Jak vznikala obálka pro lišku

Následující text není návodem, jak dělat knižní obálky. Není ani návodem, jak by se mělo kreslit. Je jen výpovědí příběhu jak se zrodila obálka k jedné knížce.

Budu muset začít zeširoka. Bílá liška jako charakter vznikla již před lety jako jedna z vedlejších a nevýrazných postav trilogie "sanatoria podvržených". Tehdy vznikaly i první kresby lišky. Některé jsem vám již ukázal, jiné třeba ještě ukážu. Dnes vám ukážu tu, která se stala vzorem pro první obálku.

Tato ilustrace byla zvolena jako možná obálka. Kontury kresby jsem přenesl na jiný papír a do namočeného podkladu položil barvy. V počítači se to pak spojilo.

Ale z této obálky sešlo. Rusalce se zamlouvala dál, ona je kresebně i formátem lepší, ale po řadě zkušeností, kdy knihkupci mé knihy stále zařazují do pochybných míst, především mezi dětskou literaturu. A původní předpokládaný název "Příběhy bílé lišky" plus tato obálka, to bych byl opět v regále s další dětskou literaturou.
Chtěl jsem, aby obálka jasněji prezentovala celkové dílo. A tím je pro tentokrát spíše rudá knihovna. Obálka měla být hravější ale i odvážnější. Proto jsem změnil  název na "Hříšky bílé lišky" a rozhodl se, že na obálce musí být spíše akt v stejně rudém poli, jako měl tento první návrh.

I. FÁZE: FOTOGRAFIE

Pro obálku jsem nechal nafotit zcela nové fotky. Dal jsem v tom modelce i příteli fotografovi dost volnou ruku. Požadoval jsem jen aby byla dost hravá a působila erotickým až svádivým dojmem. Výsledkem byla řada cca pěti fotografií přesně dle mého požadavku. Kresby Rusalky (i většina mých) vznikají dle podkladové fotografie. Nebylo snadné vybrat jen jednu.
Mně se nejvíce líbila tato, kde rozfoukává slepičí pírka.

II. FÁZE: KOLOROVÁNÍ

Fotografie se upravila v počítači, odrušilo se pozadí a zvýraznili zanikající kontury hran. Výsledek se vytiskl v požadovaném měřítku pro výsledné dílo. Na krémový papír byli přeneseny kreslířkou kontury.

Do vlhkého podkladu jsem následně položil rozpíjející se barvy. Rozpíjení je značně nekontrolovatelné. Výsledek se dá předpokládat jen přibližně. U všech předchozích kreseb jsme proto kolorovací malbu a obrysovou kresbu dělali zvlášť. Finální podoba se skládala až v počítači. (Tak vznikl i barevný návrh předchozích verzí). Ale nevýhoda tohoto způsobu je v tom, že ne vždy výsledek působí kompaktně. Musí se dlouho upravovat a zkoušet, než se dosáhne dobrého výsledku. A čím je celý motiv složitější, tím nesnadněji se kresba s malbou spojují.
V tomto postupu se riskuje pouze přenesené kontury, což se dá snadno udělat znovu. Kresba je v podstatě v začátku. Ač se rozpíjení barev nedá moc kontrolovat, při špatném výsledku není problém celý postup zopakovat.

III. FÁZE: KRESBA

Před touto obálkou vznikl ještě jeden návrh a to technologií oddělených kreseb. Ve finále se ukázalo, že se dali obě kresby spojit jen tak, že jsem musel dělat kompromis v tom, jak má výsledek působit. To mě štvalo. Proto jsem se rozhodl v dalším pokusu dát kontrolu nad výsledkem člověku. I když v tomto případě opět ne sobě, ale Rusalce.
Na již zcela zaschlý barevný akvarel jsem nanesl do podkladu budoucí kresby bílé plochy.

Další postup byl zcela v rukou kreslířky. Mimo její oblíbené modré, bylo užito v jemnějším i několika dalších barev.

IV. FÁZE: FINÁLNÍ ÚPRAVA V POČÍTAČI

Finální obrázek byl naskenován (po čtvrtinách které jsem spojil do jednoho celku) a barevně vyladěn. Byl doplněn (návrh) text a poslán nakladateli. Tam doznal poslední finální úpravy v obálku.

Pokud nevíte, kde by jste knihu "Hříšky bílé lišky" mohly získat, pak třeba přímo od nakladatele ZDE.  Autorská recenze na knížku ZDE. A pokud chcete zkusit nafotit nějakou bílou lišku, nalézt ejjí další tvář,  pak soutěž ZDE. 

Kolik tváří má liška?

Ve své tvorbě si rád hraji. Ale tentokrát chci do jedné hry zapojit i některé z vás...

Bílá liška, drzá a rozverná figura, která vstoupila do mých příběhů se svou tvrdohlavostí a hravostí, ale hlavně bezprostředností a schopností si skutečně užívat života, je jedna z nejsilnějších figur mé literární  tvorby. Je v ní něco archetypálního (což je typické pro většinu mých figur), ale také drze neodbytného, vtíravého. Pravděpodobně není knížka "Hříšky bílé lišky" jejím posledním příběhem, na to je příliš drzá.

Každopádně to je postava mnoha tváří. Od svého zrození získala již tvář dvou různých dívek. Lišce nestačí jeden život a podoba. Možná se stačí rozhlédnout a objevíte ji mezi svými přáteli. Rozvernou, drzou, bezprostřední, užívající si života. Lišky nás vždy něčím přitahovaly.
Ta myšlenka mne přivedla na zajímavý nápad. Který vám představím na konci tohoto článku. A možnost získat kopii jedné z ilustrací k bílé lišce.

LITERÁRNÍ PODOBA BÍLÉ LIŠKY

Objevila se už v mé knize "Meluzína, dívka jménem Ema" V poslední části v podobě Renárda prodá meluzíně falešného koně. V poslední kapitole se objeví i ve své vílí podobě, ale zůstaňme u Renárda.

Renárd, k službám vám jsem vílo.

Prodávám bělouše, lesních tišin překrásné to dílo.

V další knize, "Tanečnice, věc názvem Sined", se objevuje v podobě Toda, pašeráka. (I Tod je jedna z podob lišek, přestože v knize "Hříšky bílé lišky", na sebe tuto podobu vezme někdo jiný. Je to vtípek, naschválek čarodějky proti lišce, který jsem se rozhodl v knížce nerozvádět a nechat si jej jako externí, pro znalé celého mého díla.

Ne že bych vás chtěl rušit, mladý pane,

ve vaší chvilce ukecané.

Ale ti venku, hledají cosi asi

Jdou sem! Jsem v pěkné kaši!

Neříkejte jim, že jsem tu byl,

nerad bych se prozradil!

Ale vraťme se ke knížce "Hříšky bílé lišky" a ženským podobám Vuples, jsou pro ni přeci jen obvyklejší.
Ve své přirozené podobě, jak ji znázorňují ilustrace, napůl liška a napůl člověk se v knize objevuje jen párkrát a to při sexu, kdy není schopna zakrýt svou pravou podstatu.
Obvykle se ukazuje jako nepřirozeně bledá dívka, až albín, silnější postavy, širší boky a stehna, dívčí tvarovaný hrudník. Medově teplé oči a nezvykle bezbarvé vlasy. Tulačka z lesa a divočiny.

Má svou citlivou stránku:

Když teplo kamen  hřeje kosti,

a teplé vody po libosti,

pro někoho jen drobnosti,

co užívám si ku radosti.

Ale svede být i necitlivá až zlá:

Tak jest, lstí a klamu jsem přec paní!

Lišky slabost lidskou znají.

Nerady se v hladu lesa ukrývají.

Příjemněji tam, kde lidé přebývají! 

Ale především je okouzlena lidským světem:

Mám ráda světlo světnice.

Postel s vůní ložnice.

V ní teplý dotek člověka,

co se citu neleká.

Mám ráda pláč a mám ráda smích,

jemný dotek na skráních.

Polibek letmý i pevné objetí,

hry noci, co se nesvětí.

Proto jsou mezi námi. Hledejme je.

LIŠKA MEZI NÁMI

Představil jsem vám několik tváří bílé lišky, ale ta jich má určitě mnohem více! Chtěl bych požádat ty, co láká hledat kmotru lišku a její další tváře, ať to zkusí! Nechte se inspirovat tím necudně romantickým příběhem, který jsem napsal. Já rád inspiruji. Pojďme si hrát a vytvořte další fotografie podoby bílé lišky, jak ji vidíte vy sami, a prolinkujte fotku se svého facebook či google profilu se mnou. S ilustrátorkou Rusalkou vybereme po nějaké době ty nejzajímavější dílka a jako odměnu pošleme kopii jedné z ilustrací z knihy, dle vašeho osobního výběru, ve velikosti a barevnosti originálu.

Rozverně hravé tvoření, přeje autor, Ondřej Grob Netík.

Pokud nevíte, kde by jste knihu "Hříšky bílé lišky" mohly získat, pak třeba přímo od nakladatele ZDE.  Autorská recenze na knížku ZDE.

Rusalčiny ilustrace pro bílou lišku

Rusalka nakreslila k lišce sedm nádherných A4 ilustrací, které uvádí každý z příběhů knížky "Hříšky bílé lišky", o některé se s vámi chci podělit. A o příběh, který k nim vedl.

Cesta k této knize byla dlouhá. Mezi tím, jak jsem neměl nakladatele, získávala i její příběhová skladba nové podoby. Vyvíjela se. Vždy jsem se k ní s odstupem vrátil a příběh zdokonaloval. Vylepšoval a hrál si, až získal podobu, na kterou jsem ani s odstupem nic zásadního už neměnil. Ale podobný vývoj zaznamenaly i ilustrace.

PRVNÍ MYŠLENKA

Jediná má kresba lišky, autora

K lišce mne inspiroval Gaiman svou knihou "Kouř a zrcadla". V ní se objevuje liška manipulující s lidmi. Nejde ani tak o ten příběh samotný, ani o hrdinku, ale o průpovídku, kterou tam mnohokrát opakuje. Jakási mantra lišky.

"To není tak! To není tak! Bůh dosvědč, že to je jinak!"

Inspirovalo mne to k interaktivnímu příběhu (RPG - viz.: IMAGINÁRIUM), kde liška udržuje náhodné pocestné, které ukryla ve "své" chaloupce, v iluzi, že venku je stále deštivo, bouřka a nebezpečno (krmí se požeráky), aby setrvával u ní. A při tom hledá příležitost, kdy opadne jejich ostražitost, aby je okradla a zmizela.

V tomto příběhu byla liška viditelně liškou. Ještě na sebe nebrala jiné podoby. Ale byla bílá. Za to může Google, kde my na slovo liška vyjela i jedna polární verze. Hned mne zaujala. Jen jsem z ní udělal albína, protože jsem nemohl zdůvodnit polární lišku a navíc jí to dávalo větší jedinečnost, odlišnost. Je jiná než ostatní lišky.

Každopádně šlo o roli, kterou jsem nechtěl hrát. Chtěl jsem pomocníka na zahrání této vedlejší ale ženské role. V mém podání by tušili hráči podraz a navíc to mohlo působit komicky. Lišku musela ztvárnit žena, to jsem věděl! Jen jsem nikoho neměl! Do hry zbývaly poslední hodiny, a mne volá jedna z hráček, že by to zkusila její spolubydlící.

PRVNÍ LIŠKA NA ŽIVO

Rennfri jako bílá liška -  foceno po hře.

Dříve než jsem ji poznal jako kamarádku, poznal jsem ji jako bílou lišku, představitelku příběhové role v mém příběhu. Přiznávám, že má původní představa o lišce byla více mrcha, ale její verze mne okouzlila. Její verze lišky nebyla mrcha, ale hravost, užívání si života bez otázek na zítřek či strachu co bude.

Tohle byl jiný druh síly, ne tak zlá, spíše rozverná.

Tak se mi představila, Rennfri i Bílá liška.

První ilustrace k lišce vznikaly podle ní. Přesnější by bylo říci, že jsme je tvořili s Rennfri a Rusalkou dohromady. Každý do ní dával něco svého. Ale jinak jsem se snažil co nejméně zasahovat. Pokud dojde k stvoření určité postavy mimo mne, nechávám tomu raději volný průběh a snažím se spíše poznat tu postavu, než ji tvořit.

Když jsem napsal první příběh, o Renárdovi, a bílá liška přestoupila hranici vypravěčské hry a stala se hrdinou příběhu. K tomu příběhu nakreslila Rusalka i první ilustrace.

JEJÍ DRUHÁ TVÁŘ

Kniha dostávala svou finální podobu a s ní se vynořil i koncept ilustrací. Každý příběh uvede jedna ilustrace lišky v její vílí podobě.

Původně se měly použít i některé dřívější ilustrace, ale z toho sešlo. Rusalčin styl ilustrací výrazně zjemnil a její současné práce nešlo porovnávat s dřívějšími.

Nedaly se použít ani původní podklady. Vynořila se totiž myšlenka, že každý obrázek bude znázorňovat emoce, které se v příběhu vyskytují. Začalo se zcela znova, na nule.

Původně jsme nechtěli měnit představitelku, ale Rennfri byla už v Praze a za těch několik let, co se příběh táhl, dospěla a změnila se nám. Ač neradi, museli jsme opustit Rennfri, přes všechno co lišce dala, a hledat jiného představitele na ztvárnění.
(Za to se jí omlouvám i ještě jednou děkuji za stvoření lišky.)

Potřebovali jsme novou modelku pro ilustrace. Výběr padl na Kačku, se kterou Rusalka už spolupracovala při ilustracích knížky "Lexikon démonů". A ona souhlasila.

Tak získala liška svou další tvář. Tu, kterou naleznete i v knize. V jednom hravém odpoledni se v ateliéru nafotila řada pozic, ze kterých si pak Rusalka vybrala ty, které ji nejvíce zaujaly. Můj hlas v tomto případě bývá spíše poradní, Rusalka trvá na svém a drží se estetiky a působení díla více, než příběhem. Ale nakonec se podařilo spojit jednotlivé ilustrace s patřičnými příběhy.

Přestože jsou ilustrace v knížce v černobílém provedení, jsou ozdobou knížky a já za ně děkuji.

Pokud jste nečetli autorskou recenzi knihy, pak ZDE.

Pokud chcete lišku a stále ji nemůžete sehnat, pak si ji můžete objednat ZDE.

Kejklíři léta

Vydalo nakladatelství ZonerPress 2010 
ilustrace Lucie Rusalka Netíková 
kniha vychází v edici ZonerFantazie 
z kroniky Zahrada mr. Leonarda

Tato pohádka ze současnosti, plná symbolů a kouzelných okamžiků, vznikla jako připomenutí, že svět okolo nás je dobrý. Tak často na to zapomínáme, že si jistě rádi najdete chvilku k odpočinku a oddechu nad laskavým příběhem. 

Město je místem mnoha světů, které se navzájem straní. Za světem všedních starostí se skrývá i svět dětských snů, město podvržených. Místo plné zanedbaných zahrad a úkolů, ve jménu kterých je potřeba riskovat vše, třeba zkusit ulovit ztracenou ulici. 
Poetická pohádka ze současnosti pro ty, co stále chtějí věřit snům. Příběh o místě s trochu jinými pravidly a hodnotami, než jsme zvyklí. Protože kouzla, hrdinové a šťastné konce neumírají s naším dospěním. Zůstávají s námi, čekají nás právě v takových zapomenutých zahradách. 

Skupina dětí, vystupujících pro pobavení jako kejklíři "Duhového cirkusu" se setkává s nešťastně zamilovaným básníkem Jonathanem. Aby získal svou milou, musí přijmout hru této podivné party na svět plný kouzel. 

Ukázka

„Tak s čím jiným jste mne přišli otravovat?“ otočil se s povzdechnutím Leonardo nazpět k obrovskému oknu, pod kterým měl prázdný stůl. Překvapený student si uvědomil, že na desce nic neleží. Jak mohl něco kreslit či psát? 
„Chceme vědět, jestli nevíte, kde získat Růži nesmrtelnosti?“ zopakovala Karolína. 
„Vy si nedáte pokoj s těmi nesmysly,“ zabručel stařec. „Na co potřebujete takovou zbytečnost?“ 
„Tady Jonathan se zamiloval do Marion. A baron mu ji za to slíbil,“ shrnula Karolína. Studentovi připadalo hloupé, že tu ta holka mluví o něm a jeho dívce, jako by tu nebyl. Nebo jako by se nejednalo o tak citlivou věc. V rozpacích přešlápl, ale mlčel. 
Stařec si sundal brýle a kabátem přeleštil jejich skla. 
„Nevypadá, že by pro ni tu hru zahrál do konce?!“ odpověděl stařec Karolíně pochybovačně. 
„Kejklíři mu věří,“ přimluvila se dívka. 
Mudrc si znovu podezíravým pohledem změřil studenta. 
„Pak poslouchej dobře, hochu,“ zvedl varovně ukazovák a nasadil si zpátky brýle. 
„Každé město má v sobě plno menších měst. Pro každý druh obyvatel jejich vlastní svět, přizpůsobený jejich vlastním pravidlům. Jako je tu město bohatých, střední vrstvy a nejchudších. Je tu město pro ty, co věří kouzlům, pro ty, kteří touží po krvi nebo rvačce, město pro věci skryté a zapomenuté, pro ty, co byli uvězněni a teď čekají, kdo jim otevře branku, a je tu i město patřící šíleným. I když to nevíš, právě se snažíš přejít z jednoho města do druhého. A když se ti to povede, nebude snadné se dostat zpět,“ přísně jej varoval Leonardo. 
„A můžu tak získat Marion?“ zeptal se nejistě student, který to celé nějak nechápal. 
„To je možné, ale ne jisté. Každopádně jiná cesta není. Pokud ji chceš získat, musíš být ve stejném městě. A to zatím nejsi!“ 
„Bydlí tady za vaši zahradou..,“ připomněl opatrně Jonathan, ale stařec jej přerušil. 

„Vím, kde bydlí i o koho jde! Ale to nic nemění na tom, co jsem říkal!“ 
„A kde by se dala nalézt Růže nesmrtelnosti?“ zeptala se Karolína.
„Vybrali jste si těžký úkol pro logikou svázanou mysl. Ten s vámi nevydrží hrát až do konce. Ale řeknu, co vím. Růže nesmrtelnosti je dávná rostlina, pochází z naší domoviny a tady se v podstatě nevyskytuje. Dalo by se říct, že ten úkol je nesplnitelný.“ 
Karolína mlčky čekala. Nechtěla přijmout takový konec. 
„Ale vždy existují cestičky, jak obejít pravidla,“ rozhovořil se znovu neochotně Leonardo. Sáhl do prázdna a zalistoval v imaginární knize. 
„Budete muset vstoupit do města Nočních dětí. Ty skrývají věštkyni a ta zná cesty, kterými se nechodí. Najděte rybí světýlko a boční ulicí projdete k jejich domu. Pokud je tohle rada, kterou jste chtěli slyšet, a cesta, kterou se chcete vydat, pak to není nemožné.“ 
Pokýval bělovlasou hlavou a položil neexistující knihu na prázdný stůl. 
Pamatuješ si to celé?“ otočil se ke studentovi, který na něj hleděl s pochopením pro rozmary starých lidí. 
„Jo,“ přikývl s nejistým pousmáním. 
„Já si to pamatuji,“ uklidnila mudrce Karolína. „Moc děkuji za pomoc a kdybyste něco potřeboval…?“ 
„Potřebuji,“ přikývl stařec a ukázal na vysokou skříň u dveří, „Vyprat pár kousků oblečení, což do večera stihnete. Alespoň nebudete povykovat na zahradě,“ přikývl a posadil se zpátky k prázdnému stolu. „A teď, pokud nemáte ještě nějakou otázku, rád bych se vrátil ke svým ozubeným kolům. Kouzlo ozubených kol tkví v jejich přesnosti, se kterou si předávají energii. Každé spotřebuje jen nejnutnější díl síly, aby zbytek bez sobectví předalo dalšímu. Bez pochybností a změn plní úkol, pro nějž byla stvořena, to je činí úspěšnými,“ pohlédl významně ke studentovi. „To dokáže jen město patřící orlojům a ozubeným kolům. Město kejklířů je opačné.

Tanečnice, věc názvem Sined

Vydalo nakladatelství Straky na vrbě 2009
ilustrovala Lucie Rusalka Netíková
kniha má rozsah 360 stran
z kroniky Sanatorium podvržených

Tanečnice je závěrečnou částí trilogie "Sanatorium podvržených", světě postaveném ze snů bláznů. A je o dospělosti. O poslušnosti a strachu z nesouhlasu. Je o složitosti někam patřit, když celý svět stojí na hranici své existence. Ač příběh časově navazuje na druhou část trilogie, může být čten i jako samostatný příběh. 

Tanečnice byla součástí divadla loutek. Ale byla prodána, aby otevřela místa, na které se dávno zapomnělo. Zraněná minulostí se snaží pochopit svět. Což není snadný úkol. Veškerá tajemství sanatoria ukazují na jedinou osobu. Na ni. 

Alenkovsky dospělá pohádka o dospělosti. Snaze někam patřit. Dospělost, ta svobodná meta dětí se ukazuje jako nejméně svobodný čas. Okolí očekává, přikazuje, radí a znásilňuje. Lze pak ještě nalézt pravdu? A existuje něco jako pravda? Ty otázky vám nedají spát. 

Třetí z knihy plné symbolů a otázek, ke které se nejednou vrátíte.

Ukázka

Poté, co v sobě Sined probudila duši vznešené, se na dvoře Malého prince stala jeho hlasem. Jejím úkolem bylo předpokládat jeho nevyřčené otázky i odpovědi. 
Přes den se střídala s Eryn ve starosti o blok F. S nocí tančila v divadle, nebo sedávala vedle trůnu Malého prince a překládala jeho myšlenky. Uzdravila se a její minulost byla za ní. Alespoň se projevovala jen výjimečně, i když o to nepříjemnější a ponižující každé takové setkání bylo. 
Ale dívka doufala, že to časem přestane úplně. 
„Tanečnice,“ oslovil ji po jednom jejím probrečeném odpoledni Malý princ. Tančila na jevišti v tichých ševelivých tónech sklepení. Ale jak zaslechla jeho hlas, uslyšela nové tóny, které se ji nelíbily. I když ještě nevěděla proč. 
„Ano, můj pane?“ zeptala se a zastavila v tanci. 
„Proč se nenávidíš?“ zeptal se jí. Ale neřekl to obvyklým klidným šepotem, ta otázka byla řečena krutě nahlas. 
Vzápětí poznala i ty cizí tóny. Přicházely z její minulosti. Když seděla ve vaně a horká voda narážela do smaltované stěny. Cítila se špinavá a proviněná. 
„Vždycky budeš za tou hranicí sama!“ vysmál se jí vnitřní hlas. 
Hleděla na Malého prince a přitom se jí zvedal žaludek. 
„Musela jsem dospět!“ utlumila v sobě vlnu hnusu. 
„Znám lékařský zápis každého pacienta. I tvůj. Proč popíráš svou minulost?“ 
„Je to za mnou,“ odpověděla, jak nejklidněji dokázala. 
„Tvá minulost je pryč?“ vstal překvapeně hoch a jeho oči na ni hleděly ještě přísněji. „To jako, že ses přerodila? Nic takového se nestalo! Kdo je vinen?“ 
„Já,“ stáhla hlavu mezi ramena a couvla. 
„Tak si odpusť!“ navrhl princ. 
„To nejde,“ protestovala. 
„Jde! Je jen na tobě, jestli chceš kohokoliv nenávidět za to, čeho lituje, nebo se mu rozhodneš odpustit. Nemyslíš, že jsi byla dost potrestána, tím co se stalo?“ 
„Nevím,“ odmítla řešit bolest. 

„Kdo jsi teď?“ položil hoch další otázku. 
„Tanečnice?“ vzhlédla nejistě. 
Malý princ přeskočil z trůnu na jeviště a flétnou jí pozvedl bradu. 
„Já vidím bílou vílu z rodu vznešených, která svým tancem překročila hranici člověka. Již nejsou lepší!“ 
Přikývla. 
„I růže se rodí z bláta. Špína a rány jí dávají tvar, živí ji a zvedají vzhůru, Sined. Řekni mi pak, jak mohou být růže tak čisté?“ 
„Třeba nejsou?“ pokrčila rameny. 
„Jsou vznešené a nedotknutelné ve své čistotě. Je v tom skřítčí trik, který je naučili dávní zahradníci našeho národa. Zvednout se nad špínu, dostat se nad ni, svléknout se z ní, rozumíš. To mocné kouzlo, lidmi již zapomenuté, se jmenuje ODPUŠTĚNÍ!“ 
„Třeba nejde odpustit?“ namítla dívka. 
„Nejde, neumím, nemůžu. To jsou slova tmy, ne skřítků. Na tomto světě není jiných hranic, než které si sami stavíme. A když musíš zaplatit polovinou své duše, je potřeba učinit tu druhou půlku tak krásnou a velkou, aby nahradila chybějící část!“ 
Vzal ji za ruku a dovedl před popraskaná zrcadla. 
„Budu hrát a ty půjdeš zase o krok dál, než jsi tančila dosud,“ řekl rozhodně. „Najdi ve své minulosti kořeny a odpusť té dívce tam!“ 
Přiložil k ústům flétnu a jeho bledé prsty zatančily po nástroji. Divadlem se nesla jiná píseň než obvykle. Měla v sobě hodně lidského. Zněla tóny, které zaslechla Tanečnice již prve. Pocítila nával špíny a hnusu. A v prvních krocích svého tance s ní začala bojovat. 
Flétna utichla uprostřed melodie. 
„Proč bojuješ s mou písní? Máš ji pochopit!“ vyčetl jí rozzlobeně hoch. 
„Promiňte, pane,“ omluvila se dívka. 
„Tanec splývá s hudbou! Pokládá se do ní. Je to láska k pohybu, tak se uvolni a používej srdce, ne svou duši!“ napomenul ji a znovu přiložil flétnu k ústům. 

První tóny melodie byla hudba divadla. Dívka se po několika nemotorných krocích chytila a splynula s ní. Pak princ sklouzl k druhé melodii. Pokaždé, jak zrychlila na křečovitosti, vyhoupl se zpátky do skřítčí jemnosti, ale jen na okamžik jediného nádechu. Pak se hudba propadala zpět. 
Trvalo to dlouho, než zapletl ty dvě melodie natolik, že už se nedaly rozdělit. 
Pro Sined se tím spletlo její ponížení a vina s probuzením do snu. Se slzami v očích tančila ponořená v hudbě i v sobě samé. Minulost, ta vytržená rána, začala pomalu srůstat s její současností. 
„ODPUŠTĚNÍ je to prastaré kouzlo skřítčích zahradníků.“ 
Pohlédla na tu vzdálenou dívku ve vaně, jak si hrubě drhne stehna horkou vodou. Nenáviděla ji, nesnášela! Pak přišla lítost. A láska. 
Pohladila ji po vlasech a políbila na čelo. 
„Ty malá zmatená Sined,“ usmála se v pláči. 
„Jak těžká může být cesta k růži!“ zazněl jí v mysli princův hlas. „Přes všechnu krutost ran je ale růže cílem, který má smysl! Ba co víc, její květ nám může pomoci pochopit trny, které jsme podstoupili!“ 
Hudba se vznesla výš, přesto dál obsahovala obě melodie. 
„Minulost není košile, ze které jsme vyrostli. Minulost jsou schody, po kterých jsme stoupali. Kdo jsi?“ 
„Tanečnice! Ta, co stojí na hranici světů,“ odpověděla mu. 
„Co ti ublížilo?“ 
„Panence nelze ublížit. Jen ji chvíli nést svou cestou, ať už vám to, pane, přinese smích či žal. Jen vy můžete ztratit tou hrou, loutka vždy získává.“ 
Flétna umlkla uprostřed fráze. 
„Mohu však získat?“ zeptal se princ. 
„O tom rozhodujete pouze vy, pane,“ pokrčila rameny Tanečnice.

Meluzína, dívka jménem Ema

Vydalo nakladatelství Straky na vrbě 2008 

ilustrovala Lucie Rusalka Netíková
kniha má rozsah 376 stran
z kroniky Sanatorium podvržených Meluzína je druhou částí trilogie "Sanatorium podvržených", světě postaveném ze snů bláznů. A je o dospívání. O hledání své identity, minulosti a pochopení svých pocitů. Což je o to nesnadnější, když svět okolo vás vás považuje za nedospělé a nezralé. Ač příběh časově navazuje na první část trilogie, jeho příběh se dá číst i samostatně.

Do sanatoria přiváží novou pacientku, dívku Emu. Ale to místo ji již zná. Už když se narodila, hledal ji zde její kat.

Alenkovsky dospělá pohádka o dospívání je zákonitě tragická. V dospívání nevidíte moc dobrých konců. Křehké balancování na hraně citů, odmítání hledaného, přijímání nenáviděného. Dospívání je čas nesvobody. Zoufalství z toho pramenící může vygradovat události do absurdity.

Výlet do dospívání je kouzelný, ale také bolestivý. Symbolika a množství otázek které se v příběhu otvírají, vás přesvědčí přečíst si tuto knihu několikrát.

Ukázka

Hoch vyslechl odpověď svého společníka a posadil se na dřevěnou podlahu. Bosé nohy natáhl do chodby a opřel se o bílé dlaždice na stěně. 

„Každého básníka nakonec oběsí. Psát básně je vlastně způsob, kterým si vybereš svou popravu. A kdo se stane součástí divadla, tomu musí být jasné, že bude plakat, křičet i umírat. A ne jednou, ani dvakrát. Už pořád, až do úplného konce! Nemůžeme přestat, dokud nespadne opona. Hořká přísaha herců. Slyšíš, již se převlékají do kostýmů…“ 
Ema se uvnitř soukala z chemického obleku. Přilepil se jí na záda a nemohla se ho zbavit. Se zaklením jej konečně strhla a s obavou pohlédla na vlhkostí zkrabatělé dlaně. Žádné stopy krve nenašla. Přesto se nemohla zbavit podezření, že je to jen krutý šprým reality, který před ní krev v posledním okamžiku skryl. 
„Kdysi dávno jsme přijali přerození.“ zašeptal smutně hoch na chodbě. „Ti, co neodešli do světa skřítků, se tu po generace rodí podvrženi lidským rodičům. Křehký to svazek, tak blízký pomatení, jak jen blízko může být. Narodit se jako člověk a nevnímat svět snů, dokud neprocitneme. Dva světy. Dualita, vítězství i prokletí naší existence. Musíme žít tak, abychom v sobě neporušili křehkou rovnováhu rozporů. 
Oč snadnější to máš ty, Modrásku. Být chimérou a žít jen ve světě představ. Neviditelný pro člověka, nehmotný pro jeho svět. “ 
Chodba ztichla, jen z jídelny zaznívaly údery lžic o plast misek. A od vedlejších dveří posouvání kbelíku plného vody. Hoch se otočil do prázdna a pokrčil rameny. 
„Někdy přespává ve své kanceláři. Někdy odchází do Temného lesa. Něco se tam chystá. Včera tam byl, možná půjde i dnes? Počkáme.“ 
Uplynula hodina, umytí pacienti již čekali ve svých pokojích na večerku a chodba přízemí byla tichá a prázdná. Pak se se zasyčením otevřely dveře laboratoře a zpoza jejich kraje nahlédla do chodby Ema. Zrak se jí zastavil na sedícím hochovi a hlava zmizela. Po krátké chvíli vstoupila bosá do chodby a na hruď si tiskla ručník a pantofle. 

„Děje se něco, Malý princi?“ 

„Ne, Ronwain, hra ještě nezačala,“ usmál se na Emu hoch. 
Přikývla a rychle přeběhla do sprch. Dveře se za ní zavřely a chodba utichla. 
Malý princ vzhlédl k hodinám na stěně. 
„Právě se připravuje,“ zašeptal ke svému neviditelnému společníkovi. 
„Přikáže svému skřetovi, aby vzal jeho zavazadla a otevřel dveře!“
Dveře na konci chodby cvakly a Čaroděj počkal, až jeho služebník vynese těžkou brašnu. Jeho pokřivený sluha byl pro lidi stejně neviditelný, jako společník Malého prince. 
Beze slova prošel Čaroděj okolo hocha a odemkl dveře do Temného lesa. Skrz ně se do sanatoria protáhly poslední zbytky večerní mlhy. A spolu s ní vzdálený zápach hub a krve. Doktor klepnutím hůlky popohnal svého služebníka a zavřel za nimi. Hoch ještě slyšel, jak klíč rachotí v zámku a zasunuje kovanou závoru do pevného rámu dveří. Nastalé ticho rušil jen zvuk vody ze sprchy. 
Malý princ se otočil ke svému neviditelnému společníkovi. 
„Tak, můžeme jít otevřít divadlo. Noc se již blíží a strašidla ukrytá ve sklepení netrpělivě očekávají dnešní hru. Stejně jako se chce bavit i zítřejší den.“ 

Ema Hockaday stála v tmavé umývárně pod ledovou sprchou a třásla se chladem. Zuby jí hlasitě drkotaly do prázdné místnosti, přehlušované jen vodou dopadající na její hubené tělo a hrubý beton podlahy. Byla jí úporná zima, přesto se dál tvrdohlavě opírala o vykachlíčkovanou zeď beze snahy ustoupit z vodního proudu. Podchladí se a zmrzne. Nebylo to ani tak její rozhodnutí, jako něco, čemu nechtěla vzdorovat. 
A pak ve své depresi ucítila lehounké zachvění. Zaskřípání, se kterým začala deformace prostoru okolo. Zhnuseně ustoupila z vodního proudu a ten se v zápětí zabarvil rzí do krvavě kalné břečky.

Cítila snění, jak vstupuje do jejího těla. Ještě chvíli se mu pokoušela odolávat, ale bolestivý jas barev, zvuků i pocitů ji přesto zaplavil. Se vzlyknutím se přikrčila, svět se rozdvojoval a transformoval. Zřetelně zaslechla nádech budovy, jak se vytrhla ze svého zkamenění. Prostor okolo se deformoval, roviny křivily, úhly bortily. Kachličky na podlaze se naježily jak šupiny plaza. Zrcadla překryl krvavý šlem a kovové trubice, tvořící přes den sprchy, kuckavě vykašlávaly zbytky rzi. Pak se jak kovoví hadi zasunuly do zdi. Voda vytryskla z několika prasklin ve stěně. 

Prochladlá dívka třesoucí se chladem nejistě roztáhla bělostná křídla do šířky místnosti. Provinile pohlédla na vybledle modrou kůži na těle. Nechala se změnit. Sen se stal skutečností. Opatrně vystoupila po zježených dlaždicích a vzala z lavice bílou ústavní košili. Oblékla si ji, přesto její skřítčí podoba nedoznala změny, dál oděna do lehkých modravých šatů. Realita na noc ustoupila snění. Meluzína pozvedla levou ruku pevně omotanou tmavě modrou stuhou a na předloktí jí přistála bílá sokolice. 
Pokřivenou chodbou došla k nepravidelnému schodišti a po něm sestoupila do tmavého sklepa. Nerozsvítila, cestu do divadla strašidel znala zpaměti. 

Zelený skřítek a děvčátko jménem Diana

Vydalo nakladatelství Straky na vrbě 2006

ilustrovala Lucie Rusalka Netíková 

kniha má rozsah 256 stran 

z kroniky Sanatorium podvržených

Zelený skřítek je moje první vydané dílo a zároveň první částí trilogie "Sanatorium podvržených", světě postaveném ze snů bláznů. Podobnost s naší současností je skoro větší, než bychom chtěli. I z našeho světa občas cítíte, že není úplně normální. 

Alenkovsky dospělá pohádka pro velké a větší čtenáře o děvčátku, které musí mezi blázny nalézt své vzpomínky dříve, než si pro ni přijde záhadný Lovec se svoji smečkou černých psů. 

Tento příběh je výletem do dětství, které nebylo vždy krásné a férové. Přesto jsme to brali tak, jak to přicházelo. Nekomplikovanost nebyla okolo, ale v nás. A díky tomu jsme proplouvali událostmi nezasaženi, ať už se dělo cokoliv. Právě tento dojem až naivní odevzdanosti se podařilo v příběhu zachytit. A díky odlišnostem pravidel sanatoria podvržených si může čtenář prožít toto naivní objevování až do konce. 

Ukázka

Ve stínu lesa domeček.
V tom domečku stoleček.
Na stolečku tělíčko.
A v tělíčku JEHLY.
V místnosti byl chirurgický stůl. Chladná světla ze stropu se tlumeně odrážela na jeho kovových plochách. Stín zakrýval jeho mechanické součástky, stejně jako je na druhé straně zvýrazňoval. Závity, několik ozubených kol, páky. Nejdůležitější však byla prostorná plocha nad tím vším. Ten stůl byl starý a pamatoval i lepší časy. Tehdy se nádherně leskl mědí, bronzem a mosazí. Než mosaz zčernala, bronz zašla, měď pokryla zelená měděnka. 
Na chirurgickém stole bylo rozprostřené bílé plátno. Spíš hrubší a seprané. Silné škrobení mu dodávalo tvar a zdánlivou pevnost. Plátno neochotně zvlněné bylo s pečlivou přesností uhlazeno a ohnuto na správných místech. Jako prostírání. 
Na plátně leželo tělo. Bylo bledé a oproti stolu malé. Pod nohama zůstalo ještě plno místa. Skoro by se tam vešlo ještě jedno podobné. Nahé tělo drobounkého děvčátka. Nahé a vyhublé, kůže zbarvena skvrnami modřin a odřenin. 
Do těla pak bylo vbodnuto několik jehel s hadičkami. Na kůži přisáto několik přísavek s dráty. A celá ta změť hadiček a drátů směřovala k vedlejšímu stolu, kde vrněly a předly přístroje, stroječky a neznámé mechanismy. Jejich pravidelné pobrukování uspávalo. Dokud si šeptají, je vše v pořádku. Alespoň to tvrdily ty stroječky. 

Někdo jí položil ruce na stehno a rameno. Ten dotyk na holé kůži byl příjemný. Ponořena do těžké samoty konečně cítila kontakt. Vzdálený kontakt někoho, kdo je u ní. Začala si přát, aby přišel blíže. Vždyť její rameno je kus cesty a stehno mnohem dál. Tak daleko, že neměla ani odvahu o tom přemýšlet. 
Prsty ji sevřely pevněji.
Ale ona bloudila daleko v omamném světě barevných snů a tupé bolestivé únavy. A z toho místa nevedla žádná cesta ven. Třeba přijde ještě někdy později, až nalezne dveře a způsob, jak se probudit. 
Ale onen neznámý cizinec nechtěl čekat. Prudce a vulgárně s ní zatřásl, až se probudila. 
Překvapeně ležela a mžourala očima do pětice světel. 
„Co se děje?“ Zašeptala. 
Kluk, který ji probudil, se posadil na stůl k jejím nohám. Bez odpovědi začal předčítat z listu papíru. 
„Subjekt: Diana… hezké jméno, jen trochu obyčejný ráz… 
Status: nalezenec… To je tu kdekdo z nás… 
Pohlaví: žena… V tom pravdu znám, důkaz mi byl ukázán.“ Diana okamžitě srazila stehna k sobě. 
„Výška: 134cm… malá, ne však na svůj věk. Výška v normě může být. 
Váha: 27kg… hubená, jak mohu posoudit. 
Oči: Tmavě hnědé… hluboké a tmavé, to berme jako klad. 
Vlasy: Tmavě hnědé … už zas! Vždyť obvyklost je snění vrah. 
Věk: 8 let… prcek, pískle, kuře. 
Projekt: mistr Simon… ale ale…,” krátce se odmlčel a v přehrávaném gestu přísně pohlédl na Dianu. „Někdo tu protekci mít může!“ 
„Kdo jsi?“ zeptalo se děvčátko rozzlobeně, ale kluk jen významně pozvedl ukazovák a pokračoval ve čtení. 
„Diagnóza: Fixace na vlastní svět. Vysoká důvěra ve smyšlené schopnosti a předměty. Nízký práh pudu sebezáchovy. 
F23.1 – Akutní polymorfní psychotická porucha s příznaky schizofrenie. 
Odmítání autorit a příkazů. Porušování návyků a řádu. 
F91.1 – Nesocializovaná porucha chování 
Opakované živé sny provázené strachem z vlastního ohrožení až smrti. 
F51.5 – Noční můry …"
Diana mu vztekle vytrhla svůj chorobopis z ruky. 
„Kdo jsi?“ 
Kluk se teatrálně rozhlédl okolo sebe a překvapeně se postavil. 
„To jako myslíte, slečno, mě? To myslí mne! Na to se ptá? Jaká troufalost, jaká neznalost! MNE! Nespletla jste se? Že neptáte se mě?“ 
„Koho jiného? Nikdo další tu není!“ 
„Nikdo jiný že tu není?“ Kluk se zatvářil pohoršeně a rozmáchlým gestem ukazoval k prázdným stěnám. 
„Co Modrásek? Štístko? Motýl? Co Krvepírko? …“ 
„Já tu vidím jen tebe!“ přerušila jej Diana. 
„Tak to je samozřejmé,“ uklidnil se hoch. „Mé přátele nemůže vidět ehm… každý. Pak tedy dovolte, slečno neznalá či hloupá, bych se představil.“ 
Lehce sklonil hlavu a po tváři se mu roztáhl úsměv. 
„Slečno Diano, před vámi stojí v plné své moci a vážnosti, samotný a jediný … Malý princ!“ 
Princ byl větší a starší než děvčátko. Tmavé vlasy měl kratší, ale stejně rozcuchané. Byl bledý, jeho kůže byla ve světle silné lampy skoro bílá. Nepřirozená bledost mu dodávala jediný nádech aristokračna, který vyzařoval. 
Diana i princ měli výrazně pihovatou tvář. Ale ji nazrzlé mapy pih zkrášlovaly, jemu šedé shluky obličej tvořily. Měl jich méně, ale v kontrastu bílé tváře působily výrazněji. Bledé rty a nepřirozeně světlé šedé oči byly příliš nijaké oproti šedým pihám. 
I když Malý princ vypadal hubeně, nebyla to pravda. Tak působila jeho vytáhlá postava a volná ústavní košile, která byla navíc krátká k jeho výšce. Byl přirozeně a souměrně svalnatý. Pihy u něj pokrývaly, na rozdíl o Diany, celé tělo. Paže, stehno, břicho i penis lemovaný ještě krátkým, ale tmavým porostem. 
„Čeho jsi princ?“ zašeptala Diana. 
„Jak, čeho?“ Kluk se posadil zpátky na stůl. „Prostě jsem princ!“ 
Děvčátko mu pohlédlo do očí.
Byli si podobní v mnoha věcech. Jak seděli naproti sobě, bylo to znatelnější. Dvě rozcuchané, útlé a pihovaté postavy. O hlavu větší kluk, o hlavu menší děvče. On kontrastně výrazný ve své černi a bílé, ona přirozeněji barevná v hnědé a rezaté. Navzájem se tiše pozorovali. A jejich podobnost děvčátko překvapovala. Napadlo ji, že bledý princ vystoupil z kouzelného zrcadla. Zrcadla, které převrátilo její obraz. Trochu podobný, a trochu opačný kluk. 
„Kde ses tu vzal?“ zeptalo se děvčátko pro jistotu. 
A tvář prince se roztáhla do širokého úsměvu. 
„Tak že hra? Proč ne?“ Krátce se odmlčel a pak ledabyle odpověděl. „Přišel jsem.“ 
„Proč?“ 
„Protože jsem chtěl,“ zívnul v hrané únavě. 
„Odkud?“ 
„Odjinud.“ mávnul rukou. 
„Proč neodpovídáš normálně?!“ 
Princ pokrčil rameny. „Odpovídám!“ 
Diana sevřela rty a znovu jej mlčky pozorovala. Ten kluk byl šílený. Nebo ona? 
„Kde ses tu vzala?“ zeptal se jí nečekaně on. 
„Nevím,“ přiznala. 
„Proč?“ Přísně se naklonil blíž. 
„Nepamatuju si to.“ 
„Odkud?“ Jeho hlas zněl výhružně. 
„Nevím,“ zaprotestovala. Ze snahy rozvzpomenout se ji jen rozbolela hlava. 
„Proč neodpovídáš normálně?“ přerušil její myšlenky další otázkou. Skoro jí ji vykřikl přímo do obličeje. Dianě se zalily oči slzami. 
„Odpovídám! Jen… já to opravdu nevím. Ale… ale to byly moje otázky!“ Překvapeně na něj pohlédla. 
„Samozřejmě. Však jsem ti je také vrátil.“ usmál se princ na děvče. „A teď jsem na řadě já!“ Ruce si založil dramaticky na hruď a pohlédl stranou. Přemýšlel. Pak se rozvážně a pomalu optal? 
„Proč máš na sobě krev?“
Diana pohlédla na své umyté tělo. „Kde? Nevidím žádnou krev.“ 
Princ se znovu krátce zamyslel. 
„Proč máš křídla?“ 
Jestli byl Malý princ jejím odrazem, pak byl určitě šílený. Diana unaveně vzdychla a a zavřela oči. Když usne, třeba ji vzbudí někdo normálnější. 
„Odpověz!“ sklonil se kluk nad ní. 
„Nemám křídla!“ 
„Proč máš protekci?“ 
„Nemám! Nech mě spát!“ 
„To nejde, teď jseš na řadě.“ Chytil ji za nohu a zatřásl. 
„Nech mě být!“ 
„Ne, dokud mi nevrátíš mé otázky.“ 
Dianu přepadla únava a bolest. Ale pochopila, že se ho nezbaví, dokud mu nevyhoví. A tak se ptala, i když ji odpovědi nezajímaly. Byly nesmyslné, stejně jako otázky. 
„Proč máš na sobě krev?“ 
„To není moje. Je Krvepírka!“ vysvětlil jí kluk. 
Zívla. „Proč máš křídla?“ 
„To nejsou moje křídla, hloupá,“ rozesmál se on, “ale Modráska.“ 
„Proč máš protekci?“ 
„To je jasné i hlupákům. Jsem přece princ!“ 
Děvčátko ignorovalo jeho výsměch a usínalo. Ale on s ní znovu zatřásl. 
„Když ti pomůžu, přivedeš mě k sudičce?“ 
„Jo,” kývla ospale. 
„Dobře,“ Seskočil ze stolu na bílé dlaždičky na podlaze. Diana usnula skoro vzápětí.