Hry s příběhem - Ocel a krev

Rok vydání 2012 
ilustrace Kryštof a Jonáš Ferencovi 
obálka Roman Kýbus 
nakladatelství MYTAGO

Co mají společného hlavy nabodané na kůlech, hrobníci z albirejského hřbitova, troll ve službách královny Viktorie nebo děvčátko, jehož život ohrožuje jihoamerický drogový kartel? Hrdinství i zbabělost, odvaha, čest, šílenství a hrůzy válek. Stránky této knihy jsou věnovány statečným bojovníkům i hrdinům neobvyklého ražení. Prožijte s nimi jejich dobrodružství, vydejte se vstříc pomíjivé slávě bitevního pole i zoufalému boji o holý život. Už od devadesátých let hrají v České republice stovky lidí RPG hry, které jim umožňují prožívat příběhy ve světech fantazie (nejznámější z těchto her je Dračí doupě). Po titulu Hry s příběhem: Zločin a trest je tato kniha již druhou sbírkou povídek představujících všechny významné české RPG projekty na jednom místě. Opět tak můžete navštívit fantastická prostředí originálních českých herních světů – ať již těch známých nebo zbrusu nových a dosud nepoznaných (jeden z autorů vás dokonce zavede do prostředí inspirovaného dílem K. J. Erbena). Kniha není určena pouze hráčům. Vždyť vyprávění příběhů je staré jako lidstvo samo. Společným tématem této sbírky je válečnictví. A tak se např. můžete stát svědky duelu na život a na smrt, námořního dobrodružství, zběsilého vraždění ve jménu boha či okamžiku zrození svatého bojovníka. (anotace)

V této sbírce mám dvě povídky:

MODROOČKO - je povídka patřící pod "Sanatorium podvržených" a to z doby před mojí trilogií. Jde o jednu z legend, která se objevuje v "Meluzíně, dívka jménem Ema". 

POSLEDNÍ Z VĚČNÝCH - Je povídka uvádějící příběhy z nové řady "Pevnost na hraně", která vypráví o konci vil a skřítků, kteří jsou na hraně moderní doby již zapomínány a ničeni. Pozadím příběhu je svět Rakousko Uherské monarchie.

Ukázka

(Z Modroočka)

Na silné větvi jednoho z okrajových dubů stála ke třem metrům vysoká silueta. Černá a ukrytá ve tmě sledovala bojiště plné zmítajících se těl. Ti živí se právě prolomili do jedné z budov.

Přízrak vše nezúčastněně sledoval. Úplněk se odrážel na jeho měděné helmě i zdeformovaném těle tvořeném šlahouny. Necítil strach, necítil nejistotu, jen příjemné napětí a očekávání v srdci. Vychutnával si ten pocit nedočkavosti mísící se s tichem jeho mysli.

Pak pevněji sevřel provaz své zbraně, pomalu ochutnával jeho hrubost a váhu čepele na něm zavěšené. Jako by s ní promlouval. Jako by se stával její součástí. Skoro zaslechl, jak zvoní pod měsíčními paprsky.

„Srdce mé přetéká nejjemnějším citem,

tělo plné hadí touhy lační po zabíjení.

Měsíc, milovník, ty dva oddá!”

zašuměl ztěžka.

Pak seskočil za zeď a pomalým krokem se vydal k budovám. Výrazně kulhal, jako mrzák, který si již zvykl na svou pokřivenost.

Od budov zazněl řev. Z temného otvoru dveří se jak noc vyvalila zpět černá těla zvířecích skřetů. Hladově se k němu rozběhla.

„ŽRÁT!”

Přízrak si jich nevšímal. Stál tváří otočen k měsíci, snad sledoval lesk jeho stříbrných paprsků. To mihotavé chvění inspirace.

„Já těšil se na hostinu

však podávány jsou mi jen děti mé?

Nu což, hlad se neptá!”

povzdechl si a roztančil se.

Jeho čepel se rozplynula v zářivý kruh měsíčního světla, smyčky obtáčející to kulhavé tělo jako uzel hlavolamu. Chladně mihotavá nit protkala osnovu skřetích postav. Jen jednomu ze skřetů, zkušenému válečníkovi s kočičí tváří, se podařilo proskočit smrtící smyčkou dovnitř. A to ve stejnou chvíli, kdy se přízrak s nezvyklou lehkostí přenesl ven. Gordický uzel stříbrných paprsků se kolem něj zatáhl.

„Smrt!” zaznělo překvapeně z úst skřeta. Bylo v tom pochopení. Přijetí osudu, který mu vyměřil čas až k tomuto místu, dál ne.

„Smrt?” zopakovali v panice další a kruh, kterým obklíčili přízrak, se rozptýlil do tmy, jako popel rozfoukaný větrem. Nikdo z nich nechtěl vidět víc.