Krysí děti - Den 1. (D)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

(Pokračování 2 kapitoly - Den 1.: Falešný mesiáš )
Pozoroval jsem bílou tvář panenky a rozmlouval s děvčetem. Byl konec ledna a trochu chraptěla. Ale jinak už byla zdravá.
"A kdo ještě žije v zemi kouzel?"
"V CHRÁMU TRIÁD JE MNOHO BYTOSTÍ O NICHŽ SE NEMLUVÍ"
"Proč?"
Ve tmě pod postelí jsem se ohlédl okolo a pak radši přešel do tichého šepotu.
"MŮŽE JE TO PŘIVOLAT."
Postel zavrzala a Rášel nahlédla dolů. Tehdy jsem ji viděl poprvé, rovné vlasy pečlivě rozčesané se rozprostřely k podlaze a tmavé oči pátravě zkoumali tmu v níž jsem ležel. Šeptavý hlas nebyl tolik zkreslen modrým šátkem uvázaným okolo krku.
"Řekni mi, kdo tam žije. Prosím."
Pod modrým šátkem se zaleskl stříbrný křížek s Ježíšem spolu s jednoduchým prstýnkem navlečeným na jeho řetízku.
"KRYSÍ DĚTI  ... TAM ŽIJÍ."
"A dál!"
"ZLÉ MŮRY!"
Hlava děvčete zmizela. Zaslechl jsem zašustění peřiny. Ale co jsem začal, už jsem musel dopovědět.
"ZLÉ MURY CO VRAŽDÍ DĚTI!"

-

Slunce již stálo vysoko když se děti začali probouzet. Špinavé a ztuhlé se zvedaly z míst svého nocležiště a mžourali v paprsky světla co pronikaly barevným sklem oken.
Rášel se lehce pohnula, než se převalila na záda a protřela si dlaněmi oči. Ještě krátce zívla a ospale se posadila. Živý koberec těl se plazil okolo, kňučící a nemotorný, byl cítit zvratky a močí.
Děvče se pokusilo podvědomě otřít dlaněmi sraženou krev z břicha, ale pak toho nechala a pomalu se zvedla. Svět ji zaplavil tisícem vjemů které se nedali rozeznat ani zaznamenat. Světlo útočilo do očí jak světelné šípy, chaotické zvuky zkreslených rozhovorů trhaly ušní bubínky v hrubých úderech a cit otupěl bolestí. Motala se mezi ostatními, slepý tanec špinavých dětí byl bez zákona, v náhodných smyčkách měl svoje kouzlo.

Kolem plynul čas a žádná z jeho částí se neopakovala. Viděl jsem krev a špínu na jejich šťastných tvářích žhnoucích horečkou. Skelné pohledy unavených očí co hleděli do daleka, mimo základy temných zdí chrámu Triád. Tančili s bolestí v níž nevnímali okolí. Po skleněných střepech rozbitého okna s nezměněným smíchem.
A nikdo z nich se neptal po holčičce s medovými vlasy a pihatou tváří, nikdo se neptal po malém chlapci modrých očí, co včera smutně hleděl k Rášel. Neb jich už nebylo.
Mladík zvedl ze země prázdný pohár a podal jej jednomu z děcek. Třpytivá nádoba putovala v tanci od jednoho ke druhému, až ji poslední položil pod masivní kříž lesknoucí se zlatem.
Nahý chlapec se nad ní zastavil se smutným pohledem hledíc na špinavé palce nohou u lesklého poháru. Lehce se rozkročil a dvěma prsty srovnal směr, pramínek moči zazvonil o kovovou stěnu tříštíc se ve slabém světle západu. Pramen po prameni se přidával a třpytivá hladina zurčela ve stínu šedých těl drápajících se k obloze. Vodní proud pěl svou nekonečnou píseň beze slov a v třpytivých kruzích se vynořila hadí hlava. Dlouhé tělo se zavlnilo v proudu a zmizelo pod černým břehem. A stranou kvetly bílé květy.
Poslední děvče sedící nad dávno přeteklým pohárem se zvedlo a dlaní rozetřelo zlatavou kapku po noze, když tančící Rášel pozbyla poslední zbytky rovnováhy a v tanci se sesula k zemi.
"Vezměte pohár děti Bílého květu. Naše cesta je dlouhá," řekl jim mesiáš a otevřel postranní dveře.
Starší dívka a chlapec zvedly z pod oltáře Rášel a položili ji pod kříž v šerém výklenku. Na jeho ramenech byl přibit muž s trnovou korunou ve vlasech.
"Amen", zašeptala dívka klečící po pravé straně a pozvedla vedle ležící pohár do výše. Jeho obsah ji pokropil tmavé dlouhé vlasy i tvář jenž oddaně hleděla ke kříži.
A pak jej přiložila k ústům chvějící se Rášel jenž v bolesti všech smyslů již nerozeznávala nic okolo sebe- Hoch ji podpíral hlavu, když pila, zatím co ostatní děcka odcházela tanečním krokem z utichající svatyně.
Děvče rozložila Rášel ruce od těla a zvedla prázdný pohár. Hoch ji ještě pohladil po vlasech a holém klínu a pak se spolu s děvčetem rozeběhl za ostatními.
Když umlkl vzdálený smích, usedl jsem k nohám Rášel do louže moči v níž ležela. Ostrý pach nevstřebané drogy vnikal do našich plic, ale mnohonásobně větší množství plnilo žaludek Rášel, odkud pokračovala dál, do krve. Proudila v žilách a pulzovala se srdcem až k mozku nehybného těla, kde teprve dlouhá cesta končila.
Děvče se už nechvělo. Nová dávka doplnila tělu slábnoucí množství halucinogenu a po tváři se rozlil spokojený úsměv.

Nakonec jsem byl rád, že potkala prokleté děti. Rášel, děvče jež se před pár hodinami odvedl z bezpečí dětského pokoje domova, nakonec zemře alespoň trochu šťastná.

Pohlédl jsem k oknům a přivřel oči navyklé temnotě. Noci už se nedočkáme, Rášel. Jen krvavé stopy zůstali po prokletých dětech, stopy jejich tance.

A Rášel.

Děvče se lehce pohnulo a zavzlykalo. Ale pak se stáhlo do klubíčka a s naslepo začala zvracet.

-

Tiše jsem se převrátil v malém prostoru pod postelí a nasál vůni růží na stolku spolu s jejím pachem. Děvče před chvílí vytáhlo z pod postele u mé hlavy porcelánovou nádobu na níž teď sedělo zády k posteli. Slíbil jsem, že se nebudu dívat, ale stejně jsem pozoroval její tenké nohy a první opálení na zádech pod nadzvedlou noční košilí. Byla hubená i když jsem věděl že nemá nedostatek. Na zádech se rýsovala jasně znatelná páteř pod jemnou kůží.

"Ty se určitě díváš!"
"NE !"

"Dobře", opřela se lokty o stehna.
"RÁŠEL?"

"Co?"
"VŠIML JSEM SI KŘÍŽKU CO NOSÍŠ. TY VĚŘÍŠ V BOHA?"
"Jsme křesťané."

"VĚŘÍŠ V BOHA?"
"Samozřejmě, ty ne?"

"MYSLÍM, ŽE V CHRÁMU TRIÁD BŮH NENÍ" Zapochyboval jsem a přemýšlel, jestli pak vrátí nádobu zpět ke mně.

Děvče se usmálo.
"Bůh je všude."

-

Byla už hluboká noc a já pořád seděl pod masivním křížem u slabého dívčího těla. Kde se v ní brala ta síla, kde čerpala vzdor co ji přidržoval při životě, ptal jsem se postav na vzdálené klenbě. To malé děvčátko ještě pořád zápasilo.

A On nepřicházel.

Tiše jsem pozoroval malá dvířka, když se horké tělo za mnou pohnulo. To přece nemohla být pravda! Bledé tělo Rášel stálo v temnotě a na čele se jí perlil pot. Mlčel jsem když potácivě přešla k oltáři a těžce zvedla zakrvácenou deku a rozbité zrcátko. Ostré hrany střepu ji pořezali dlaň, ale děvčátko to nezastavilo. Potácivě dokulhalo k pootevřeným dvířkům a protáhla se do temnoty chodby.

Seděl jsem pod křížem a Ježíšův ztrápený pohled hleděl na mne.

"TO TY JSI JI DAL SÍLU," zatnul jsem zuby a dlaň sevřel v pěst. Koho jsem to přivedl?

Po chvíli jsem se zvedl a šel za ní. Našel jsem ji v chodbě, spala zabalená v dece mezi sloupy a v horečce se třásla slabostí. Krvavá dlaň sevřená v pěst se leskla v šeru a kousek stranou zakrvácené zrcátko.

Přišel jsem blíž a dlouze ji pozoroval.
"KDO JSI RÁŠEL?"

Na jednom ze sloupů, nad spícím dítětem, bylo vyryto kostrbaté písmo.

DEN I.

KRYSE A MESIÁŠ, ODEŠLI 

BOLÍ MNE BŘICHO

STŮJ PŘI MNE JEŽÍŠI

Kdesi se rozezněl mechanismus vzdálených hodin. DAAMMM!

(Konec druhé kapitoly -  Den 1: Falešný mesiáš. Pokračování zde)