pátek 27. října 2006

Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana


Vydalo nakladatelství Straky na vrbě 2006
ilustrovala Lucie Rusalka Netíková 
kniha má rozsah 256 stran 
z kroniky Sanatorium podvržených


Zelený skřítek je moje první vydané dílo a zároveň první částí trilogie "Sanatorium podvržených", světě postaveném ze snů bláznů. Podobnost s naší současností je skoro větší, než bychom chtěli. I z našeho světa občas cítíte, že není úplně normální. 

Alenkovsky dospělá pohádka pro velké a větší čtenáře o děvčátku, které musí mezi blázny nalézt své vzpomínky dříve, než si pro ni přijde záhadný Lovec se svoji smečkou černých psů. 

Tento příběh je výletem do dětství, které nebylo vždy krásné a férové. Přesto jsme to brali tak, jak to přicházelo. Nekomplikovanost nebyla okolo, ale v nás. A díky tomu jsme proplouvali událostmi nezasaženi, ať už se dělo cokoliv. Právě tento dojem až naivní odevzdanosti se podařilo v příběhu zachytit. A díky odlišnostem pravidel sanatoria podvržených si může čtenář prožít toto naivní objevování až do konce. 

Ukázka


Ve stínu lesa domeček.
V tom domečku stoleček.
Na stolečku tělíčko.
A v tělíčku JEHLY.

V místnosti byl chirurgický stůl. Chladná světla ze stropu se tlumeně odrážela na jeho kovových plochách. Stín zakrýval jeho mechanické součástky, stejně jako je na druhé straně zvýrazňoval. Závity, několik ozubených kol, páky. Nejdůležitější však byla prostorná plocha nad tím vším. Ten stůl byl starý a pamatoval i lepší časy. Tehdy se nádherně leskl mědí, bronzem a mosazí. Než mosaz zčernala, bronz zašla, měď pokryla zelená měděnka. 
Na chirurgickém stole bylo rozprostřené bílé plátno. Spíš hrubší a seprané. Silné škrobení mu dodávalo tvar a zdánlivou pevnost. Plátno neochotně zvlněné bylo s pečlivou přesností uhlazeno a ohnuto na správných místech. Jako prostírání. 
Na plátně leželo tělo. Bylo bledé a oproti stolu malé. Pod nohama zůstalo ještě plno místa. Skoro by se tam vešlo ještě jedno podobné. Nahé tělo drobounkého děvčátka. Nahé a vyhublé, kůže zbarvena skvrnami modřin a odřenin. 
Do těla pak bylo vbodnuto několik jehel s hadičkami. Na kůži přisáto několik přísavek s dráty. A celá ta změť hadiček a drátů směřovala k vedlejšímu stolu, kde vrněly a předly přístroje, stroječky a neznámé mechanismy. Jejich pravidelné pobrukování uspávalo. Dokud si šeptají, je vše v pořádku. Alespoň to tvrdily ty stroječky. 

Někdo jí položil ruce na stehno a rameno. Ten dotyk na holé kůži byl příjemný. Ponořena do těžké samoty konečně cítila kontakt. Vzdálený kontakt někoho, kdo je u ní. Začala si přát, aby přišel blíže. Vždyť její rameno je kus cesty a stehno mnohem dál. Tak daleko, že neměla ani odvahu o tom přemýšlet. 
Prsty ji sevřely pevněji.
Ale ona bloudila daleko v omamném světě barevných snů a tupé bolestivé únavy. A z toho místa nevedla žádná cesta ven. Třeba přijde ještě někdy později, až nalezne dveře a způsob, jak se probudit. 
Ale onen neznámý cizinec nechtěl čekat. Prudce a vulgárně s ní zatřásl, až se probudila. 
Překvapeně ležela a mžourala očima do pětice světel. 
„Co se děje?“ Zašeptala. 
Kluk, který ji probudil, se posadil na stůl k jejím nohám. Bez odpovědi začal předčítat z listu papíru. 
„Subjekt: Diana… hezké jméno, jen trochu obyčejný ráz… 
Status: nalezenec… To je tu kdekdo z nás… 
Pohlaví: žena… V tom pravdu znám, důkaz mi byl ukázán.“ Diana okamžitě srazila stehna k sobě. 
„Výška: 134cm… malá, ne však na svůj věk. Výška v normě může být. 
Váha: 27kg… hubená, jak mohu posoudit. 
Oči: Tmavě hnědé… hluboké a tmavé, to berme jako klad. 
Vlasy: Tmavě hnědé … už zas! Vždyť obvyklost je snění vrah. 
Věk: 8 let… prcek, pískle, kuře. 
Projekt: mistr Simon… ale ale…,” krátce se odmlčel a v přehrávaném gestu přísně pohlédl na Dianu. „Někdo tu protekci mít může!“ 
„Kdo jsi?“ zeptalo se děvčátko rozzlobeně, ale kluk jen významně pozvedl ukazovák a pokračoval ve čtení. 
„Diagnóza: Fixace na vlastní svět. Vysoká důvěra ve smyšlené schopnosti a předměty. Nízký práh pudu sebezáchovy. 
F23.1 – Akutní polymorfní psychotická porucha s příznaky schizofrenie. 
Odmítání autorit a příkazů. Porušování návyků a řádu. 
F91.1 – Nesocializovaná porucha chování 
Opakované živé sny provázené strachem z vlastního ohrožení až smrti. 
F51.5 – Noční můry …"
Diana mu vztekle vytrhla svůj chorobopis z ruky. 
„Kdo jsi?“ 
Kluk se teatrálně rozhlédl okolo sebe a překvapeně se postavil. 
„To jako myslíte, slečno, mě? To myslí mne! Na to se ptá? Jaká troufalost, jaká neznalost! MNE! Nespletla jste se? Že neptáte se mě?“ 
„Koho jiného? Nikdo další tu není!“ 
„Nikdo jiný že tu není?“ Kluk se zatvářil pohoršeně a rozmáchlým gestem ukazoval k prázdným stěnám. 
„Co Modrásek? Štístko? Motýl? Co Krvepírko? …“ 
„Já tu vidím jen tebe!“ přerušila jej Diana. 
„Tak to je samozřejmé,“ uklidnil se hoch. „Mé přátele nemůže vidět ehm… každý. Pak tedy dovolte, slečno neznalá či hloupá, bych se představil.“ 
Lehce sklonil hlavu a po tváři se mu roztáhl úsměv. 
„Slečno Diano, před vámi stojí v plné své moci a vážnosti, samotný a jediný … Malý princ!“ 
Princ byl větší a starší než děvčátko. Tmavé vlasy měl kratší, ale stejně rozcuchané. Byl bledý, jeho kůže byla ve světle silné lampy skoro bílá. Nepřirozená bledost mu dodávala jediný nádech aristokračna, který vyzařoval. 
Diana i princ měli výrazně pihovatou tvář. Ale ji nazrzlé mapy pih zkrášlovaly, jemu šedé shluky obličej tvořily. Měl jich méně, ale v kontrastu bílé tváře působily výrazněji. Bledé rty a nepřirozeně světlé šedé oči byly příliš nijaké oproti šedým pihám. 
I když Malý princ vypadal hubeně, nebyla to pravda. Tak působila jeho vytáhlá postava a volná ústavní košile, která byla navíc krátká k jeho výšce. Byl přirozeně a souměrně svalnatý. Pihy u něj pokrývaly, na rozdíl o Diany, celé tělo. Paže, stehno, břicho i penis lemovaný ještě krátkým, ale tmavým porostem. 
„Čeho jsi princ?“ zašeptala Diana. 
„Jak, čeho?“ Kluk se posadil zpátky na stůl. „Prostě jsem princ!“ 
Děvčátko mu pohlédlo do očí.
Byli si podobní v mnoha věcech. Jak seděli naproti sobě, bylo to znatelnější. Dvě rozcuchané, útlé a pihovaté postavy. O hlavu větší kluk, o hlavu menší děvče. On kontrastně výrazný ve své černi a bílé, ona přirozeněji barevná v hnědé a rezaté. Navzájem se tiše pozorovali. A jejich podobnost děvčátko překvapovala. Napadlo ji, že bledý princ vystoupil z kouzelného zrcadla. Zrcadla, které převrátilo její obraz. Trochu podobný, a trochu opačný kluk. 
„Kde ses tu vzal?“ zeptalo se děvčátko pro jistotu. 
A tvář prince se roztáhla do širokého úsměvu. 
„Tak že hra? Proč ne?“ Krátce se odmlčel a pak ledabyle odpověděl. „Přišel jsem.“ 
„Proč?“ 
„Protože jsem chtěl,“ zívnul v hrané únavě. 
„Odkud?“ 
„Odjinud.“ mávnul rukou. 
„Proč neodpovídáš normálně?!“ 
Princ pokrčil rameny. „Odpovídám!“ 
Diana sevřela rty a znovu jej mlčky pozorovala. Ten kluk byl šílený. Nebo ona? 
„Kde ses tu vzala?“ zeptal se jí nečekaně on. 
„Nevím,“ přiznala. 
„Proč?“ Přísně se naklonil blíž. 
„Nepamatuju si to.“ 
„Odkud?“ Jeho hlas zněl výhružně. 
„Nevím,“ zaprotestovala. Ze snahy rozvzpomenout se ji jen rozbolela hlava. 
„Proč neodpovídáš normálně?“ přerušil její myšlenky další otázkou. Skoro jí ji vykřikl přímo do obličeje. Dianě se zalily oči slzami. 
„Odpovídám! Jen… já to opravdu nevím. Ale… ale to byly moje otázky!“ Překvapeně na něj pohlédla. 
„Samozřejmě. Však jsem ti je také vrátil.“ usmál se princ na děvče. „A teď jsem na řadě já!“ Ruce si založil dramaticky na hruď a pohlédl stranou. Přemýšlel. Pak se rozvážně a pomalu optal? 
„Proč máš na sobě krev?“
Diana pohlédla na své umyté tělo. „Kde? Nevidím žádnou krev.“ 
Princ se znovu krátce zamyslel. 
„Proč máš křídla?“ 
Jestli byl Malý princ jejím odrazem, pak byl určitě šílený. Diana unaveně vzdychla a a zavřela oči. Když usne, třeba ji vzbudí někdo normálnější. 
„Odpověz!“ sklonil se kluk nad ní. 
„Nemám křídla!“ 
„Proč máš protekci?“ 
„Nemám! Nech mě spát!“ 
„To nejde, teď jseš na řadě.“ Chytil ji za nohu a zatřásl. 
„Nech mě být!“ 
„Ne, dokud mi nevrátíš mé otázky.“ 
Dianu přepadla únava a bolest. Ale pochopila, že se ho nezbaví, dokud mu nevyhoví. A tak se ptala, i když ji odpovědi nezajímaly. Byly nesmyslné, stejně jako otázky. 
„Proč máš na sobě krev?“ 
„To není moje. Je Krvepírka!“ vysvětlil jí kluk. 
Zívla. „Proč máš křídla?“ 
„To nejsou moje křídla, hloupá,“ rozesmál se on, “ale Modráska.“ 
„Proč máš protekci?“ 
„To je jasné i hlupákům. Jsem přece princ!“ 
Děvčátko ignorovalo jeho výsměch a usínalo. Ale on s ní znovu zatřásl. 
„Když ti pomůžu, přivedeš mě k sudičce?“ 
„Jo,” kývla ospale. 
„Dobře,“ Seskočil ze stolu na bílé dlaždičky na podlaze. Diana usnula skoro vzápětí. 

Žádné komentáře:

Okomentovat