ilustrovala Lucie Rusalka Netíková
kniha má rozsah 360 stran
z kroniky Sanatorium podvržených
Tanečnice je závěrečnou částí trilogie "Sanatorium podvržených", světě postaveném ze snů bláznů. A je o dospělosti. O poslušnosti a strachu z nesouhlasu. Je o složitosti někam patřit, když celý svět stojí na hranici své existence. Ač příběh časově navazuje na druhou část trilogie, může být čten i jako samostatný příběh.
Tanečnice byla součástí divadla loutek. Ale byla prodána, aby otevřela místa, na které se dávno zapomnělo. Zraněná minulostí se snaží pochopit svět. Což není snadný úkol. Veškerá tajemství sanatoria ukazují na jedinou osobu. Na ni.
Alenkovsky dospělá pohádka o dospělosti. Snaze někam patřit. Dospělost, ta svobodná meta dětí se ukazuje jako nejméně svobodný čas. Okolí očekává, přikazuje, radí a znásilňuje. Lze pak ještě nalézt pravdu? A existuje něco jako pravda? Ty otázky vám nedají spát.
Třetí z knihy plné symbolů a otázek, ke které se nejednou vrátíte.
Tanečnice byla součástí divadla loutek. Ale byla prodána, aby otevřela místa, na které se dávno zapomnělo. Zraněná minulostí se snaží pochopit svět. Což není snadný úkol. Veškerá tajemství sanatoria ukazují na jedinou osobu. Na ni.
Alenkovsky dospělá pohádka o dospělosti. Snaze někam patřit. Dospělost, ta svobodná meta dětí se ukazuje jako nejméně svobodný čas. Okolí očekává, přikazuje, radí a znásilňuje. Lze pak ještě nalézt pravdu? A existuje něco jako pravda? Ty otázky vám nedají spát.
Třetí z knihy plné symbolů a otázek, ke které se nejednou vrátíte.
Ukázka
Poté, co v sobě Sined probudila duši vznešené, se na dvoře Malého prince stala jeho hlasem. Jejím úkolem bylo předpokládat jeho nevyřčené otázky i odpovědi.
Přes den se střídala s Eryn ve starosti o blok F. S nocí tančila v divadle, nebo sedávala vedle trůnu Malého prince a překládala jeho myšlenky. Uzdravila se a její minulost byla za ní. Alespoň se projevovala jen výjimečně, i když o to nepříjemnější a ponižující každé takové setkání bylo.
Ale dívka doufala, že to časem přestane úplně.
„Tanečnice,“ oslovil ji po jednom jejím probrečeném odpoledni Malý princ. Tančila na jevišti v tichých ševelivých tónech sklepení. Ale jak zaslechla jeho hlas, uslyšela nové tóny, které se ji nelíbily. I když ještě nevěděla proč.
„Ano, můj pane?“ zeptala se a zastavila v tanci.
„Proč se nenávidíš?“ zeptal se jí. Ale neřekl to obvyklým klidným šepotem, ta otázka byla řečena krutě nahlas.
Vzápětí poznala i ty cizí tóny. Přicházely z její minulosti. Když seděla ve vaně a horká voda narážela do smaltované stěny. Cítila se špinavá a proviněná.
„Vždycky budeš za tou hranicí sama!“ vysmál se jí vnitřní hlas.
Hleděla na Malého prince a přitom se jí zvedal žaludek.
„Musela jsem dospět!“ utlumila v sobě vlnu hnusu.
„Znám lékařský zápis každého pacienta. I tvůj. Proč popíráš svou minulost?“
„Je to za mnou,“ odpověděla, jak nejklidněji dokázala.
„Tvá minulost je pryč?“ vstal překvapeně hoch a jeho oči na ni hleděly ještě přísněji. „To jako, že ses přerodila? Nic takového se nestalo! Kdo je vinen?“
„Já,“ stáhla hlavu mezi ramena a couvla.
„Tak si odpusť!“ navrhl princ.
„To nejde,“ protestovala.
„Jde! Je jen na tobě, jestli chceš kohokoliv nenávidět za to, čeho lituje, nebo se mu rozhodneš odpustit. Nemyslíš, že jsi byla dost potrestána, tím co se stalo?“
„Nevím,“ odmítla řešit bolest.
Přes den se střídala s Eryn ve starosti o blok F. S nocí tančila v divadle, nebo sedávala vedle trůnu Malého prince a překládala jeho myšlenky. Uzdravila se a její minulost byla za ní. Alespoň se projevovala jen výjimečně, i když o to nepříjemnější a ponižující každé takové setkání bylo.
Ale dívka doufala, že to časem přestane úplně.
„Tanečnice,“ oslovil ji po jednom jejím probrečeném odpoledni Malý princ. Tančila na jevišti v tichých ševelivých tónech sklepení. Ale jak zaslechla jeho hlas, uslyšela nové tóny, které se ji nelíbily. I když ještě nevěděla proč.
„Ano, můj pane?“ zeptala se a zastavila v tanci.
„Proč se nenávidíš?“ zeptal se jí. Ale neřekl to obvyklým klidným šepotem, ta otázka byla řečena krutě nahlas.
Vzápětí poznala i ty cizí tóny. Přicházely z její minulosti. Když seděla ve vaně a horká voda narážela do smaltované stěny. Cítila se špinavá a proviněná.
„Vždycky budeš za tou hranicí sama!“ vysmál se jí vnitřní hlas.
Hleděla na Malého prince a přitom se jí zvedal žaludek.
„Musela jsem dospět!“ utlumila v sobě vlnu hnusu.
„Znám lékařský zápis každého pacienta. I tvůj. Proč popíráš svou minulost?“
„Je to za mnou,“ odpověděla, jak nejklidněji dokázala.
„Tvá minulost je pryč?“ vstal překvapeně hoch a jeho oči na ni hleděly ještě přísněji. „To jako, že ses přerodila? Nic takového se nestalo! Kdo je vinen?“
„Já,“ stáhla hlavu mezi ramena a couvla.
„Tak si odpusť!“ navrhl princ.
„To nejde,“ protestovala.
„Jde! Je jen na tobě, jestli chceš kohokoliv nenávidět za to, čeho lituje, nebo se mu rozhodneš odpustit. Nemyslíš, že jsi byla dost potrestána, tím co se stalo?“
„Nevím,“ odmítla řešit bolest.
„Kdo jsi teď?“ položil hoch další otázku.
„Tanečnice?“ vzhlédla nejistě.
Malý princ přeskočil z trůnu na jeviště a flétnou jí pozvedl bradu.
„Já vidím bílou vílu z rodu vznešených, která svým tancem překročila hranici člověka. Již nejsou lepší!“
Přikývla.
„I růže se rodí z bláta. Špína a rány jí dávají tvar, živí ji a zvedají vzhůru, Sined. Řekni mi pak, jak mohou být růže tak čisté?“
„Třeba nejsou?“ pokrčila rameny.
„Jsou vznešené a nedotknutelné ve své čistotě. Je v tom skřítčí trik, který je naučili dávní zahradníci našeho národa. Zvednout se nad špínu, dostat se nad ni, svléknout se z ní, rozumíš. To mocné kouzlo, lidmi již zapomenuté, se jmenuje ODPUŠTĚNÍ!“
„Třeba nejde odpustit?“ namítla dívka.
„Nejde, neumím, nemůžu. To jsou slova tmy, ne skřítků. Na tomto světě není jiných hranic, než které si sami stavíme. A když musíš zaplatit polovinou své duše, je potřeba učinit tu druhou půlku tak krásnou a velkou, aby nahradila chybějící část!“
Vzal ji za ruku a dovedl před popraskaná zrcadla.
„Budu hrát a ty půjdeš zase o krok dál, než jsi tančila dosud,“ řekl rozhodně. „Najdi ve své minulosti kořeny a odpusť té dívce tam!“
Přiložil k ústům flétnu a jeho bledé prsty zatančily po nástroji. Divadlem se nesla jiná píseň než obvykle. Měla v sobě hodně lidského. Zněla tóny, které zaslechla Tanečnice již prve. Pocítila nával špíny a hnusu. A v prvních krocích svého tance s ní začala bojovat.
Flétna utichla uprostřed melodie.
„Proč bojuješ s mou písní? Máš ji pochopit!“ vyčetl jí rozzlobeně hoch.
„Promiňte, pane,“ omluvila se dívka.
„Tanec splývá s hudbou! Pokládá se do ní. Je to láska k pohybu, tak se uvolni a používej srdce, ne svou duši!“ napomenul ji a znovu přiložil flétnu k ústům.
„Tanečnice?“ vzhlédla nejistě.
Malý princ přeskočil z trůnu na jeviště a flétnou jí pozvedl bradu.
„Já vidím bílou vílu z rodu vznešených, která svým tancem překročila hranici člověka. Již nejsou lepší!“
Přikývla.
„I růže se rodí z bláta. Špína a rány jí dávají tvar, živí ji a zvedají vzhůru, Sined. Řekni mi pak, jak mohou být růže tak čisté?“
„Třeba nejsou?“ pokrčila rameny.
„Jsou vznešené a nedotknutelné ve své čistotě. Je v tom skřítčí trik, který je naučili dávní zahradníci našeho národa. Zvednout se nad špínu, dostat se nad ni, svléknout se z ní, rozumíš. To mocné kouzlo, lidmi již zapomenuté, se jmenuje ODPUŠTĚNÍ!“
„Třeba nejde odpustit?“ namítla dívka.
„Nejde, neumím, nemůžu. To jsou slova tmy, ne skřítků. Na tomto světě není jiných hranic, než které si sami stavíme. A když musíš zaplatit polovinou své duše, je potřeba učinit tu druhou půlku tak krásnou a velkou, aby nahradila chybějící část!“
Vzal ji za ruku a dovedl před popraskaná zrcadla.
„Budu hrát a ty půjdeš zase o krok dál, než jsi tančila dosud,“ řekl rozhodně. „Najdi ve své minulosti kořeny a odpusť té dívce tam!“
Přiložil k ústům flétnu a jeho bledé prsty zatančily po nástroji. Divadlem se nesla jiná píseň než obvykle. Měla v sobě hodně lidského. Zněla tóny, které zaslechla Tanečnice již prve. Pocítila nával špíny a hnusu. A v prvních krocích svého tance s ní začala bojovat.
Flétna utichla uprostřed melodie.
„Proč bojuješ s mou písní? Máš ji pochopit!“ vyčetl jí rozzlobeně hoch.
„Promiňte, pane,“ omluvila se dívka.
„Tanec splývá s hudbou! Pokládá se do ní. Je to láska k pohybu, tak se uvolni a používej srdce, ne svou duši!“ napomenul ji a znovu přiložil flétnu k ústům.
První tóny melodie byla hudba divadla. Dívka se po několika nemotorných krocích chytila a splynula s ní. Pak princ sklouzl k druhé melodii. Pokaždé, jak zrychlila na křečovitosti, vyhoupl se zpátky do skřítčí jemnosti, ale jen na okamžik jediného nádechu. Pak se hudba propadala zpět.
Trvalo to dlouho, než zapletl ty dvě melodie natolik, že už se nedaly rozdělit.
Pro Sined se tím spletlo její ponížení a vina s probuzením do snu. Se slzami v očích tančila ponořená v hudbě i v sobě samé. Minulost, ta vytržená rána, začala pomalu srůstat s její současností.
„ODPUŠTĚNÍ je to prastaré kouzlo skřítčích zahradníků.“
Pohlédla na tu vzdálenou dívku ve vaně, jak si hrubě drhne stehna horkou vodou. Nenáviděla ji, nesnášela! Pak přišla lítost. A láska.
Pohladila ji po vlasech a políbila na čelo.
„Ty malá zmatená Sined,“ usmála se v pláči.
„Jak těžká může být cesta k růži!“ zazněl jí v mysli princův hlas. „Přes všechnu krutost ran je ale růže cílem, který má smysl! Ba co víc, její květ nám může pomoci pochopit trny, které jsme podstoupili!“
Hudba se vznesla výš, přesto dál obsahovala obě melodie.
„Minulost není košile, ze které jsme vyrostli. Minulost jsou schody, po kterých jsme stoupali. Kdo jsi?“
„Tanečnice! Ta, co stojí na hranici světů,“ odpověděla mu.
„Co ti ublížilo?“
„Panence nelze ublížit. Jen ji chvíli nést svou cestou, ať už vám to, pane, přinese smích či žal. Jen vy můžete ztratit tou hrou, loutka vždy získává.“
Flétna umlkla uprostřed fráze.
„Mohu však získat?“ zeptal se princ.
„O tom rozhodujete pouze vy, pane,“ pokrčila rameny Tanečnice.
Trvalo to dlouho, než zapletl ty dvě melodie natolik, že už se nedaly rozdělit.
Pro Sined se tím spletlo její ponížení a vina s probuzením do snu. Se slzami v očích tančila ponořená v hudbě i v sobě samé. Minulost, ta vytržená rána, začala pomalu srůstat s její současností.
„ODPUŠTĚNÍ je to prastaré kouzlo skřítčích zahradníků.“
Pohlédla na tu vzdálenou dívku ve vaně, jak si hrubě drhne stehna horkou vodou. Nenáviděla ji, nesnášela! Pak přišla lítost. A láska.
Pohladila ji po vlasech a políbila na čelo.
„Ty malá zmatená Sined,“ usmála se v pláči.
„Jak těžká může být cesta k růži!“ zazněl jí v mysli princův hlas. „Přes všechnu krutost ran je ale růže cílem, který má smysl! Ba co víc, její květ nám může pomoci pochopit trny, které jsme podstoupili!“
Hudba se vznesla výš, přesto dál obsahovala obě melodie.
„Minulost není košile, ze které jsme vyrostli. Minulost jsou schody, po kterých jsme stoupali. Kdo jsi?“
„Tanečnice! Ta, co stojí na hranici světů,“ odpověděla mu.
„Co ti ublížilo?“
„Panence nelze ublížit. Jen ji chvíli nést svou cestou, ať už vám to, pane, přinese smích či žal. Jen vy můžete ztratit tou hrou, loutka vždy získává.“
Flétna umlkla uprostřed fráze.
„Mohu však získat?“ zeptal se princ.
„O tom rozhodujete pouze vy, pane,“ pokrčila rameny Tanečnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat