pátek 7. března 2014

Krysí děti - Den 2 (E)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH KUDRNATÉHO DĚVČÁTKA

Když tenkrát umíralo kudrnaté děvčátko a sláblo každým okamžikem, ztvrdlou zemí přišli mrchožrouti. Poznali svou šanci a tak obcházeli okolo a do kraje zněl jejich hnusný smích. Běhali poblíž a jejich kruh se zmenšoval, jak děvčátko sláblo.
Pak posedali okolo, skvrnité hřbety zašedlé prachem pouště a čekali. Tak, jako já. Mrchožrouti.
Kluk bez vlasů a dvě děvčata byla u toho, když kudrnaté děvčátko zesláblé hladem zavřelo oči k poslednímu spánku. Ale nikoho z nich to nezajímalo. Ten kluk ležel přikrčen v rohu na tmavém rounu a neklidně usínal. Budil se každým šelestem zaznívajícím sem ze ztemnělé chodby a opět upadal do hlubokého spánku. Neklidná noc v níž lovil alespoň něco odpočinku.
Starší dívka měla dlouhý cop s krvavě rudou mašlí v plavých vlasech. Kulatý nos lehce vzhůru a přivřené šedé oči. Uměla nevnímat strach a nemyslet na zítřek, Ty tři dny, co svedla přežít v dlouhých chodbách byla vlastně docela šťastná. Nezáleželo ji na nikom, tím méně na umírajícím děvčátku.
Tu noc objímala, milovala se s mladší dívkou hrubých křivek dospívání a nemotornou povahou.Ta tu byla krátce, sotva pár hodin. Pořád ještě zmatená a vyplašená se raději nechala svést. Ještě neuměla bránit svůj život a zemřela by tu noc, nebýt kudrnatého děvčátka, kterou bylo zaplaceno za všechny.
Nikdo z nich neviděla tu chvíli, kdy přišli ONI. Jen já byl svědkem.
Hoch spal. A dívky ležely na svých několika věcech, oči přivřené omámením orgasmu. Nevnímali krev, jež se rozlévala okolo. Jež byla jejím lůžkem.
Na takové obrazy se nezapomíná.
-

TRNY ZLA (Trist)

První černý trn patří pláči. 
Je zadřený pod kůží a hnisá.
tak usínám v bolesti krvavých ran. 
Na slzy zvykla si tvář,
Zavřena s bolestí za tisícem bran.

Druhý černý trn je slepota. 
Vbodl se do oka a zalil krví,
Tak klopýtám po cestě nocí.
A vidím sebe jak zkřivené zrcadlo,
 S falešným leskem a zrádnou mocí.

Nejdelší trn, ten zabíjí cit.
Pronikl hluboko, hluboko k srdci.
Odkud jej nikdo nevyjme ven.
Brodím se černou řekou chodeb, 
Poslepu tápu a marně hledám,
Ztracený sen.

-

DEN II. -VÍRA

Odešel jsem od ní a celou noc se procházel šerými chodbami chrámu. Bloudil jsem po místech, jež jsem znával a připomínal si svůj dlouhý život v tomto vězení dětských snů. Vzpomínal jsem na pláč a strach ve tváři dítěte. Na malé prsty sevřené děsem v pěst a nevinný pohled bez moci. Na šero v duši krysích dětí. A když už jsem nevěděl, kam bych šel dál, vrátil jsem se do dlouhé chodby u Ješuova chrámu.
Pomalu jsem šel podél sloupů a pozoroval odraz slabého světla dne na jejich lesklém povrchu.
Chtěl jsem se dívat jinam, ale příliš mne přitahovaly. Viděl jsem je stokrát dříve, ale tehdy poslední z nich ještě nenesl její znamení.
Když jsem se vracel, možná jsem věřil, že to není pravda. Že jejich lesklý povrch nemůže být nijak změněn, stejně jak nikdo nenalezne vykoupení.
Přesto tam bylo, kostrbaté písmo vyryté kusem střepu. To ona! A já byl ten, co ji přivedl!
"RÁ-ŠEL."
Už nebyla tam, kde usínala. Seděla přikrčená v rohu, kam světlo nedosáhlo a chvěla se horečkou. Slyšel jsem jak drkotá zuby a v pláči se snaží popadnout dech.
"RÁ-ŠEL." Posadil jsem se naproti před sloup. Její unavené oči vzhlédly ke světlu za mnou a tvář se sevřela vyčerpáním.
"Jsi tu?"
"JSEM."
"Je mi zima," šeptala tak slabě, že jí bylo sotva rozumět.
"TO SE TI JEN ZDÁ."
"Strašná zima," sklopila tmavé oči k dlaním křečovitě svírajícím deku. Zahlédl jsem pot, jež se ji zaleskl na skráni.
"ZA CHVÍLI TO PŘEJDE RÁ-ŠEL."
Kývla a víc se vmáčkla do rohu.
"Budeš tu se mnou?"
"DO KONCE!"
-
Posadila se na malý kobereček hned vedle postele a útlé nožky natáhla ke stínu v němž jsem ležel .
,,Říkal jsi, že tam žijou také děti. Vyprávěj mi o nich něco?"
Byl únor a zima se nehodlala jen tak vzdát. I když venku sníh nebyl, proháněl se za oknem vítr, jehož hvízdání doprovázelo její slova. I oblečení v pootevřené skříni bylo teplé.
"DĚTI?... JSOU TAM TAKÉ...."
"Vyprávěj", nenechala se odradit smutnou neochotou mého hlasu a rozčesávala si nedávno zastřižené vlasy tmavým kartáčem. Všiml jsem si, jak jeden vlas dopadl na podlahu vedle koberce. Čekal jsem lehké cinknutí, ale nic jsem nezaslechl.
"V CHRÁMU TRIÁD ŽIJE MNOHO DĚTÍ"
"S kým si tam hrají?"
"NEHRAJÍ SI..... PLÁČOU A MAJÍ STRACH!"
"Proč? Kdybych měla někde strach, tak bych šla radši jinam. Proč neodejdou, když se jim tam nelíbí? Třeba sem, jako ty. Mne by nevadilo mít ještě další sourozence."
"ODCHÁZÍ"
-
Asi o hodinu později začala vykašlávat krev. Blouznila a vykřikovala těžce srozumitelné věty postrádající smysl. Pamatuji si už jednu, opakovala ji do nekonečna, než upadla do bezvědomí. Trvalo mi chvíli, než jsem porozuměl všem slovům zkomolených horečkou.
"Ve světě máte soužení .....Já přemohl svět."
-
Chvíli po té, co ji opustilo vědomí jsem ulehl na oltář v Ješuově chrámu a zavřel oči. Věděl jsem, že mne nepřijme ani jako oběť, ani jako zpovědníka. Ale na tom mi už dávno nezáleželo.
Já se chtěl jen ptát a odpovědi, ty jsem nečekal od nikoho. Musel jsem říct nahlas, co v tichosti jen hlodalo v duši dávno prokleté.
"SYNU MARIE, BYL TVŮJ OTEC TESAŘEM ČI MATKA COUROU?" Vdechl jsem zatuhlý vzduch a usmál se nad svým zatracením.
"TVÉ ŠÍLENSTVÍ SE STALO VZOREM, TO UZNÁVÁM. NA BLÁZNA SLUŠNÝ VÝKON. JENŽE,..."
Posadil jsem se a upřel oči ke kříži ve stínu. ,,JÁ UŽ CHCI ZEMŘÍT!!"
Čas mizel a světlo na stěnách uteklo ke vzdálenému stropu kde utlačován temnotou živořil poslední světelný bod. A pak zemřel.
"AMEN" , zašeptal jsem do nočního ticha a s úlevou se rozesmál.
-
Když jsem pohlédl do chodby, stála zesláblá Rášel u sloupu a ryla v jeho hladký povrch jemné písmo.
"RÁ-ŠEL?"
"Musím pomoci Šhad," její hlas zněl slabě a bylo ji těžko rozumět. Bolest asi ustoupila tíživé únavě, již děvče odevzdaně snášelo, ale stále měla problémy s rovnováhou. Viděl jsem, jak se jí chvějí kolena, když dlaněmi svírala sloup, snažíc se udržet na nohou. A pak opřena jen levicí znovu sevřela střep a pokračovala v rytí.
I když bylo děvčeti špatně, dávalo si na písmu záležet. Psalo s určitou pomalostí. ale důkladně opravovala každý špatný vryp, každou neupravenost písma.
Stál jsem nedaleko a pozoroval ji při práci. Jak s pečlivostí ji vlastní držela pomyslné linky v rovině i jak přikládala jednotlivé znaky k sobě v podvědomém citu pro tvar s vyváženými odstupy. I když hrubost jakým těžce ryla do kamene ovlivnil značně její rukopis, psala kulatým lehce nakloněným písmem, v pečlivosti typické pro dívky s dobrým prospěchem.
Unavené děvče se otočilo k oknům a opřelo se těžce o sloup nesoucí výsledek její práce. Na čele se ji perlil pot, určitě měla ještě horečku, když jej setřela hřbetem ruky a zašeptala.
"Půjdeme!"
"POTŘEBUJEŠ KLID!"
Jen odmítavě zakývala hlavou a po několika rychlých vdechnutích se odstrčila od sloupu. Těžkým krokem se ploužila chodbou nechávaje za zády Ješuův chrám. Jen se více zabalila do špinavé deky nesoucí znamení posledních dní.
Naposled jsem se otočil k malým dvířkům vedoucím do svatyně, než jsem ji tichým krokem dohonil.
Chodby byly tmavé a po stěnách stékaly kapky vody. Bylo slyšet jak kapají na podlahy z křivého stropu daleko v předu před Rášel i za mými zády. Bosé nohy zesláblé dívky se bortily do jílu podlahy a její těžký krok byl zdánlivě jediným zvukem chladných chodeb.
Zdánlivě. 
"RÁ-ŠEL." Šepot hlasu se chodbou příliš roznášel. 
"Ano", vydechla těžce a zastavila se.
"JE ZA NÁMI!"
DAAMMM! ...........
Na sloupu u Ješuova chrámu byl vyryt nápis:

DEN II.
JÁ PŘEMOHL SVĚT!

(Konec 3 kapitoly - Den 2.: Víra    Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat