřit, že už nikdy nikoho nepotká.
"Desítky a každý den přivedou stíny nové, každý den umírají. Jsou dole, všude, mají hlad, strach, pláčou bez slz a vzlyků."
"Desítky?" nevěřícně zopakovala Cathy.
"Musíš to zastavit!" trvala na svém Rášel.
"Ale já nevím jak!" protestovala triáda. Ale nebyla to tak úplně pravda. Vlčí kniha a vlčí chrám pozřel tři jako triády. Tři vlčí duše. Skutečnost, kterou sama sobě stále ještě zapírala, ač už to o sobě věděla. Ona ano. Angel určitě. Jackie ne. Jsou jiné. Prokleté.
Víc prokleté než tento chrám?
"Nevím jak!" odmítla rezolutně.
"Tuláci patří triádám," vzpomněla si Rášel na slova té podivné hadačky od létavců. "To je jejich síla i prokletí. Trojice. Jejich síla je v trojici! Síla triád je v trojici!"
"Z Angel se nebavíme!" protestovala Cathy.
"Tam dole se umírá!" vytklo děvčátko rozlobeně Triádě.
-
"Nechci nikam jít." Řekla to trochu plačtivě když spouštěla bosé nohy z postele. Tenké a opálené se natáhly k podlaze až se palce dotkly chladných prken. Pomalu jsem přisunul ruku blíž a zahleděl se na lem noční košile u nahých lýtek.
"V CHRÁMU TRIÁD PLÁČE ŠHAD. JEN TY MŮŽEŠ POMOCI!"
"Jak?"
Na světlé košili měla mnoho barevných kytiček. Zářili jasnýma barvami jak květy jara v bílém písku.
Děvčátko pokleklo na zem a já pomalu sevřel jemné zápěstí.
-
"Pak musím jít dál," zašeptala Rášel s povzdechem.
"Kam?" nechápala Cathy.
"Jsem Tulák. Krysí děti mne proklely, bojí se mne, ale v hloubi duše snad věří v moji cestu."
"Dolů?" nechápala triáda. "Zabijí tě!"
"Bojím se že už se tak stalo. Divoženka říkala, že jsem mrtvá. Že mne již rodiče pohřbily. Že mám svůj hrob. Zůstává mi jen víra. Věřit v cestu. Duši."
Cathy mlčela.
"Nalezni ostatní Triády! Pomoz krysím dětem! Oni nejsou tak zlé, jenom mají strach." zaprosila naposledy Rášel.
"Ty už se nevrátíš?"
"Ne," zavrtěla hlavou Rášel. "Musela jsem dojít až sem, abych poznala, že jdu špatně."
Cathy se na Rášel nechápavě podívala. Ale ta ji nevnímala. Jako by mluvila sama k sobě šeptala tichý monolog marnosti.
"Šla jsem za vládcem chrámu. Triády nebyly dlouho doma."
"Možná se vrátili, možná jsem triáda," zašeptala Cathy.
"Pak tě prosím, ujmi se znovu vlády. Tobě patří chrám, v němž pláčou děti."
Ale dívka poklekla k ní.
"Já nechci nikomu vládnout! Ničemu a nikomu. Já chci domů, jako vy všichni!"
Rášel jen pokrčila rameny.

(pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat