čtvrtek 10. dubna 2014

Krysí děti - Den. 7 (N)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!


PŘÍBĚH STUDNY

Vykřikla! Byl to zoufalý výkřik plný strachu. Ta náhlá změna ji vyděsila, trhla sebou a pohlédla ke studni  která dominovala jinak prázdné sklepní místnosti.
Hladina se čeřila nepravidelnými záškuby, jako by bolestí, a z její hloubky se vydralo vzdálené zasténání.
"K čertu!" Zašeptala a zrak ji padl na zakázanou knihu, ležící u stěny. Už nebyla zabalená v bílé kůži a převázaná řemeny. Byla otevřená a staré stránky zářily smrtelným chladem. Sklonila se k ní a pohlédla na vybledlou kresbu rudou barvou krve. Obrovský znak, tři překřížené ostny, Dva krátké, třetí dlouhý směřoval vzhůru. Pod znakem skoro ztracená silueta stavby, snad chrámu.
Nevěřícně hleděla na knihu a podvědomě četla latinský text psaný tmavým inkoustem.
"Já, theurg Disry jsem otevřel bránu a zasvětil na Hoře krkavců Chrám ztracené rovnováhy, jež domovem jest mnoha tvorům. Jim pak vévodí démoni Triád."
Chtěla otočit stránku, ale nenašla k tomu odvahu. Zakázané knihy se nesměl nikdo dotknout. Tak se odvrátila, aby zaplašila zvědavost.
Spatřila studnu v jejíž křišťálově čisté vodě se rozšiřoval purpurový mrak krve. Neuhlídali ji, znovu pohltila člověka, znovu si nalezla oběť.
Vše začínalo a kronikáři psali rok 1368.


DEN VII. - NINA

Brzké jitro nahlédlo skrz zaprášená okna za nimiž zněla hádka černých krkavců. Chlad prostupující vysokou místností se proplétal mezi sloupy a na modrobílé dece se probudil mladík a pohlédl na drobné tělo děvčete, které přitisknuto k němu spokojeně oddechovalo. Jen její dětské rty byly tmavá od sražené krve rozmáznuté až na tvář.
Podvědomě sáhl pro kostěnou harpunu a pomalu se pozvedl na loktech. Okolní ticho se zdálo nevinné, stejně jako nepříjemný chlad, co je provázel po celou noc. Neviděl žádnou změnu, jen vnitřní neklid mu nedal odpočinout a tak pomalu pozoroval okolí.
Po dlouhé době, v níž minuty tichého čekání mizely v nenávratnu a okolo se nic nepohnulo ani neozvalo, chlapec pomalu harpunu položil a znovu přivinul děvče ležící vedle něj. To se nepatrně pohnulo, přitulilo k jeho teplé hrudi.
Klid s nímž se probouzelo s lehkým úsměvem na tváři byl po dlouhém čase napětí a strachu uvolňující. Nerušený spánek strážený mladým lovcem uklidnil její duši, omamná vůně utišila bolest a únavu.
Spokojeně mžourala v ranním jitru oslepena slabým světlem vysokých oken pod členitou klenbou stropu.
Pod špinavou dekou se schoulila blíže k chlapci a ten ji dlaní překryl holá ramena.
Něco zašeptal a i když mu Rášel nerozuměla, šťastně se usmála a rozkošnicky přivřela oči. Kývla i když neznala otázku a mladík se rozesmál též. Dlaní ji rozcuchal vlasy a tiše vyklouzl z pod deky do dalšího jitra. Stejně nahý jak včera, ale teď navíc i bosý pomalu protáhl šlachovité tělo a pokračoval pomalými cviky zahřívajíc ztuhlé končetiny s navyklým klidem a jistotou.
Rášel se posadila a znovu se rychle zabalila do deky, dřív než mohl uniknout zbytek jeho tepla z modrobílého vzoru škádlících se koťat.
Tmavým pohledem přejížděla po odhalené podlaze, dlaždicích nesoucí složitý vzor budov a průchodů. Světlo zvýrazňující jejich plastičnost dokreslovalo tu děsivou nádheru zdánlivě nekonečného bludiště chrámu.
Rášel pomalu procházející místností těkala očima bezcílně po mapě a bosá chodidla vnímala množství stěn a sloupů jež se dotýkala citlivé kůže odřené prošlou cestou.
Pomalu se otočila. dlaně nastavujíc slunci. V myšlenkách slyšela Rusalku s jejím zvláštním zpěvem.
Deka dopadla do mapy a děvčeti se roztočila hlava omámením.
"Leží mi u nohou", zašeptala a její šepot přešel ve smích v bláznivém tanci. "Celý chrám leží u našich nohou lovče."
Křičelo smějící se děvče a v divokém tanci rotovalo v tichém ránu, dokud neztratilo rovnováhu a neupadlo na zem.
Lehkost v její duši byla omamná a šťastné děvče zvedlo pomačkaný květ a přivinula jej k tváři.
Radost pomalu přešla v pláč jenž ji sevřel ramena i hrudník ocelovým stiskem smutku. Plakala schoulena na obrovské kresbě pomalu se vtlačující do kůže holého těla. V chrámu, jenž ji uvěznil a zavraždil.
Chvěla se smutkem a hlavou ji vířilo tisíce vzpomínek. jenž pojilo jediné slovo. Domov!
Tam, kdesi daleko stál její domov, prastarý zámek zděděný po předcích, který její rodiče dávali znovu do pořádku.
Zámek uprostřed slunečných vinic. Každé ráno ji čekalo za oknem slunce a dlouhé řady zelené révy.
A modré nebe, zpěv cvrčků, sklenice teplého mléka, přátelé,smích, dotyk, radost, láska a štěstí!
Zrůdná mapa chrámu se bolestivě vrývala do promodralé kůže.
Byl bosý, tak jej neslyšela přijít. Posadil se a přivinul ji na holou hrud'. Byl tu on, snad přítel, a to bylo v chrámu triád víc, než kdo mohl doufat. Šeptal k ní tichá slova a silnou rukou hladil po vlasech.
Nebyl to pláč, co ji dávalo naději a vůli jít dál.
Její víra a moc tuláka, nad kterou nevládli ti z podsvětí. V nekonečných chodbách okolo je stovka ztracených dětí, co pláčou každou noc i dnem. Dětí, jenž o ní nevědí a přesto hluboko v zničených duších nesou naději, že někdo dojde. Mnohé se nedočkaly! A mnohé se nedočkají.
Pohlédla na chlapce, který si zavazoval k holeni kožené boty ze sobí kůže a pak zpět na podlahu. Procházela po místnosti, pomalu a zdánlivě bez cíle sledovala složitý hlavolam patrového bludiště, a křížek na jejím krku se pohupoval v jejích krocích.
A pak těch pár čar na jedné z dlaždic dalo smysl. Místo menší než její dlaň, ale ona jej znala. Prstem přejížděla vrypem chodby, ve vlastních stopách.
Byl tam. Ješuův chrám podepírán sloupy, ten malý obdélník, menší než krabička sirek. Chodba, v níž zanechala svůj deník vyrytý střepem zrcátka.
A za ní mnoho dalších, chodby a šachty, které si už nepamatovala. Mohla jen odhadovat čas a směr, co ji přivedl k básnířce Trist.
Slíbila ji, že se k ní vrátí, až najde odpověď. Co dní zmizelo a znala jen o málo víc. Jak ale může splnit slib, když ztratila cestu.
Prsty přejížděla po chodbách a místnostech, po šachtách i těsných komůrkách. ale žádnou z nich nepoznávala.
Bylo jich příliš mnoho, jedna podobná druhé, bylo jich stovky, snad tisíce úkrytů a někde tam píše Trist okousanou tužkou smutná slova o sobě......
Stěny chrámu se otřásly, když cosi těžkého narazilo do masivních dveří. Dubová prkna zavrzala v kování a znovu utichla.
Oba dva hleděli ke dveřím, prach zvířený nárazem usedal na kamennou podlahu, jako by se nic nestalo.
Vydržely. ale kdo ví jak dlouho. Rášel se znovu sklonila nad mapou a snažila se soustředit. Druhý úder byl silnější, vykřikla překvapením a strachem, ale už hlavu nezvedla.
Musí nalézt řeku smutku, uvědomila si a po čtyřech bloudila po kamenné podlaze. Mohla být kdekoliv?
Ne! Vedla do podsvětí a to je nejhlubším místem chrámu.Nerozhodně pohlédla na podlahu sálu, který z těch několika obrazců patří nejníže? Jak jsou řazeny?
Hledala po mapě a čekala třetí úder. Mohl přijít každým okamžikem, každou chvílí a nervy napjaté k prasknutí ji bránili dýchat.
Zkusí to přece ještě jednou. V očekávání přivírala oči. vzor se ji rozmazával, ale nic se nedělo.
Pozvedla hlavu ve stejné chvíli jako chlapec. Čekaly a nic bylo horší. než nejděsivější ze skutečností.
Můry se nikdy nevzdávají. Je jen otázkou, kdy se sem dostanou.
Pomalu došla ke dveřím. snažíce se zaslechnout cokoli z venku. Ale tlusté dubové fošny vše utlumili.
Hoch svíral svou harpunu až křečovitě a ve svých kožených botách tiše našlapoval. Pár kroků od ní se zastavil. Rášel se těsněji přitiskla ke dřevu.
Nic, jen ticho.
Třetí úder byl nejmocnější. Otřásl mohutným kováním a jedna ze zašlých hran se naježila hustými hroty třísek. Sražená Rášel překvapeně vzhlédla. V tichu jež nastalo zaslechla kvílivý zlý hlas.
"Nepustím!!!" Teď patří mému pánu!"
Seděla na zemi i když ticho okolo trvalo celé minuty. Bez pohnutí a po tváři ji stékala krev z rozbité hlavy.
"Čeká na nás...," zašeptala k chlapci a ten pokrčil rameny. "Čeká," odpověděla si po chvíli sama.
-
"POTKALA JSI NĚKDY SMRT?"
Ležel jsem na svém místě pod postelí a poslouchal tichý zpěv klavíru v místnosti pode mnou. Nádherná a teskná píseň dynamicky tančící po stupnici svírala i srdce naplněné marností. Rášel také poslouchala, musel jsem čekat skoro minutu, než jsem zaslechl její nadechnutí.
"Jak to myslíš?"
"ZEMŘEL NĚKDO Z TĚCH. JEŽ ZNÁŠ?"
Čekal jsem ještě déle než před tím. Ale pak kývla. V jejím hlase zněl těžko potlačovaný smutek.
"Ano. Babička s dědou."
"PAMATUJEŠ SI TEN POCIT ZTRÁTY?"
Tóny klavíru teskně zpívaly rušené tichými vzlyky Rášel. Čekal jsem a poslouchal tesknou skladbu.
Pláč zesílil, přesto mi odpověděla. "Už se nikdy nevrátí, že?"
"NE!" Slyšel jsem jak pláče do polštáře. "A tobě taky někdo zemřel?"
Klavír utichl uprostřed melodie, jako by čekal na mou odpověď. Musel jsem se usmát ve své temnotě.
"VŠICHNI. . . ... ! ! !"
-
Uplynulo mnoho hodin v nichž Rášel bloudící po mapě umístila mnoho strategických trnů z větví, kombinovala a hledala cesty a úzké průchody.
Chrám postavený přibližně do trojcípé hvězdy měl několik míst, která svým umístěním, ale i polohou, zvýrazňovala svoji důležitost.
Všechny měli jiný tvar a okolní chodby se k nim zbíhaly v paprscích bez kolmých hran. Jedním z nich byla i místnost, v níž byli uvězněni. Další tři se nacházeli o mnoho pater výš. Ale jejich význam se z mapy vyčíst nedal.
Zatím hoch obcházel sál a zkoumal stěny. Hledal místo, které by jim posloužilo jako východ, ale takové se zde zdánlivě vůbec nevyskytovalo. Okna byla vysoko a stěny příliš hladké. Hoch zkusil poškodit stěny harpunou, ale ani to se mu nepodařilo. Stěny, jenž nebyly pokryté omítkou, byly sestaveny z masivních kamenných kvádrů sedících na sobě s obdivuhodnou přesností. Bez spár a mezer, kam by mohl zachytit byť jen tenký hrot harpuny.
Dlouho rozmýšlející Rášel se rozhodla pro jednu z dalších významných místností. Vzdálenost všech byla zdánlivě stejná a tak se stala pro děvče vodítkem složitosti cesty.
Věděla, že si ji bude muset zapamatovat, neměla kam ani čím ji obkreslit. A přitom stačila jediná chyba, poplést si chodby, nebo se přepočítat, a těžko pak najde cestu zpátky. Zaplašila starosti, co ji bloudily hlavou. Na to bylo ještě brzy, nejdříve musí nalézt cestu. Jak projít o tři patra výš a necelé dvě míle k okraji jednoho z cípů. A na té cestě ji čekalo mnoho schodišť, chodeb a místností. Zároveň musela počítat s můrami. Hledat tenké chodby krysích dětí i když byly spletitější a nebezpečnější.
Unaveně vzdychla a znovu poklekla k mapě. Tenkými úlomky začala značit cestu, jenž se zdála nejkratší.
Obcházejícího hocha znovu přepadl zvláštní neklid, stál nedaleko dveří a pozoroval slabý otisk na hladké ploše kamenné dlaždice. Všiml si ho teprve teď, i když tu prošel okolo několikrát. Jen to, že se zaleskla vyhlazená plocha pod určitým úhlem, odkrylo stopu zdeformovaného chodidla.
Poklekl a sklonil hlavu, aby ji lépe rozeznal. Zdánlivě lidská bosá stopa byla drobná a neforemná. O dost menší než stopa Rášel. Krátce se rozhlédl po místnosti. holé stěny a sloupy nemohly sloužit jako úkryt ničemu, co by se dalo na tu vzdálenost rozeznat.
Jen Rášel plazící se po podlaze, sledující prstem slabé linky mapy si pro sebe něco šeptala. Hoch ji pozoroval, nemluvili stejným jazykem a to mezi ně stavělo nezničitelnou překážku. Vzdychl a znovu pozorně prohlédl celou místnost. Nic, ale stopa na podlaze mluvila jasně. Byl stopař a tak věřil svým schopnostem natolik, aby věděl že tu nejsou sami.
Prstem pomalu objel její tvar a pak pokrčil rameny. Krátce se ujistil, že jej Rášel nepozoruje a pak stopu rychle smazal.
-
Nina se podívala na svou dlaň kde se lesklo několik prášků. Ale pak je spolkla a zapila vodou z Řeky smutku. Už neměla cesty zpět. Byla definitivně rozhodnuta pro boj!
Rychle vstoupila do chladné vody a začala plavat. Svalstvo se nejdříve bránilo, ale když se zahřála, napětí zmizelo. Brzy ucítila účinek drogy, zatnula zuby a hlavou ji proletěla myšlenka.
"Tohle je závod o všechno."
S novou silou zrychlila tempa, zapomněla na bolest i okolí, zůstala jen síla plavat dál. Její tělo proráželo líný proud šílenou rychlostí s níž opouštělo podsvětí.
-
Letní horko leželo na krajině a luční kobylky cvrkaly v líném odpoledni. Z hráze kalného rybníka se ozýval dovádivý křik kluků, jenž hrály na honěnou, pobíhaly po hrázi a okolo stavidla, než vzápětí zmizeli pod hladinou. Jejich nakažlivý smích a radost pronikala i do stínu mohutných stromů, kde osaměle rozprávěla dvojice ve vyšlapaném místě v rákosí. Hoch jen krátce zpozorněl při výbuchu radosti a smíchu, přinášeným větrem, ale vzápětí se otočil zpět k dívce. Její přítomnost mu vynahradila vše, co ztrácel tím, že se neúčastnil her ostatních.
Odřené děvče od bahna postávalo poblíž a pozorně poslouchalo. Bylo to jen pár dní, ale přesto se mnoho změnilo.
I když zdánlivě vypadala stejně, byla silnější a rychlejší. Při cvičení zapomínala na bolest i opatrnost. Její fanatické odhodlání chlapce až děsilo.
Ale dívka si uvědomovala jen mizející čas. Každým dnem se zkracoval a nemilosrdně blížil ke konci.
"Nerozmyslela jsi si to?" Podíval se zpátky k hrázi.
"Ne!"
"Dobře, nevím jak to působí, ale je to svinstvo. Kdybys věděla, jak to změnilo bráchu?"
"To je dobrý. Já mám málo času. Ukaž!"
Rozevřel dlaň a ukázal ji několik tobolek jenž svíral v ruce.
"Zabije tě to!"
"Pochybuji," usmála se a vložila je do úst. Z vody vytáhla láhev a zapila je šťávou.
"Dobře", pokrčil rameny Roby, "tak doběhni k tomu stromu, co nejrychleji vyšplhej do koruny a zase se vrať."
Usmála se na něj a vyběhla. Hoch se zadíval na chlapce, co postávali na stavidle a vedli mezi sebou klidný rozhovor. Už několik dní ji učil a neměl tak čas být s nimi. Vadilo mu to, ale Nina jej poprosila alespoň o týden a do jeho konce zbývaly už jen dva dny.
Ušklíbl se a otočil se zpět ke stromu. Dívka šplhala velmi rychle, v mnohém ho i předhonila. A proč?
Ještě dva dny a pak prý odejde, jak říkala. Zmizí do světa, který není.
Poslední dny začínal pochybovat, že si to vymyslela.
Za odhodláním, které v ní viděl, muselo být více. než jen sen.
Zpocené děvče doběhlo zpět v rychlém sprintu. Pot ji přilepil tričko na tělo a stejně smáčel vlasy. Zastavilo se v písku a sešláplo z nohou boty.
"Chci se prát?!"
Hoch pozvedl obočí a pozoroval její zrychlený dech.
"Ted" ne! Musíš se trochu uklidnit."
Odmítavě zakývala hlavou a sundala ze sebe přilepenou sukni.
"Dostanu tě, vím to!"
Podíval se do její tváře, vyzařovala z ní zuřivost, nepříčetná síla.
"Dobře", kývl a přikrčil se. Šel z ní strach. ale tomu se nepodával. Párkrát už dostal starší kluky jen proto. že se svedl ovládat.
Vymazal z hlavy rychle její polonahou postavu a zatnul zuby. Když vyrazila naproti, vzpomněl si na její prosbu. Hlavně ji neuhodit do tváře, to by rodiče poznali.
V duchu vyškrtl hlavu a určil cíl. Ramenem vykryl její útok a silně udeřil do stehna. Bude muset pro pár dní vynechat krátké sukně. Děvče zavrčelo a uchopila jej za pravačku. Překvapilo jej to, ránu jíž udeřil by sám překousl jen stěží.
Ustoupil pod jejím náporem a vsadil na jistotu. Levou rukou ji vrazil pěst plnou silou do trojúhelníku a odskočil.
Její ruce zatápaly naprázdno. než se vzápětí sesula k zemi. Zkroutila se do klubíčka ve snaze popadnout dech.
"Vstávej," křikl hoch a postavil se nad ní. Pak se rozmáchl a silně udeřil do svalu na ruce. "Vstávej". křikl a nový úder, nepřestával ji tvrdě mlátit, dokud se nerozbrečela a v zoufalství nezačala prosit.
"Nech mne, prosím tě Roby, už ne...."
-
Když kolem proletěl první kámen. zahlédla sedět toho kluka v otvoru větrací šachty u stropu. Byl to malý hubený kluk s čelenkou a oškubaným zbytkem peří. Jen v ruce svíral prak a i když ji minul, děvče nechtělo riskovat. Skočilo za nejbližší roh a přitisklo se ke stěně. Nejhorší únavu z plavání již překonala i když se jí ještě pořád třásly ruce. Ještě cítila nedostatek energie s níž se jí svíraly vnitřnosti křečí.
"Vylez!" zaslechla šeptavé volání a opatrně vyhlédla zpoza rohu. Ve stínu stál hubený hoch, tolik podobný Robymu až na krátké plavé vlasy jenž temnotou zářily. Vystoupila do chodby a pozorovala jej. Čišela z něj aura síly a sebedůvěry.
"Je jen otázkou času, než přijdou", zašeptal a kývl na tmu okolo. "Můžu ji i zavolat," pousmál se svému nápadu.
..Nebo", zašeptala Nina a rozhlédla se po okolí. "Nebo půjdeš s námi."
Zahlédla další větrací šachtu nedaleko, jen pár rychlých kroků a výskok.
"To nezkoušej. Tony tě má na mušce.''
Vykročila ke skupině, ale ovládla ji již odeznívající zuřivost. Vbodla svůj liščí pohled do hocha a namířila na něj svým ukazovákem.
"At' si tě MŮRA vezme!"
Odrazila se a vyběhla s hlavou skloněnou a zakryta rukou proběhla volným prostorem. Za sebou slyšela kroky, ale než k ní doběhl, vyšvihla se nahoru a zmizela uvnitř.
"Však vás dostaneme!"
Dívka se opřela o stěnu a otřela si slzy z tváře.
"Vy hajzlové!" Zakřičela a dlaní si setřela krev z ramene. Necítila jej, jen křečovitě pulzující chvění. Neměla nic zlomené, to by se nedostala nahoru, ale dost to bolelo. Kluk s prakem měl přesnou ránu, sakra přesnou ránu, když si uvědomila ten zlomek času, který potřebovala na cestu sem.
"Poslední noc a pak vás dostanu vobě, děvky zasraný!" Zaklel z venku hlas. Už nemohl čekat a Nina to věděla. Můry se mohly objevit každou chvílí a běda tomu, kdo by zůstal venku. Radši se odtáhla od temného otvoru šachty dál do tmy. Se zmizelou zlobou se vrátil strach. Pamatovala si na Robyho radu, řekl jí:
"Dávej si pozor. Pozor na všechno okolo."
Kolem byla tma.
"Dostanu vás vobě", zašeptala si pro sebe, "koho tím ten hajzl myslel?"
-
S modřinou na noze a ruce seděla v písku a utírala si slzy. Roby seděl vedle a poslouchal ptáky a křik ostatních kluků.
"Proč?" zašeptala a s tváří od slz se otočila k chlapci. "Proč jsi to udělal?"
Nepodíval se na ni. pozoroval dál zapadající slunce.
"Když se rveš, není to mistrovství. Nejsou žádná pravidla. Není fér souboj, chápeš!" otočil se k dívce a usmál se.
"Když ležíš na zemi, jsi lehkým cílem. Když se nezvedneš, prohra bolí!" postavil se a pak ji podal ruku. "Chceš toho dnes nechat?"
"Ne!" odsekla vzdorovitým hlasem.
"Tak dobře, závod k hrázi a zpět."
Kývla a těžce se zvedla. Protáhla unavené končetiny a letmým pohybem ze sebe sundala propocené triko.
Z lehkého kroku přešla rychle v běh, jen suché rákosí zašustilo a šplouchla voda. Je silná, sakra silná, pomyslel si Roby. A to jej na ni okouzlovalo čím dále více.
-
Nina napůl sedící v tmavé šachtě utichla a zaposlouchala se. Jestli ji ten debil nehoupal. pak tu nebyla sama. To ji nepotěšilo, neměla ráda nepříjemná překvapení a jaké bude to, jenž ji osud přichystal, mohla zatím jen s těží odhadnout.
Potichu se plížila dál. připravena se stáhnout při sebemenším zvuku. Šachta končila o několik desítek metrů dál a dívka nahlédla dovnitř.
"Je tu někdo". zašeptala rozhlížejíce se po malé místnosti. Zahlédla jen jedny dveře, masivní a těžké byly odsud zajištěny závorou. Dovnitř se nemohl nikdo dostat jinak, než úzkou větrací šachtou. A ta, v níž dívka ležela se zdála být jedinou. I když počítala s tím že stěny místnosti ověšené závěsy může další skrývat. Podlaha s tmavým kobercem a kožešinami byla výš než předchozí chodba a dívka na ni mohla bez starostí dosáhnout.
"Tak je tu někdo!" Zavolala hlasitěji, ale vzápětí si všimla o málo mladšího děvčete. Sedělo u stěny na jedné z kožešin se zkříženýma nohama, dlaně volné na kolenou otočené do prostoru si velice tiše pobrukovala.
Nina se protáhla dovnitř a ještě jednou se rozhlédla. jsou li tu opravdu sami. Dlaní přejela po koberci na stěně a bosou nohou rozčísla kožešinu na zemi.
"Máš to tu moc pěkné," zašeptala a koutkem oka pozorovala její reakci. Ale děvče se ani nepohnulo.
Nina si srovnala mokré vlasy, které se jí lepily k ramenům, modrý inkoust se ve vodě smyl a zůstal jen slabý náznak zabarvení. Později jej bude muset opravit. Později, až si bude jista bezpečím.
Zvláštní děvče. nehybné jako socha utichlo. Jen dech se dal rozeznat na zvedajícím se hrudníku. Nina, která si podřepla před ní, si ji opatrně prohlížela. Každý detail, který by ji prozradil více.
Dlouhé plavé vlasy dosahovaly skoro až k tmavé kožešině, na niž děvče sedělo. Jejich světlost byla v šeru až zářivě bílá, stejně jako bledá pleť. Jemné obočí a světlé rty v oválném obličeji nepůsobili nijak výrazně, celá tvář se tak ztrácela, jako by ve skutečnosti děvče ani žádnou tvář nemělo.
Drobná dívčí postava by v šatech působila skoro baculatě, ale její nahota, trpce zákonitá pro stinné prostory chrámu, odkrývala jen jemně klenuté bříško, přirozeně oblá stehna a širší boky na nichž měla volně uvázanou jemnou zlatavou šňůru s malým závažím ležícím v tmavé kožešině. Na nohou měla nad kolena vysoké růžové punčochy pletené z tenkých vláken vlny, jako mají baletní tanečnice. Nezakrývaly paty ani nárt s prsty, jen úzký proužek protažený okolo chodidel. Na zemi před Ninou pak ležely boty děvčete, nízké plátěnky s tenkou podrážkou.
Znovu ji přejela pohledem, aby se ubezpečila, že nepřehlédla nic důležitého, než se zaposlouchala do jejího klidného dechu.
"Nebojíš se, že bych ti mohla ublížit?" Zeptala se dívka poslouchající pomalý rytmus jejího dechu.
Dvě pomalá nadechnutí a třetí protáhla skoro o dvojnásobek.
"Dnes ještě ne..", zašeptala pomalým klidným hlasem.
"Jak to myslíš?" Překvapeně pozvedla obočí a opatrně se znovu rozhlédla okolo. Když pohlédla zpět na děvče, překvapením zatajila dech. Tmavší modré oči pod skoro nerozeznatelným obočím bledého obličeje působily překvapivě výrazně. Lákaly její pohled na sebe a s uhrančivou silou pronikaly hluboko do duše. Byla v nich láska, ale zároveň i temnota skrytá za závěsem neprůhledného smutku.
Podivně klidné děvče vstalo a pomalu obešlo Ninu. Než se vzpamatovala z překvapení, usedla dívka znovu před ní a podala ji pokřivený kořen. Na lomu byl zářivě bílý, i když již trochu oschlý.
"Jez!"
S námahou kus ukousla a sladkohořká chuť ji zalila ústa. Děvče si obulo plátěné boty a přetáhlo úzký pruh punčoch přes podrážku.
"Jsem Bogňa, Nino od řeky smutku."
"Ale...?"
"Pssst. Jez. budeme potřebovat dost sil než vyrazíme," natáhlo se na kůži a unaveně se protáhlo.
"Kam?" Nina pozorovala Bogňu, jenž před ní ukazovala bledé křivky sotva se vyvíjejícího těla a umlčela rodící se touhu. Těžce spolkla kusy dřevité hmoty.
"Nevím kam, jednou z cest dál. Možná to víš ty? Za kým jdeš?"
"Já?" mnoho vzpomínek ji proletělo před očima. "Já hledám poutníka jménem Rášel."
"Dobře," usmálo se natažené děvče, strach z poutníků, zakořeněný v duši každého krysího dítěte se nijak neprojevil. "Najdeme Rášel."
-
Čekal na ni, i když ji rozhovor s rodiči trval skoro hodinu. Když konečně rozsvítila ve svém pokoj i a otevřela okno, byla mu už docela zima. Po celou dobu byl na střeše a tak, když jej zavolala, jen se protáhl oknem dovnitř a poprvé v životě se rozhlédl po jejím pokoji, pečlivě uklizené místnosti s množstvím plyšových hraček naskládaných v jednom z rohů. Růžové stěny se srdíčky a vzorovaný kobereček s třásněmi po okrajích jen doplňoval celou scenérii na pokoj vzorného děvčete.
Posadil se na zem u rohu.
"Dnes si pro mne přijde, Roby," zašeptala Nina hledící do otevřené skříně na oblečení.
"Vím," kývl. Cítil se nesvůj, když jej pozvala k sobě, ale teď byl na tom mnohem hůř. Pozoroval její tělo pod jemnou látkou šatů. Lehce objímali její kůži. Sklouzl až k lemu krátké sukně. Spatřil i jemné krajky dívčího prádla mezi opálenými stehny.
"Něco jsem ti přinesl," vytáhl z kapsy krátkých kalhot lahvičku a lehce s ní zachřestil. Dívka se otočila po zvuku.  "Jestli zůstaneš, tak mi je vrátíš. Není to dobrá věc," dodal prosebně.
"Když pro mne nepřijde, už si to nikdy nevezmu, slibuji," usmála se a sevřela je v dlani. Droga co ji dá sílu přežít. Potřebovala ji. Byla to šance na vítězství. "Díky."
Vsunula ji do koženého váčku na krku a zasunula pod šaty.
"Já..... tě mám rád", vyhrkl ze sebe a pozvedl rudou tvář k dívce.
"Vím", zašeptala se skloněnou hlavou. Zmateně se rozhlédla okolo hledaje záchranu. ale marně.
Roby se nemotorně postavil a hleděl na ni. Vzpomněl si, jak s ní odpoledne mluvil. Byla jen v kalhotkách, skoro nahá se sním rvala, jako by jej znala už odmalička.
"Chtěl bych tě sevřít v náručí, než půjdu."
Se skloněnou hlavou a ruměncem ve tváři k němu přistoupila. Chvěla se jí kolena až málem upadla. A pak ji objal, v rukou sevřel její tenký pas a v třesoucích dlaních cítil její teplo i skrz šaty a bílé kalhotky. Její ňadra cítil na své hrudi.
Dívka se uvolnila ze sevření, srdce ji tlouklo o závod, chtěla něco říct, promluvit. jen nevěděla co. Roby se naposledy rozhlédl okolo a protáhl se ven. Jak si zavazoval boty, zaslechl za sebou její hlas.
"Měj se a díky za všechno," políbila jej a rychle zavřela okno.
Když se vzdaloval od domu kde bydlela, srdce mu tlouklo radostí až v krku. Zítra nepošle prcka, přijde sám do temné kolny. Věděl, že jí musí vidět znovu co nejdříve. Vždyť srdce mu v hrudi tlouklo až bolestivou silou.
Ale ráno byla vzorná dívka jménem Nina mrtvá.
-
V předu se tiše pohyboval černovlasý chlapec s tváří zamazanou bahnem. Jeho kostnatá silueta se plížila stínem. Tiše našlapoval podél chodeb a s vrozenou obratností šplhal do úzkých šachet. Byl jen prvním z mnoha, přesto nebyl sám, když ležel v bahně a pozorně naslouchal okolí. Tenkým prstem nakreslil několik čar na mastnou podlahu a znovu se rozeběhl vpřed.
Chvíli bylo ticho, než do chodby nahlédlo kudrnaté děvče, pak se krátce otočilo zpět a kývlo. Následovala ji asi pětice dalších děcek s pruhy na tvářích, ozbrojeni lany, kameny a klacky. Vytáhlý kluk, jenž jim velel, krátce pohlédl na čmáranici v bahně a několika gesty vydal rozkazy. Vzápětí už mizeli v temném otvoru stropu. Nic je nemohlo zastavit na cestě.
Vytáhlý blonďák, jenž ovládal ostatní terorem a svou krutostí, jen lehce přivřel oči, když sledoval tichý přesun své jednotky. Krátce si vzpomněl na vojenskou školu, kam chodil skoro rok, než se dostal sem. Potlačil marné obrazy a rychle přeběhl volný prostor k šachtě. Ta holka jej včera urazila! Ale čas pomsty se blížil, každým krokem. Bude škemrat a prosit v bahně, aby ji nezabil. Obě se stanou jeho otrokyněmi.
Podvědomě se usmál a zrychlil. Nehodlal snít déle. než musel.
-
Rášel přecházela okolo vyznačených dlaždic a potichu si šeptavě opakovala cestu. Ve své nekončící pouti vlekla deku za sebou jako plášť. zametajíce prach a úlomky keřů.
Hoch seděl kousek ode dveří a zdálo se že klimbá. Ve skutečnosti však bedlivě pozoroval okolí z pod přivřených víček. Tělem mu zněl neklid zvířete, instinkt, který jej varoval. Věděl, že by měl rychle odejít, dokud je ještě čas. Ale pevné dveře odolali dvouhodinové snaze o otevření. Jako by přirostly k zemi. A tak mu nezbývalo nic jiného, než vyčkat čas, kdy se bude moci svému nepříteli postavit.
První úder na dveře byl slabý, zatím nejslabší ze všech útoků můr, které se zdánlivě vzdaly po poledni. Rášel vzhlédla. ale hoch se ani nepohnul. Věděl, že nemají cesty ven, ať dveře vydrží nebo ne!
Staré panty krátce zavrzaly a znovu vše utichlo. Lovec překvapeně. ale i s obavou hleděl na úzkou škvíru do temnoty chodby. Než však stihl cokoliv říct, promluvil dívčí hlas z venku.
"Jsi tam? Tulaku?" Nesmělé zavolání doplnilo šeptavé dohadování za dveřmi. Rášel pomalu postoupila blíž, ale ve tmě se nedalo nic rozeznat.
"Tuláku."
Dříve. než se mohly dveře znovu uzavřít, zachytili je silné ruce mladíka. Místností zakvílel vztekly výkřik skřeta, ale lovec nepustil.
Ani si neuvědomil, že křičí na děvče. Vnímal jen své ochabující sevření a bolest v pažích. Úder a křik skřeta. Jeho vědomí odolávalo všem pokusům o urovnání myšlenek.
-
Dobře, povím vám všechno. Jestli se máte rozhodnout svobodné, měly by jste to vědět. Jdu Za Triádama!"
Hlas Rášel byl jasný a to, co se stalo, se v něm nijak neodrazilo. Jen bledost v obličeji zůstávala pořád znatelná.
Bogňa, jejíž klid byl nenarušen stejně jako nepřirozená bezstarostnost se usmála a levou rukou pročísla plavé vlasy.
"Triády, pověsti o vládcích chrámu jsou jen výmyslem krysích dětí!" Její smích zazněl v srdcích ostatních ledovým chladem. Cítili strach a to i Nina, jenž ji byla vděčná, za ukázání cesty. Vlastně ani nebloudily. Polka našla Rášel s podezřelou jistotou.
Nina se snažila rozhýbat namoženou ruku a tak si nejdříve nevšimla ticha, jenž se okolo rozhostilo. S bolestí procedila další nadávku a pohlédla na obě děvčata.
Zmateně pokrčila rameny a znovu se věnovala ruce. Rášel vzdychla a pak odpověděla.
"Možná máš pravdu, ale není mnoho cest, jenž by byli otevřeny. A jestli je jen trochu pravdy na pověstech, třeba pochopíme alespoň více chrám."
Bogňa se usmála a zavřela oči. V tmavé místnosti působila její bledost až nehmotným dojmem.
"Nemohu před vámi tajit. co jsem vyčetla. Znám cestu nazpaměť a víra mne povede. Ale přesto bude dlouhá a těžká. Asi nedojdeme všichni."
"A když se spleteš," šeptavý hlas Bogňy přerušil pevný hlas Rášel. Ta jen pokrčila rameny.
"Bez víry nedojde nikdo."
"Já ti věřím Rášel," promluvila poprvé po několika hodinách Nina. Byla od krve a zesláblá, ale pořád na tom byla lépe, než severní lovec. Ten se neúčastnil rozhovorů, kterým nerozuměl, čistil bledý hrot své harpuny. Ani v nejmenším nedával najevo bolest či slabost, ale rozsah zranění nemohl nijak nechat na pochybách, jak na tom opravdu je.
"A půjdeš se mnou?"
"Proto jsem tě hledala," padl ji přes tvář stín, když si vzpomněla na svůj boj s Leni. Její slova i smrt ji provázela všude, ač se vzdálila od podsvětí mnoho mil. Trochu nervózní, prsty se jí lehce chvěly, ale temnota to skryla, s barvila inkoustem pramen vlasů.
Bogňa si lehla na chladnou podlahu s úsměvem v bledém obličeji. Krátce spokojeně zamlaskala a pak zašeptala na ni až nepřirozeně chladným hlasem.
"Někdo z nás již dnes zemře. Jiný zítra zradí.... Veď nás Rášel, peklo již čeká!"
"Jdu ve stopách svého pána a Ježíše Krista," opravila Bogňu Rášel.
Pohlédly na lovce, který čistil harpunu o kožešinu bot a všechny tři zašeptaly najednou, až se jejich hlas slil v jeden.
"Amen!"

(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat