Krysí pohádka - Kapitola 6.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.

Kapitola VI.- Šílenství

“Smrt nebo šílenství,” zašeptala tiše a vstoupila do místnosti. Většina dětí už nevěřila, že se vrátí. Byly od krve, pomlácené. Přes den se musely dost krutě porvat. A poražený…

Ucítila ten slabý zápach rozkladu a zvedl se jí žaludek. Nepřestanou zabíjet, už ne! Jejich dětská radost z jejího příchodu jí najednou připadala zvrácená. Všichni už patřili temnotě.

Beze slova došla k oknu a pohlédla na tmavé krkavce za sklem. Čekali! Vylezla nahoru a posadila se. Posadila se tak, jak ji Glag namaloval na své poslední kresbě. Vzrušilo ji to, ale zároveň cítila osudovost svého počínání.

Pak přivřela oči a začala vyprávět do noční tmy.

-

Rozeklaným žlabem mezi štíty proudila divoká říčka Isg. Nespoutaná a chladná, živená ledovci z vrcholů hor, jež se ukrývaly v temných mracích.

“Probuď se, Ól,” zaprosila květinová víla Lil. Klečela v chladném proudu a svírala ramena modré víly. Držela jí hlavu nad hladinou, zatímco bledé tělo objímala chladná voda.

“Tak se přece probuď!”

Jednou rukou se jí snažila smýt z těla černý maz obří zloby, ale šlo to jen pomalu. Bledá víla se pohnula a znovu procitla.

“Co, co … se stalo?”

Květinová víla ji posadila do chladného proudu a radostně objala. Ól byla víla vod a říčka jí vracela sílu, stejně jako šťastné obětí. A obětí přešlo v milovaní.

Teprve když je unášel Tera zase dál, zvítězila obrovská zvědavost modré víly.

“Co se stalo, Lil?”

Válečnice se usmála a začala vyprávět.

“Lákala jsem toho kocoura za sebou. Snažila jsem se vypadat co nejubožeji, aby nabyl přesvědčení, že mu nemohu utéct. O to víc ho dráždilo, že jsem mu vždy o kousek unikla. I když se tvářil vítězně, byl rozzuřený na nejvyšší míru. A tak, když už jsem věřila, že vidí jenom mne a nic ze svého okolí, zavedla jsem jej na hradbu. A on přece neměl křídla.”

“A krkavec?”

“I když obr tvrdě spal, nebylo to s ním lehké. Krkavec nechtěl nic říct, seděl si v té své kovové kleci a vůbec si mne nevšímal…”

-

Květinová víla se protáhla pode dveřmi a poprvé se rozhlédla po obrovském domě. V jediné místnosti zde byla kuchyně i obří jídelna. Zvedla se z prachu a oklepala křídla. Obra nebylo nikde vidět, ale dobře ho slyšela. Ležel za pecí zabalen v houni a hlasitě chrápal.

Několika tanečními kroky se rozeběhla a vznesla se do vzduchu, někde tu přeci musel být i krkavec. Pozorně pátrala ve tmě, ale ani na stole, na peci či na zdi nic nespatřila. Veškeré hledání bylo marné.

Když se nad její hlavou ozval hrubý hlas.

“Hledrááš mne malráá moucho? Ttak pojď blíž.”

Vysoko nad její hlavou visela kovová klec ze silných rezavých prutů, zakrytá špinavým těžkým hadrem.

Víla se vznesla, cítila kyselý pach špíny, z něhož se ji dělalo špatně. Ale nemohla se zastavit tak blízko u cíle. Několikrát obletěla klec dokola, než nalezla místo, kde se dalo protáhnout dovnitř.

“Ty víš, jak opustit les temnot?”

“Možnráá vím.”

Květinová víla se posadila na kraj klece a bosé nohy svěsila do hloubky místnosti. Otočena zády pozorovala obrovskou místnost.

“Říká se, že se z Temného lesa nedá odejít. Že je to nemožné.”

“Pravda bývráá většinou jednodurší, nic nemožného neníí vílo bodláku!”

Čekala jestli bude pokračovat, ale krkavec už zase mlčel.

“Řeči. Takových jsem už slyšela.”

“Ale jráá vím všechno!”

“Kecy,” pohupovala květinová víla drobnými chodidly nad hlubinou. “Slyšela jsem mnoho těch, co to tvrdí. Ale kdo ví? Vypadáš jako obyčejný pták.”

“A jrak jsem věděl, že jste přišli sem?” ušklíbl se krkavec.

“Viděl jsi to oknem.”

Černá křídla zavířila klecí a mohutný zobák narazil na kovové pruty.

“Nevíš nic! Jak jsi malráá, tak i hloupráá! Kdysi tu nestráál Temný les. Než přišel vlčíí člověk a vytvořil s vílou bran stavbu nekonečnréého chrráámu. Zasvětil ji mnohým duchůům a mnoho duchůů, o nichž nevěděl, se v chrráámu ukrrylo. Než ten vlk i člověk odešel, očarroval svým rrituálem les, aby jeho dílo skrryl. Ale netušil, že se toto místo zalíbríí všemu, co je čerrné. Všemu, co má rrádo temnotu. A chrráám je klíčem!!! Musíš nalézt lidské dítě!”

“V Arkádii nejsou lidské děti. Nezdá se mi to,” pokrčila rameny květinová víla a šibalsky se usmála do místností, když nový nával zuřivosti otřásl krkavcem i klecí.

“Jsi malráá lhářřka. Ale měj si svou otázku! V tom chrráámu žijí děti. Oprravdové děti ze světa lidí a ty jsou oním klííčem. Chtěl jsem tě chrráánit, ale nedala jsi na mne. Tak tam jdi a nalezni mezi nimi vyprravěče. Dítě, jež vyprrááví přříběhy. Už na tebe čekráá!”

“Díky.” Seskočila víla z kovové hrany klece a hmyzí křídla se zaleskla vzduchem.

“Neděkuj!” Zakrákal krkavec. “Neděkuj!

Třřináct dní jste bloudily!

Třřináct dní hledaly mne!

Třinácterro dní je cesta k chrráámu lidských dětí, jež se požírrají! Ale ani pak nebudete u cíle. Poslouchej vílo a pamratuj!

Třináctrero dalších dní, cena za dívčí krrev!

Třinácterro dní a cenou vaše nevinnrost!

Třináct dní pro dobrrý lov čerrného jednorrožce!

Třinácterro dní spánku a nocí hrrůůzy!

Třináct dní pro váš pláč a ztrracené naděje!

Třřináct dní pro ducha stromu!

Křřížová třřináctka temnoty v jámrráách šílenství!

Čerrvená třináctka vašeho pouta!

Kárrová třřináctka, čas, v němž čeká lovec!

A třináct zelených dní, cena temnrého lesa!

A až tam je vrýchod z lesa temnot. Až tam teprrve pochopíte, že za svůj odchod zaplatíte vším! Vším co budeš mrít vílo! Pamatuj na slova krrkravce!! Úplně vším!!!”

Květinová víla pevněji sevřela bludičku a pobídla Tera k běhu. Čekala je daleká cesta na starou kupeckou stezku. A až ji naleznou, tak ještě dál, tam, kde na křižovatce stojí nekonečný chrám.

A stalo se, jak krkavec předpověděl. Víly putovaly dalších třináct dní. Byla to dlouhá a nebezpečná cesta horami, kam žádná víla dříve nezabloudila. A v patách jim opět běžel Glag.

Ta strastiplná pouť je však součástí jiného příběhu, jehož čas teprve přijde!

Tak minulo třináctero dní a před zraky víl se otevřelo tmavé údolí, srdce Temného lesa. Nekonečný chrám rozkládající se na jeho svazích vypadal jako město. Chladné a mrtvé město!

“Vlk i člověk přišel a zasvětil nekonečnou stavbu duchům!”

Zašeptala květinová víla a seskočila z mohutných zad potkana Tera. I když se údolí utápělo v šeru a většinu budov tak zakrývala noc, rozsah chrámu byl úžasný. Jako plíseň se rozlézal po svazích zvedaje k slabému světlu tisíce věží a šedivých střech. Jediná cesta, jež vedla okolo, jej míjela v uctivé vzdálenosti.

“Tady by měl být ten, jenž nás vyvede z lesa, jestli krkavec nelhal.”

Modrá víla shlédla z bílého hřbetu na vílí válečnici a tiše zašeptala.

“Myslíš, že mohl lhát?”

“Mohl! Každý tvor, který zde žije, má ve svém srdci alespoň střípek zla,” pokrčila nahými rameny víla a sevřela pevně otěže velkého potkana. Pak zvedla ruku a ukázala k horám.

“Támhle je brána. Na té hoře!”

“Vidím tam stát šibenice,” vystrašeně zašeptala modrá víla. “Vidím tam stát smrt!”

Svahy údolí nepokrýval sníh, ten zůstal několik dní cesty zpátky. Tady, kam až jejich oči dohlédly, byla jen rudá vyvřelina obroušená větrem a stejně zbarveným prachem. Při cestě k bráně se obě víly do prachu bořily až po kolena. Mnohdy je od pádu dolů zachránil jen Tery, jehož se včas zachytili.

Obrovský potkan odlehčený o váhu obou víl lezl po skále s jistotou. Silné drápy mu poskytovaly jistější oporu, než jemné prsty víl. A tak byl první, na jehož bílý hřbet padl stín šibenic. Lemovaly obě strany cesty, jež směřovala k  mohutné bráně chrámu.

“Kghráá!!” Zakřičeli krkavci posedávající na holých ráhnech.

“Kghrááá! Proč přichází víly na poprraviště?”

“Kghrááá! Pro mrrtvé tělo odsouzence?”

“Kchrááámu poprravených zločinců!”

Květinová víla se postavila a oklepala z křídel prach. Pak pomohla modré víle na nohy a otočila se zpátky k černým ptákům.

Bludička se rozhlížela okolo se strachem v modrých očích a ani válečnice se necítila dobře. Odevšad zaznívala nespravedlnost smrti. Slyšely vzdálené modlitby odsouzených, jejich poslední pláč a strach, když stoupaly na dřevěný sud pod holé ráhno. Když se jejich tváří dotklo konopné lano.

A pak zazněl dětský pláč. Hlasitý a žalostný pláč utlumený masívní bránou. Pláč toho, kdo čekal na svou popravu!

To ty děti byly srdcem Temného lesa.

Kghrrááá!!” Zakřičeli černí ptáci.

“Kghrááá! Proč přichází víly na poprraviště?”

“Kghráá! Zaplatit stříbrrný katu za tělo člověka.”

“Kchrráámu Disrriho, tvorra vlčí duše!”

Největší pták zaklepal na holé ráhno svým mohutným zobákem a s pootočenou hlavou upřel nehybné oko na vetřelce.

“Je to zlé místo,” zašeptala bludička vystrašeně a rozhlížela se opatrně okolo. Modrá zář halící její tělo, jindy zvědavě ohmatávající okolí, byla najednou slabá a sotva znatelná.

“Je to zlé srdce Temného lesa,” odpověděla šeptem válečnice a uchopila ji za ruku. Sama instinktivně v druhé sevřela pevněji kopí.“Radši poběžíme!”

Obě víly proběhly skrz řadu šibenic na nerovnou cestu k chrámu. Kdysi tu jezdila těžká katovská kára tažená pohůnky a hrbatým mužem s očima plnýma šílenství. Brodili se bahnem i prachem mnoho let, než loukoťová kola rozryla cestu na popraviště.

A největší z černých ptáků přeskočil z jednoho ráhna na druhé, aby znovu zahlédl víly ukrývající se ve stínu brány.

“Kghrrááá!!” Zakřičeli černí ptáci, posedávající po šibenicích.

“Kghrrááá, prro člověka, prro člověka!”

“Kghrrááá, třřřetí hodináá!”

“Cchrráám nepustí oběť svou!”

Víly usedly těžce do prachu navátého v bráně a se strachem sledovaly temné ptáky, jimž skučivý vítr čechral lesklé peří křídel. To řval vítr hrůzou, bolestí, již slýchal na popravišti!

“A co teď?” pokusila se bludička setřít prach z tváře. Ale jen jej rozetřela ve šmouhy slzavých stop. Válečnice dloubla hrotem kopí do prachu a pokrčila rameny. Neustále měla dojem, že prachová mračna ji pozorují tvářemi mrtvých a tak mlčela. Neměla odvahu promluvit.

-

Vítr skučel a temnota se prohloubila. V noční tmě ožily šibenice procesím mrtvých. Rozpadající se odsouzenci, polonahá těla pokrytá vředy a ránami, prázdné tváře hledící k vílám.

A ze vzdálené věže té plísně zvané chrám zazněl úder těžkého zvonu. První úder ze tří. A hned po něm, zaslechly vyděšené víly slabé zaklepání na těžkou bránu.

“Otevřete prosím, to já jsem ten vypravěč…”

Ale jeho hlas napůl zanikl v druhém úderu zvonu.

Při třetím úderu otevřela květinová víla malá dvířka a do krajiny snů vstoupil po dlouhé době opět člověk. Klíč od Temného lesa.

A v té chvíli byl jen jediný tvor, který si všiml šíleného činu víl. Černý jednorožec Glag!

A tak byl on prvním, kdo pochopil, že temná země je ohrožena.

Poprvé za čas dlouhý tisíce let.

-

Dívka utichla a pohlédla na spící děti. I ona cítila únavu a víčka se zdála nepředstavitelně těžká. Jak jí hlava na chvíli klesla, znovu se vracely i vzpomínky.

“Ne!” Napomenula se nahlas. Několik dětí se probudilo a zvedlo hlavu.

Už neměla na co vzpomínat. Byl to konec nejšťastnějších dnů jejího života, byl to konec i těch špatných dnů. Smrt?

Představil se jako Šhad a byl to hlas ukrytý pod nemocničním lůžkem. Jeden z NICH. To on ji zavedl sem. Do chrámu, z něhož se nedalo utéct! Do chrámu pláče, bolesti a smrti. Zavlekl sem její nevinou duši, aby ji zde pošpinilo pozřelo zlo, které se sem nastěhovalo.

Vzpomněla si na příběh, který před pár dny slyšela v této místnosti. Vyprávěl ho pihovatý kluk a každá jeho věta zněla jako legenda. Přesto byla všechno čistá pravda. Příběh o děvčátku, co také hledalo cestu ven. O děvčátku, které věřilo v Boha a neváhalo vstoupit na hrůznou cestu poutníků.

Nikdo s její vírou už chrám nenavštíví, říkala legenda. Přesto ani ona neunikla zlu a temnotě okolo!

Jakou šanci pak mělo ona? Dívka, jejíž zbraní se stal příběh vyprávěný dětem. Snad byla dostatečně šílená, aby jí štěstí přálo.

Jedno z děcek s tváří od krve se posadilo a pohlédlo k ní.

“Ta pohádka, že ještě pokračuje?” V očích mělo strach z konce.

“Samozřejmě.”

Pohladila jej po jemných vlasech a odešla. Jak se vzdalovala od místnosti, přešla její chůze v běh.

A můry, ti temní sluhové chrámu, již čekaly.

Kapitola VII.- To poslední

Hoch prošel řadou dětí a vylezl na parapet gotického okna. Zaslechl slabé protesty těch, kteří věřili, že se dívka vrátí. Žádné z děcek nechtělo přijmout, že si ji smrt už odvedla.

Ale on si protestů nevšímal. Pohodlně se usadil a krátce pohlédl skrz barevná sklíčka ven. Mnoho se toho rozeznat nedalo. Snad jen ti černí ptáci a vzdálená ráhna šibenic.

Hoch počkal, až všichni utichnou a pak začal vyprávět …

Ale nebyl zdaleka posledním, ten příběh byl ještě dlouhý a odrazil se v něm strach i život mnoha dalších vypravěčů…..

-

Toto je Krysí pohádka. Příběh tří dívek. Rodných sester, jejichž pouto nikdy nebylo přetrženo.

Ta první se zrodila z modrých vod pramene a jeskyní tmy. Z mých snů a marných představ. Modrá víla studánek, bludička jménem Ól, což znamená “Toulající se.”

Ta druhá se zrodila z dračího ohně a lásky ke květům. Z mého pláče i naděje. Květinová víla, křehká a citlivá jako děcko, přesto měla sílu vzdorovat i udeřit. Její jméno je Lil, což znamená “Milující.”

Tu třetí neznám, ale může jí být kdokoliv. Ať ji bylo dáno kterékoliv z jmen, nemá jiného významu, než „Nevinná!”

Krysí dítě……

Zrozena z krve člověka, hříchu i nadějí. Z bolesti dospívání a samoty! Vzdorující světu, který nenávidí. Hledající klid v rozkoši, ale nalézající jen smutek a stíny okolo.

Ještě uniká zdem podivného chrámu, ale přesto již je součástí jeho stínu!

Již na ni čekají! Děti zrozené z šílenství světa a doby.

Krysí děti!

(Konec)

Krysí pohádka - Kapitola 5.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.

Kapitola V. - Zakázané

Rezavý řetěz s hrubými oky ji chladil do dlaní, když vytahovala okov ze studny a nalévala do těžké kádě posledních pár litrů vody. Hladina nedosahovala ani k půli, ale studna byla hluboká a naplnit káď až po okraj by bylo zbytečně zdlouhavé. Sundala špinavé a již skoro zničené kalhotky a s přemáháním vstoupila do ledové vody. Myla se rychle, hrubě ze sebe sdírajíc nánosy mazu svým posledním kouskem prádla.

Kolikátý už tu byla den? Nevěděla to přesně, ale nejméně pátý. Čas zde běžel úplně jinak než ve městě. Všechno tu bylo jinak.

Ledovou vodou zrychlený tep jí burácel ve spáncích, když se snažila umýt si vlasy. Pak konečně trochu spokojená vyskočila z kádě a sklepala ze sebe chladnou vodu. Z dřevěného dna vykroutila zčernalou zátku a položila ji vedle. Kalná hladina zavířila ve víru a voda se s hlasitým bubnováním rozlévala po místnosti.

Krátce pohlédla na své špinavé kalhotky a pak se rozhlédla po místnosti. V jednom rohu spatřila několik kusů prádla. Oblečení, které tu zanechali jiní už před ní. Pohodila je tam a už chtěla odejít, když si všimla malinké košilky. Muselo to být ještě hodně malé dítě, jemuž patřilo.

Jak asi dlouho přežilo? Pár hodin?

Na vysoké okno zabušil velký pták. Překvapeně se po něm ohlédla a pak smutně kývla.

“Já vím.”

Hleděli na ni trochu překvapeně, když nahá, ale čistá vstoupila do místnosti. Pomalu přešla k oknu a vyskočila na kamenný parapet. Cítila v sobě i život oné dívky.

Tentokrát zůstala sedět s tváří k nim, jen dlaně složila před znovu zarůstající klín. Pomalu pohlédla z jedné tváře do druhé. Cítili její upřený pohled a ten v nich probouzel vinu. Všichni do jednoho sklopili před jejíma modrýma očima zrak k podlaze.

A pak teprve začala vyprávět.

-

Ticho ležící na okolní krajině přehlušovalo jen monotónní vrzání. Nekonečný zvuk vtírající se do mysli pomalu se probouzející víly. Zraněná po obrovském úderu o kmen stromu ji bolelo celé tělo a jen chladivý vzduch jí dodával potřebné uklidnění. Chladný vzduch, mrazivý a ledový oproti vlhkému vzduchu Temného lesa.

Víla Ól namáhavě otevřela oči.

Kam až dohlédla, se rozprostírala kamenná stěna pokrytá ledem a sněhem. Vrchol skal se ztrácel v temnotě hustých mračen bouřlivě se převalujících v úzkém žlabu.

S námahou se opřela o lokty. Ležela na dřevěných sáních přivázaných k postroji obrovského bílého potkana. V sedle seděla květinová víla zabalená do pláště.

“Kde to jsme?” Zašeptala s námahou modrá víla a válečnice se otočila. Uplynulo několik dní, během nichž se modrá víla ani nepohnula. Její dech byl sotva slyšet a každá hodina mohla být tou poslední. Celou dobu cítila květinová víla strach, poprvé ve svém životě měla opravdový strach. Před očima ji bloudily nejčernější myšlenky, vídávala sama sebe kopat ve sněhu hrob pro modrou vílu, a najednou to všechno bylo pryč.

Maličká víla, ještě otřesená, ale už při vědomí, poprvé po několika dnech promluvila.

“Není ti zima? Pod plášť se vejdeme obě.” Zeptala se válečnice, i když věděla, že vodní víly netrpí nikdy zimou.

“Ne,” usmála se Ól a položila hlavu zpátky do kořeny svázaných saní. Jemná náruč listí a sněhu zahalila její nahé tělo jako nejjemnější obvazy a léčivé obklady.

“Jsme v Ledovém průsmyku, na jediné cestě přes Hory obrů,” zašeptala do ticha válečnice.

Ól chvíli mlčela, než se znovu zeptala.

“A Glag?”

Modré víle neuniklo několik obvazů, jež stahovaly hojící se rány válečnice. Poznala, že byla v bezvědomí mnoho dní stejně jistě, jako že bojovná víla přežila jen zázrakem.

“Nedával si pozor a spadl do jedné z jam šílenství.”

“Takže je mrtev?” Všechny zkazky, jež jí válečnice vyprávěla, plynuly k tomuto jedinému závěru. Nic nemohlo odolat temnotě a hrůze skryté v temných jámách šílenství. Přesto drobná víla sedící v sedle ověšeném množstvím věcí jen pokrčila rameny.

“Kdo ví? Krk bych na to nevsadila.”

Ól se chtěla ještě zeptat na plno věcí, ale neměla k tomu odvahu. Zlý Glag byl hrůza bez konce. Najednou věřila, že by se vrátil i ze samotného pekla.

A nebyla daleko od pravdy. To, co by jiné z Temného lesa zničilo, pokořilo a zahubilo ve vlastním šílenství, Glag přestál zdánlivě bez nehody. Jen jeho mysl se změnila. Šílenství se v něm zabydlelo jako nejpůvodnější myšlenka, jako nejdůležitější z instinktů, a ten jej teď hnal dál po stopě zraněných víl.

Kde by mnozí váhali, jemu šílenství ukazovalo cestu. Byl jako temný šíp cestující lesem s úděsnou přesností a jistotou, otrávený zlobou a touhou po pomstě. V lese Temnot nebylo nic horšího, co by mohlo víly pronásledovat. Každý tvor, ať už byla jeho mysl temná a zlá sebevíce, uhýbal ze stopy, kde cítil šílenství černého jednorožce.

A možná, že to malá vílí válečnice věděla. Že cítila tu temnotu, jež běžela po její stopě. Možná mlčela jen proto, aby neděsila pomalu se zotavující vílu Ól.

Tak putovaly putovaly dalších třináct dní od posledního setkání s Glagem, než dorazily na vrchol štítu hory Gant, kde se rozkládal obrovský hrad obrů.

I když je dlouhá cesta znavila, pohled na děsivé a přesto úchvatné dílo obrů je naplnil úžasem. Zde sídlil Krkavec, jeden z tvorů, jež mohli znát odpověď na jejich otázky. Měly za sebou třináct dní dlouhý pochod a přesto nebyly cíli o moc blíže než na počátku. Obři byli zlí tvorové a pokud by víly polapili, čekal by je krutý, i když milosrdně krátký osud. Staly by se jedním z mnoha chodů obří večeře.

-

Když padal soumrak, odvázala vílí válečnice sáně z postrojů bílého potkana Tera. V bahnitém příkopu nalezla to nejčernější bahno vyvěrající z hlubin obřího hradu a jím zatřela bílou srst potkana stejně jako bledé tělo a plavé vlasy modré víly. Vše, co pocházelo z hradu obrů, bylo prosáklé zlem a tíživý maz dráždící kůži uhasil i modrou zář v jejích očích. Těžce dýchala a po tvářích jí tekly slzy bolesti, ale vůle poznat tajemství cesty z Temného lesa byla silnější.

A tak, když jeden z obrů přistoupil k mechanismu padacího mostu a zem se otřásla jeho těžkými kroky, překlopýtal začerněný potkan i se svými jezdci na hřbetě po starých prknech do hradu a ukryl se v nejtemnější škvíře obrovského domu.

“A kde ten Krkavec vlastně je?” Zeptala se s  bolestným stenem modrá víla.

Lil zoufale pokrčila rameny. To byla jedna z věcí, které netušila. A obří hrad, i když nebyl nijak rozsáhlý, byl pro malé víly příliš gigantický na to, aby jej prohledaly dříve, než se rozední.

Obr zajistil bránu a pak stejně těžkým krokem odešel do jediných dveří zajištěných masivní ocelovou klikou.

“Myslím si, že máme štěstí. Ostatní nejsou asi doma,” zašeptala válečnice, ale víla Ól se při vzpomínce na obrovskou stvůru zachvěla.

A obr zatím došel ke kleci, která visela vysoko u stropu a sundal z ní těžký hadr.

“Řekni, ty opeřené kuře, řekni, kdo se vloupal do našeho domu! Která havět sem nepatří?”

A temný pták odpověděl.

“Víly, dvě víly se vloupaly do domu! Víly, co se krčí v nejtemnějším koutě brány.”

Hnusný smích obra otřásl zdmi.

“Štěstí,” zašeptala Ól a rychle pohlédla na stejně zoufalou Lil.

“Drž se!” Křikla válečnice a pobídla Tera k běhu. Začerněný potkan proběhl nocí a vběhl do stínu věže. Tam se otvorem po vypadlém kameni protáhl dovnitř.

Bály se i dýchat, když hledající stvůra čenichala a hledala u brány. Netrvalo dlouho a znovu se vrátila ke kleci.

“Řekni, ty opeřené kuře, řekni, kam se vloupala havěť, co nepatří do našeho domu.”

Hrůzou ztuhlé víly zapřísahaly štěstí i vládce Arkádie, ať krákavý hlas umlkne, ale marně.

“Skryly se ve věži! Ta vílí havěť se přitiskla ke zdi!”

“Není místa, kam by se mohl někdo ukrýt! Ryšavče, havěť je tvoje práce!”

A masivní dveře zavrzaly.

Víly přikrčené ke stěně bedlivě poslouchaly, ale dveře se jen znovu zavřely a nádvoří utonulo v tichu.

“Kdo je Ryšavec?”

Květinová víla jen pokrčila rameny. “Podívám se. Ale ty počkej tady!”

-

První noc po smrti Glaga byla nejhorší. Cítila napětí, jež zůstalo v každém z nich, a neustálý pláč okolo ji nenechal usnout, i když si nepřála nic jiného.

Před očima se jí pořád promítala poslední Glagova kresba, na níž seděla na parapetu neznámého okna. Špinavé a plačící děti. Kreslil už jenom to a nic jiného jej nezajímalo. Tehdy se už nezajímal ani o ně. Nezajímaly ho jako model, nezajímala ho ani jejich těla.

A přesto jeho poslední kresbou byla ona sama. Nahá a špinavá, prsty zakrývající klín.

Pokusila se zaplašit podivné myšlenky a konečně usnout, ale nešlo to. V jejích žilách proudilo moc adrenalinu.

Proč chtěl někdo zabít Glaga? Blázna, jemuž nikdo nevěřil ani slovo. Proč někdo pálil obrazy, jejichž cena nebyla nijak vysoká a pro nikoho neměly žádný význam?

Zkusila si již po několikáté vzpomenout na všechna jeho díla, na každý výjev, snažíc se v nich najít význam Glagovy smrti. Marně.

Nakonec všechnu snahu usnout vzdala. Potichu se obula a protáhla se mezi spícími těly ven. Opřena o betonovou stěnu vdechovala chladný vzduch. Dokonce si tehdy něco i tiše broukala, písničku, jejíž slova už pro ni neměla žádný význam.

“Co ti je, dievča?”

Pohlédla na starší cikánku opřenou o stejnou stěnu o kus dál. Kouřila dýmku a modrý obláček, který ji obklopoval, ji ve slabém světle skoro ukrýval.

“Nemohu spát.”

Žena popotáhla z dýmky a po chvilce vypustila z koutku úst další obláček.

“Nemožeš zapomenouť na tu kresbu?”

“Jak to víte?” Zeptala se jí překvapeně, ale ona jen pokrčila rameny.

“Tvoj priatel věděl čo kreslil. Odkryl něčo, čo chcelo spať! Oni jej umlčali!”

“Nebyl to můj přítel!” Odsekla a znovu se opřela o stěnu.

“Možná nie.” Odpověděla cikánka trochu záhadně a přiložila ke rtům dýmku. Chvíli obě mlčely, ale pak už to Oli nevydržela.

“Myslíte, že co namaloval, byla pravda?”

“Bola. Preto jej zabil čierný jednorožec! Ty dievča buďeš první, kdo poznia skutečnou pravdu! Pamatuješ, on tak kreslil. Nepodceňuj sílu obrazu, písně, či vypráviení!”

Tehdy jí nevěřila. Jen pokrčila rameny a nahlédla zpátky do místnosti. Pach oleje a lidského potu ji udeřil do obličeje.

“Glag byl jen blázen,” zašeptala potichu. Její místo už obsadil někdo jiný, ale jí se stejně vůbec nechtělo spát. Jen se nechtěla bavit s tou cikánkou.

Venku snad bude klid, napadlo ji a vydala se betonovou chodbou k východu. Na první křižovatce ležel v proudu chcíplý pták. Mokré peří vlálo v proudu a černé letky odrážely slabé světlo shora. Tmavě šedivý zobák se ve tmě pohnul a pták slabě zakrákoral. Temné oči ji pozorovaly z pod hladiny, až jí ledový pot stékal po zádech.

“Ty první poznáš pravdu,” zaslechla již nezkomolený hlas stařeny. Neuměla zapomenout. Proto byla na řadě ona!

Křičela hrůzou a v běhu klopýtala kanálovou skruží.

-

Pohlédla na děcka od krve špíny. Trpělivě čekala těch několik minut, v nichž se zamyslela. Její příběh byl posledním bojem jejich dětství. Vyprávěla, aby na chvíli ztratily živočišnou krutost, která je ovládla.

Krkavec. Ten černý pták byl klíčem ke všem jejím příběhům…

-

V hrůzném tichu vyhlédla zpoza kamenné hrany drobná hlava s dvěma rezatými culíky. A mezi nimi se zaleskly zvědavé, ale o to pozornější oči květinové víly. Cítila nebezpečí, jež leželo na tichém nádvoří, ale nikde nic neviděla.

Ticho přehlušilo zachrápání mohutného obra. Byl to natolik nečekaný zvuk, že vílu v první chvíli vyděsil. Překvapením vyskočila do volného prostoru a kolem ní se obloukem mihlo lesknoucí se kopí.

Ten tichý stín, který se z ničeho nic odlepil ze stínu věže, zahlédla na poslední chvíli. Drobná hmyzí křidélka zoufale zavířila vzduchem ve snaze uniknout mohutným drápům, ale rychlost těla ji srazila. Několikrát se převrátila ve vzduchu hledajíc vysvobození. Tenké ratiště kopí narazilo do měkké ryšavé tlapy protivníka a vyklouzlo jí z ruky.

Obří kocour doskočil na všechny čtyři v místě, kde ještě před chvílí stála. Ale sama květinová víla dopadla jen o něco dál.

Při svém tvrdém přistání ztratila pojem o prostoru, a tak se jen taktak zvedla, když se kocour odrazil k druhému skoku.

Ale i na podruhé minul. Lil uskočila do strany a vzlétla. Teprve, když byla přesvědčena, že je dost vysoko, sevřela si spánky dlaněmi. Tiše vyčkávala, až jí ta bolest přejde.

“Cso tady čmuchášš?” zasyčel mourovaný kocour a přikrčil se ke třetímu skoku. Věděl, že je víla příliš vysoko, ale doufal, že ji přesvědčí slétnout níže.

Vílí válečnice se uklidnila a shlédla ke kocourovi. Její kopí leželo jen kousek vedle hlubokých rýh od jeho drápů.

“A co ty tu skáčeš! Copak jsem nějaká myš?”

“Assi ne. Ale jssi sstejně veliká.”

Květinová víla slabě vypískla a propadla se níže. Kocour slastně přivřel oči a znovu zaútočil. Lov začal nanovo a vílí válečnice sotva letěla. Několikrát už skoro dopadla na zem. Rozjařený kocour ji pronásledoval dlouhými skoky. Cítil, jak slábne, jak je její let každou chvílí těžší. Ještě chvilinku a už ji bude mít.

Vílí válečnice Lil ztěžka dosedla v posledním marném zavíření křídel na kamennou plochu a klesla na kolena. Z posledních sil se zvedla a unikla rychlému útoku obřího kocoura. Ten se hned odrazil k dalšímu skoku. Nocí zazněl jeho dlouhý a vítězný řev. Odrazil se od hradeb a pronikl i do věže, kde se krčila modrá víla. Bylo jí každou chvílí hůře a sotva měla dost sil na to, aby pozvedla hlavu.

Několika malátnými kroky se dostala ke dveřím a rozhlédla se po nádvoří. Kamenné stěny a dřevěné trámy jí v horečce tančily před očima. Svět se jí houpal pod nohama, že nemohla udržet rovnováhu a upadla na zem. A tam také zůstala ležet.

Ryšavý kocour měl prostřeno ke své hnusné večeři. Modrou vílu z kraje Stříbrných vodopádů.

-

Slabý šepot, jímž pronesla poslední větu, utichl, a ona pohlédla do očí vyděšených děcek. Hleděly na ni v zoufalé hrůze, ale i s nadějí. S nadějí, že pohádka nemůže takhle skončit.

Dívka tiše seskočila z parapetu a lehkým houpavým krokem beze slova opustila místnost.

Dívali se za ní a v jejich hlavách bloudilo tisíce myšlenek, ale nikdo z nich nepromluvil. Nenašli v sobě odvahu přerušit trumf jejího závěru.
A co ona. Glag kreslil chrám a Temný les! Proto jej černý jednorožec z lesa umlčel. Ona vypráví příběh. Sahá její moc stejně daleko? Je její pohádka vizí, která se naplní? A dokáže tu vizi dovést do konce? 

“Co nás zatratí?” zašeptala tiše než vlezla do boční šachty.

-

Jak dlouho asi tehdy běžela, to už nemohla nijak zjistit. Možná jen pár metrů, možná skoro míli, než narazila hlavou do betonové hrany. Pamatovala si zvuk vody, jež se rozletěla okolo, ale nic jiného. Pád ani bolest.

Kolem se rozprostřela tma a v té tmě ji obstoupilo množství krkavců. Hádali se, jeden křičel přes druhého. Občas některý zavířil křídly a poskočil o kus dál.

Bolelo ji celé tělo, ale to bylo jen tím, jak byla vpletena do loukotí středověkého kola.

Temní ptáci stáli okolo, občas ji některý z nich bolestivě klovl.

“Kde to jsem?” zašeptala těžce, ale nebylo nikoho, kdo by ji zaslechl.

Nejmohutnější z krkavců vyskočil na její hruď a zaryl drápy do bílé kůže.

“To je Chrrám trriád. Nekonečný chrrám vlků.”

“Co?” Hleděla nevěřícně na mohutného ptáka a pak se rozhlédla okolo. Nedaleko od ní byla trojhranná šibenice, na níž se houpala dvojice těl. Jedno z nich bylo ještě dítě.

“Kde… jsem?” Odvrátila pohled od hrůzného výjevu zpátky ke krkavci. Jak se roztřásla hrůzou, cítila, že má na několikrát přelomené ruce a nohy. Zvedl se jí žaludek, ale ještě ho ovládla. To všechno přece nemohla být pravda.

“V srrrdci lesa stínů stojí Chrrám trriád. Les nedopustí by jsi prrrozrrradila jeho tajemství!”

“Ale les stínů není!” zoufale zašeptala do tmy.

Po tváři ji pohladila čísi dlaň. Alice seděla nad ní a smutně se usmívala.

“Mluvíš ze snů.” Zašeptala pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli jí rozumí.

Hledali ji několik hodin, než ji objevili. Přenesli ji pak zpátky do spojovací místnosti, kde se o ni Alice již několik hodin starala.

Byla hodně zesláblá. Každý rychlejší pohyb hlavou jí vystřeloval prudkou bolestí do spánků a temena.

“Glag?” vzpomněla si na svůj sen.

A chrám, jako by ji snad slyšel, se opět přiblížil. Na chvíli spatřila za přikrčenou siluetou Li jeho zdi a skládaná okna. Krátce zaslechla i pláč dětí, které věznil. Když ale zvedla dlaň, aby se dotkla jeho kamenné zdi, zmizel. Náhle se rozplynul a byl zase pryč. Byl to vlastně jen výsměch jeho temné existence.

Alice jí sevřela dlaň visící v prostoru a položila ji zpátky na tmavou deku.

“Za pár dní to bude dobré, neboj. Kluci tě hodí do nemocnice a tam tě z toho dostanou.”

Přikývla, možná tomu chtěla také věřit. Věřit, že bude všechno dobré, a ten chrám z její hlavy zmizí. I když neviděla jeho chladné zdi, cítila je. Byli jen kousek od ní. Ten podivný chrám stál tam za betonovou zdí a čekal na svůj čas.

“Doufám, že na nás nezapomeneš. Že se zase vrátíš.”

Usmála se. Li byla její nejlepší přítelkyně a to nemohlo nic na světě změnit. Nebo snad ano?

Tehdy, i když se jí svět lehce rozplýval před očima, viděla Li naposledy. Naposledy s partou Raven, naposledy ve světě Stříbrných vodopádů.

Vynesli ji na denní světlo. Hrozně si přála ještě vidět slunce, ale pršelo. Obloha byla zatažená, i když se za ní zavřely dveře sanitky. Rozezněla se siréna a vůz vyrazil k městské nemocnici. Míjel ulice v šedivém dešti, ulice v nichž žili ti, jež se stali na chvíli jejími sourozenci.

-

Jakou moc může mít její příběh? Cítila, že se přiblížila k řešení jedné z hádanek tohoto chrámu. Bylo jí jasné, že až se to chrám dozví, nepřežije ani hodinu. Umlčí ji. Noc neprohrává.

Ale ona také ne a chrám zatím nic nevěděl!

Jakou moc může mít její vyprávění? Věděla, že se blíží ke konci, stejně jako se dostala ke konci ve svých vzpomínkách.

Každý vypravěč se dovypráví jednou ke svému konci. Nic nemůže trvat věčně. Ani příběh.

Každý se dovypráví ke svému konci, smrti, která tam na něj čeká, a pak…?

Pak už nic není!?

Teď jí zůstal jen jeden pokus. A ten ukáže, jestli měla pravdu.

Život, nebo smrt. Sázky byly uzavřeny už ve chvíli, když poprvé vylezla na kamenný parapet gotického okna. Když řekla první slova své pohádky.

A ONI, ONI čekají ve tmě na další noc.

(Pokračování zde)

Krysí pohádka - Kapitola 4.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.

Kapitola IV. – Krev na rukou

Zápach v místnosti oproti včerejšku zesílil. Musela se zastavit ve dveřích a trochu si na něj přivyknout, než mohla vstoupit dovnitř. I dětí zde bylo zase o něco více, seděly na zemi a ve chvíli, kdy vstoupila, se po ní společně ohlédly.

Krátce se rozhlédla, aby nalezla místo, kde leží mrtvé tělo. Přešla k němu svírajíc srdce ve své dlani.

Byla to dívka, jíž půjčila svou košili. Její krev je nalákala. Proto se stala obětí. Tiše se k ní sklonila a smutně pohlédla na srdce, jež držela, a pak do jejích smutných očí.

Pohladila ji a vrátila se k parapetu okna.

Boty, jež tam včera nechala, někdo odnesl, jen krvavá skvrna zůstala na parapetu, kde našla mrtvé srdce. Temnota nezačínala až v chodbě. Vlastnila již mnohé duše těch, co jí naslouchali.

Vyšvihla se nahoru a otočila se zády k místnosti. Aby mohla při svém vyprávění nerušeně sledovat mohutné černé ptáky za oknem. Krkavce, jež ji zavedli sem, do chrámu hříchů.

-

Glag se nikdy nevzdal. I když ztratil stopu, pátral po vílách s neúnavnou pečlivostí. A již tehdy bylo souzeno, že jim bude neustále v patách. Nemělo být noci, kdy by mohly v klidu usnout, nemělo být dne, aby přikrčeny v křovinách nesledovaly jeho pátravý zrak, jež je hledal.

A každou hodinu, každý okamžik v sobě černý jednorožec živil nenávist k těm dvěma.

Víly spávaly pod vývraty stromů a ve skalních puklinách. Jedna vedle druhé, nahá těla propletena v krátkém spánku, než znovu zaslechly přibližující se dusot kopyt Glaga. Pak se ve spěchu protahovaly ostružiním, přikrčeny při zemi a doufaly, že Glag nezahlédne bílou srst potkana Tera.

Lil učila Ól znát Temný les. Jak zbavit rostliny jedu, aby se daly jíst. Kde hledat nocleh a kde bezpečí. Jak poznat místa, kde loví šelmy, a jak se vyhnout temným jámám šílenství čekajícím na neopatrné.

Temný les měl tisíce nástrah a falší a každou z nich se musela modrá víla naučit rozeznat, každé z nich se vyhnout. A ani jeden z těch dní Lil nepomyslela na to, že zanechá Ól jednorožci a sama tak unikne.

Modrá víla zase pochopila, že les Temnot ji nikdy nepustí domů. Nikdy se s tím nesmířila a po nocích občas tajně plakala, když vzpomínala na své sestry a křišťálový vodopád. A puklo by jí srdce, kdyby věděla, že křišťálový vodopád se stal hrůzným krajem bažin s mračny komárů hledajících svou oběť. Kdyby věděla, že vílí královnu ve smutku rozfoukal vítr po bažinách a její sestry, teskné přízraky, žalostně bloudí bažinou a jejich pláč věští smrt.

Tak vysoká byla cena za vyvedení z lesa temnot.

A tak nic netušící Ól trpělivě poslouchala rady a ponaučení, trpělivě se učila znát místo svého vyhnanství.

A v žádném z těch dnů nevyčetla válečnici, že ji nenechala u těch kořenů. Nestěžovala si na cestu, ani na věčný strach, s nímž utíkaly.

Třináctý den seděly přikrčeny pod kořeny černého dubu a Lil rozplétala drobnými prsty dlouhé zlatavé vlasy víly Ól. Smutná víla, jejíž jinak obvyklý modrý přísvit pohasl, si kutálela po dlani oblý kamínek z řeky, již překročily před dvěma dny.

“Pořád se trápíš vzpomínkami?” Zašeptala Lil a Ól smutně kývla.

“Zapomeň na to. Odsud se nedá dostat. Jednou se Glaga zbavíme a pak si zvykneš, uvidíš.”

“Asi ne.”

Lil ji pohladila po vlasech a ramennou. “Věř mi, nejde to.”

“Ale Glag, ten to umí. Nebyl poprvé venku a kdysi vyvedl odsud i mou matku,” zašeptala dotčeně Ól.

“No, myslím, že tebe nebude chtít vyvést ven.”

“Ale dokáže to.”

“To jo,” připustila květinová víla. “Máš pravdu, nějak se z lesa umí dostat, ale to nám asi neprozradí. Jedině..”

“Jedině?” Zašeptala s nadějí v hlase Ól.

“Jedině, že by to věděl i někdo jiný. Ale kdo?”

“Vzpomeň si,” otočila se víla a její modrá zář zaplála s novou nadějí. Zlaté vlasy vypadaly najednou zelené a bledá těla víl modře.

“Já znám jen jediného, ale ten nám asi nepomůže!”

“Kdo?”

“Krkavec!”

“Ale můžeme to zkusit. Slib mi to.”

“Dobře,” kývla Lil a usmála se. Ve svých dlaních sevřela drobné ruce modré víly a zamyšleně přemýšlela o cestě, jež je čeká. Krkavec sídlil daleko a cesta k němu byla těžká a trnitá. Budou muset cestovat k severu, až k horám. A pak oklamat Glaga, než vstoupí do průsmyku na jedinou a smrtelně nebezpečnou cestu skrz Hory obrů.

Temnota okolo, po celou dobu nehybná a mrtvá, ožila vzdáleným dusotem kopyt. Vila Ól se probudila skoro okamžitě. Neustále osedlaný potkan zvedl hlavu a květinová víla vyskočila do sedla. Obratně uchopila dlaň Ól a vysadila ji k sobě.

Dusot kopyt zesílil a temný hlas Glaga zaržál radostí, když spatřil bílé tělo potkana a obě víly.

“Už mi nekniknete, víly!!”

Lil se ohlédla, když pobízela Tera k běhu. Ještě nikdy za těch posledních pár dní se nedostal tak blízko, jako v té chvíli. A i když byl Tera vytrvalý a silný, nemohl nikdy soupeřit s vše ničícím temným jednorožcem.

“Drž se a najdi Krkavce!” pískla Lil na Ól a sevřela pevněji tenké kopí. Doufala, že se nebude muset nikdy postavit Glagovi v otevřeném boji. Ale v té chvíli už nebylo vyhnutí. V plném trysku se odrazila z bílého hřbetu a její hmyzí křidélka zavířila vzduchem. Zdobený kovový hrot zaplál nocí a sklouzl k temnému tělu běsnícího jednorožce.

A obrovský potkan Tera zmizel v křovinách i s modrou vílou na zádech. Tam se už ale víla neudržela a sklouzla ze sedla. Její modré světlo v nárazu o kmen pohaslo právě ve chvíli, kdy květinová víla zaútočila sebevražedným útokem. Černý roh vykreslil do vzduchu pokřivenou čáru smrti, temné kouzlo žíznící po síle maličké víly.

-

Jeden z krkavců zabušil silným zobákem do tlustého sklíčka. Dívka sledovala jeho strnulý pohled a spatřila srdce dívky, ležící vedle ní. Chtěl ho.

Poznala to a pochopila, že nebude moci nosit srdce neustále s sebou. Pomalu začne hnít a ztrácet svou sílu, ztrácet nevinnost.

A v temném chrámu nebylo místa pro hrob. Ať jej položí kamkoliv, dříve či později ho naleznou všudypřítomní potkani a seberou jí ho.

Chtěla jí pomoci alespoň teď, ale znala jen jedinou možnost. Uložit jej sama v sobě.

Chrám nad ní znovu vyhrál. Jak si mohla v tomto světě uchovat čistou duši?

Po tvářích ji stékaly slzy, když vzpomínala na malou dívenku a nevšímaje si zápachu již rozkládajícího se masa, přiložila tuhý sval ke rtům.

A vzpomněla si na jinou dívku. Dívku, jež ji učila milovat, na Alici.

-

Pod jejími dotyky zapomínala na vše okolo sebe. To děvče znalo její tělo lépe než ona sama a pokaždé ji svedlo překvapit něčím novým. A ona, sotva se probouzela z omámení předchozího vrcholu, už cítila ve svém klíně novou touhu. Brala bez omezení a sama se naučila rozkoš dávat. To Alice jí zapletla vlasy do dlouhých copánků a vyholila drobné chmýří v klíně a v podpaží. A ona pak naopak zase jí.

Zvykly si nevnímat Glaga, jemuž občas stály modelem. On žil ve svém světě a ony dvě v jiném. Věřil svým dílům víc než skutečnosti, občas dlouze rozprávěl o postavách na svých obrazech, dával jim jména a různé povahy. Ale nikdo ho neposlouchal.

Jednou se jej zeptala, jak může na něco takového přijít, a on se urazil. Řekl, že vše je čistá pravda, že si nevymyslel ani čárku. Že všechno viděl ve svých snech a vše co namaloval, se opravdu jednou stane. Je to nadání, vidět budoucnost, říkal.

Pokrčila tehdy jen rameny a nechala ho být.

A tak všechen čas trávila s Alicí. Pokud je Glag nemaloval, válely se celý den v posteli. Pospávaly, nebo se mazlily a nevšímaly si moc ostatních z party Raven, kteří je začali nazývat dvojčata. Byli to stejně vesměs rváči a zloději.

K droze se dostaly jen výjimečně, ale to jim zase tolik nevadilo. Nepotřebovaly ji.

A když se večer setmělo, odcházely bloudit po městě. Temné uličky ji už tolik neděsily, sama se pomalu stávala nočním obyvatelem města.

Někdy v té době se Glag rozhodl namalovat dvě mazlící se víly. Těšily se, že budou namalovány podle nich, když hodiny stály modelem. Cítily nový zápal a touhu. Možná si přály, aby se ten obraz stal zvěčněním onoho času. Ale Glag mnoho znaků pomíchal, stejně jako jejich vlastnosti. Každá z víl měla něco z nich, ale byly jiné.

Rozčílil je tím, stupidní břídil Glag, a přestaly si jej všímat. Byl to blázen, zavřen ve svém světě nevěděl nic o skutečnosti. Alespoň si to tak tenkrát Oli myslela.

To Glag tehdy věčně vyprávěl o nekonečné stavbě, srdci Temného lesa. Stavbě, jež je prý v našich myslích stejně jako tady, ve skutečném světě. Smála se mu a on hleděl zasněně ven do ulic a mlčel třeba celé hodiny. Stál tam, i když jej ignorovaly, a pak třeba najednou promluvil.

“Je tu blízko, přesně na hranici našeho světa. Skoro se na něj dá sáhnout, skoro…”

A znovu mlčel. Jeho šílenství takto narůstalo každým dnem. Až přestal malovat fantastické tvory a jediné, co kreslil, byly uhlové črty šílených dětí. Plačících, prosících a mrtvých dětí. Prostě zešílel a brzy o tom věděl každý z party Raven.

Z  temného chrámu byl na mnoho věcí trochu jiný pohled než z tepla domova.

Dnes už ví, že jsou i místa, o nichž lidé ani netuší. Jako třeba gigantická stavba, jíž se dá skoro dotknout, jak je blízko. Jenom kousíček dál, než dosáhnou vaše dlaně. A která nemá ráda, když někdo odkrývá její tajemství.

Byla třináctá noc v partě Raven. Seděly s Alicí na přístavním molu a předávaly si mezi sebou poslední cigaretu trávy. Město zahalené v mlze se rozkládalo za jejich zády a nevšímalo si jich. Neměnné ticho okolo, každý zvuk byl umlčen temným mořem a hustou mlhou.

“Kolik jsi měla kluků?” zeptala se Alice. Ale ta jen pokrčila rameny. Hleděla k temnému obzoru, ke vzdálené lodi, která se pomalu přibližovala.

“A kolik je ti let?” zkusila další otázku. “Vypadáš mladší než já.”

Neotočila se, jen nepřítomně kývla.

“Město stínů se dětí neptá, cítí-li se již dostatečně dospělé.”

Nic jí na to neřekla. Jen zvedla hlavu ke vzdáleným světlům lodi. Mlha halila její tmavý obrys, a tak světelné body byly jedinou známkou její přítomnosti.

Alice zahodila nedopalek do moře a zvedla se. Smutným pohledem blankytných očí pohlédla k městu.

“Mám divný pocit, radši se vrátíme.”

Oli k ní vzhlédla, nosila krátkou sukni a tak viděla, jak se jí chvějí kolena. Nebyla to zimou, jen byla najednou rozrušená.

Tak přikývla, ale to už Alice směřovala k městu. Šla rychlým tempem, pohled upřený do země , nedívala se vpravo ani vlevo.

Doběhla ji až o ulici dál, když stoupala k centru.

K domu došly rychlým tempem za necelou půlhodinu. V ulici stálo několik policejních aut, modrá světla se odrážela od oken a těch několik zvědavců, jež neodradila ani pozdní hodina, postávalo v malém hloučku okolo a v poklidu spolu debatovali. Alice směřovala přímo k domu. Oli napadlo, že by ji měla zastavit, že by měly nejdříve zjistit, co se děje, ale neudělala to. Pak z boční ulice vyběhl Kostra a chytil ji za rukáv.

“Neblbni. Pojď! Ostatní už na vás čekají.”

“Co?“ Probrala se v překvapení a pak znovu pohlédla na pobíhající policajty. Přikývla a s povzdechnutím následovala Kostru do temné uličky.

Nebylo to daleko, jen pár ulic než všichni tři vlezli do inženýrské šachty. Při světle zapalovače došli až k jedné z rozboček, betonové místnosti prokřížené množstvím nahrubo zaizolovaného potrubí a spletí elektrických kabelů. U stropu svítilo mdlé světlo, jež alespoň částečně osvětlovalo tuto místnost s množstvím děcek.

“Co se stalo?” Zeptala se Alice, zatím co se Oli snažila zorientovat v členité místnosti s pospávajícími těly. Mnohé viděla poprvé a u zadního potrubí se tisklo i několik žebráků, kteří stoprocentně nepatřili k partě Raven.

“Někdo podřízl Glaga. Nějakej hajzl to pěkně posral.”

“Proč?” Přerušila ho Alice. Kluk svírající v neklidných prstech pistoli překvapeně vzhlédl.

“Jak, proč?” Vykřikl a ostatní se po něm otočili. “Prostě to tak nenechám bejt. Až mi přijde do rukou…”

“Proč by někdo zabil Glaga? To přece nemá smysl.” Přerušila ho Alice a hoch jen zuřivě mávl rukou.

“Jak to mám do hajzlu vědět? Glag byl čurák, co o ničem nevěděl.”

“Ať to byl kdokoliv, spálil všechny jeho malby i obrazy, který tam našel.” Zašeptala Loran, postávající u světla, v dlaních držela arch papíru z bloku, do něhož si Glag črtal.

“Tahle zůstala. Asi bys to měla vidět,” pohlédla ještě jednou na kresbu a pak ji podala Oli. Byl to její akt.

Špinavá a nahá seděla na parapetu gotického okna. Ve tváři bolest a smutek, za sebou různě tmavá skla skládající trojcípou hvězdu. Celá kresba byla roztřesená, načrtnutá rychlými tahy až na ruce zakrývající klín. Tam Glag použil veškerý svůj um kresby a detailu. Rozeznala ve stínu za prsty i své pohlaví, přesné tvary. Nikdy ji nenapadlo, že by si pamatoval takové věci.

Vzhlédla k Loran a pokrčila rameny.

“No a?”

Alice zatím studovala Glagovu kresbu. Pak ji podala zpět Loran a s povzdechnutím se posadila na jednu z trubek.

“Nedává to smysl. Proč by někdo zabíjel Glaga?” Zašeptala Oli a posadila se vedle.

Alice jen pokrčila rameny.

“Spálit obrazy. Komu mohly vadit?” Celé to nechápala. Vlastně měla na sebe vztek, že jí ho není ani trochu líto. Měla by cítit alespoň nějaký smutek a ne jen to prázdno.

“Nešlo o obrazy. Musel vědět něco, co ho zabilo. Něco, co možná na jeden z nich i namaloval,” zašeptala Alice a přetáhla přes hlavu huňatý svetr. V místnosti bylo o dost tepleji než venku, kde už začínalo vládnout podzimní počasí.

Oli se to zdálo nesmyslné. Znala zpaměti všechny jeho kresby i malby. Všechno to byla jen fantazie. Tvorové z legend a pohádek. Přízraky a děsivé stvůry noci.

Chvíli mlčela, ale pak jí to nedalo.

“Ale?”

“Ale Glag kreslil jen nesmysly,” dodala Alice a Loran kývla.

“I když jim věřil, byly to jen pohádky. Výmysly jeho šílenství.” Pomalu a úhledně poskládala jeho poslední črtu a schovala ji do výstřihu.

Kluk naproti Oli si pořád hrál s pistolí, přičemž se celý chvěl. Byl nervózní a chvílemi dostávala strach, že mu rupnou nervy a po někom vystřelí. Až později se dozvěděla, že to byl Glagův bratr.

I když si nebyli moc podobní, byli oba podobně šílení.

Možná by nad tím vším jen mávla rukou. Vše se mohlo změnit jen ve špatný příběh jednoho večera a dnes ví, že by jí to vůbec nevadilo.

Tu noc nespal nikdo klidně. Slyšela ostatní, jak se převrací, nebo si tiše mezi sebou povídají. Glagova smrt na nich ležela jako přízrak a kluk s pistolí se budil snad každou hodinu.

-

Bylo pozdě v noci, všechna děcka už spala svým neklidným spánkem. Občas se některé z nich zavrtělo v neklidném snu, prožívajíc znovu hrůzy dnů strávených v chrámu.

Nebylo úniku, chrám opouštěl mysl dětí jen zřídka. Jeho krutost se vrývala hluboko do podvědomí, a tak sny byly stejně děsivé jako šílenství dne.

Pohlédla na své krvavé prsty a otřela je do špinavých kalhotek. Měl její příběh šanci změnit alespoň jejich sny?

Tiše seskočila z parapetu a rozhlédla se, jestli nespatří své boty. Marně, nikde nebyly. Už je nosil někdo jiný. Přešla po chladné podlaze k větrací šachtě ústící ze zdi ve výšce jejích očí. Ještě se opatrně zaposlouchala a pak se vyšvihla nahoru.

Glag věděl, že ji chrám dostane. Věděl to, ale ona jej neposlouchala. A teď tu bloudí temnotou chodeb a smrt se jí vyhýbá? Co po ní vlastně osud chce?

Každý den se vracela zpátky k místnosti, kde na gotickém okně sedávají vypravěči před tváří dětí. Dětí, jež si temnota stejně vezme. Dnes či zítra, co na tom záleží!

Vracela se a přitom věděla, že dokud bude vyprávět, smrt se jí vyhne. Stojí ve vedlejší chodbě nebo ustoupí ke stěně, když tápe temnou chodbou. Možná stojí jen pár centimetrů od ní.

Děti zde je nazývají Můry, ale žádné to slovo nevysloví. Přináší to smůlu. Volá je to. Ale spíše to jsou démoni. Temnota. Jestli byla pravda, co šeptaly krysí děti, každý vypravěč dovyprávěl svůj příběh do konce. Nikdy nepřišli Můry dříve, ale ani později.

Třeba teď kráčí za ní a když se otočí, zešílí hrůzou! Ale možná ji její pohádka opravdu chrání. Může ji vyprávět nekonečně dlouhý čas a pak bude snad i její život zde bez konce. Ale proč? Věděla, že ji zabijí dříve, než pozná pravdu. Možná naopak zešílí, až pochopí jejich hru.

(Pokračování zde)

Krysí pohádka - Kapitola 3.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oba žánry v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.

Kapitola III. - Svedení

Ještě než vkročila do místnosti, poznala, že je tam všechno jinak.

Pach smrti a rozkladu plnil místnost nasládlou těžkou vůní. Na zemi posedávalo o několik děcek více než včera, některé zdobeny pruhy a malbou krví, zatímco ostatní seděly odděleně u stěn.

Všechna ale byla sytá. Jejich tváře byly klidnější a spokojenější.

Pomalu přešla k oknu. Na parapetu leželo srdce dítěte. Krvavý sval, po němž lezlo několik much, vypadal uboze a schlíple. Tupě uřezané cévy, roztřesené a pomlácené, plnila sražená krev a voda.

Nebyla to jen temnota chodeb okolo. To nejhorší bylo v nich, v jejich egoistické mysli.

Bez přemýšlení se zula a vyskočila nahoru. Vyplašené mouchy jí zabzučely okolo uší a odlétly do místnosti. Nesledovala je, věděla, že si mají z čeho vybírat. Zaschlou krev na kůži dětí nebo zbytky hostiny, již neviděla, ale podle zápachu tu musela být také.

Opřena o stěnu zvedla srdce z krvavé louže a sevřela je v dlaních. Přemýšlela o děcku, jemuž patřilo. Které z těch, jež tu včera seděly, skončilo o pár dní dříve, než by je pohltila noc?

Seděla čelem k oknu, srdce položené v klíně. Bylo již chladné a ztuhlé.

Pohlédla ven na rudý obzor za barevnými skly a temná těla posedávajících krkavců. Vědomí vzdálené realitě začalo vyprávět.

-

Místní nazývali kraj na sever od řeky Křivé žlaby. Byla to ta část Temného lesa, jež se rozkládá mezi Bažinou prokletí a Skalním bludištěm. Místo, které nebylo v lese oblíbeno, přesto tam bylo několik domků pod kořeny mohutných stromů, rozházených v hlubokých žlabech, jež připomínaly dílo gigantických divočáků.

V jednom z nich, podzemní noře vytřené jílem, spala podivná dvojice. Ten výraznější než jeho společnice, byl obrovský bílý potkan. Stočen do klubíčka lehce pofrkával ve spánku skrz růžové nozdry na protáhlém čumáku. Celé jeho tělo bylo trochu zavalité. Mohutná kostra a silné nohy zakončeny ostrými drápy. Dlouhá a jemná srst zářila čistě bílou barvou až na šedivý vybledlý trojúhelník za krkem.

Nahá drobná dívenka spící v kruhu mohutného těla byla květinová víla. V lese stínů velmi neobvyklé stvoření, jemné a citlivé. Její hmyzí křídla se ve spánku lehce chvěla.

První se probudil potkan. Nejdříve se jen lehce pohnul, snad ještě ve spánku a vzápětí se rozvinul a postavil na silné tlapy. Zapřen drápy o hliněnou podlahu se protáhl a dlouze zívl. Obrovské žluté hlodáky se zaleskly tmou a když hlasitě scvakly, otevřel černé oči.

Víla se poslepu došmátrala k bílé měkké kožešině, jež jí utekla z pod hlavy, a teprve pak, znovu opřena o masivní tělo hlodavce, lehce zívla a počala se probouzet. Potkan se zatím soustředěně věnoval své očistě.

Tou dívkou byla květinová víla Lil a ono mohutné zvíře se jmenovalo Tera. Patřil víle, jež na něm jezdila, i když přesnější by bylo říci, že byli přáteli, kteří jen neznali společný jazyk.

O chvíli později již neklidný potkan očichával dveře, zatímco se drobná dívka snažila na něj upevnit postroj a sedlo. Nedělala to poprvé a tak byla snaha neklidného zvířete marná.

Když otevřela dveře, nahlédl potkan krátce ven a zavětřil. Jeho zdánlivá netrpělivost okamžitě zmizela vystřídaná opatrností a strachem. Chvíli čenichal, než potichu vylezl mezi uzlovité kořeny.

Nahá víla si navlékla silné rukavice z tmavé kůže a ze země sebrala tenké dlouhé kopí s hrotem z trnu velkého bodláku. Trochu oprášila rudé třásně prachového peří pod ním, než vyšla ven za potkanem.

V temném lese nic nerozdělovalo den a noc. Neustálá neurčitá tma stínící zemi sloužila všemu temnému v kraji jako věčná skrýš.

Lil vylezla na hřbet Tera a opatrně se rozhlédla okolo. Zdánlivě byl všude klid, ale ten byl děsivější a nebezpečnější než cokoli jiného.

Jak si malá válečnice přehodila přes ramena zelenavý plášť vystlaným jemným peřím, pohasla zář jejích křídel. Zůstal jen přízračný třpyt jejich tvaru prosvítající ven skrz hrubou tkaninu.

Drobné nohy ve třmenech pobídly Tera k pohybu a sama víla dávala pozor na okolí, i když věděla, že silný sluch a čich zvířete je mnohonásobně lepší.

Vílí válečnice Lil a její podivný oř, mohutný bílý Tera projeli Křivé žlaby, aniž by se jedinkrát ohlédli zpět, kde stál prastarý domek, který jim sloužil jako útočiště po několik dlouhých měsíců. Silné kořeny a kamenitá půda stropu jim mnohokrát zachránily život, ale včera se víla rozhodla jít znovu dál. Zapomenout na sladký život plný jistot, na nějž se tak lehce přivykalo, a znovu bloudit divočinou. Spávat v puklinách skal a pod vývraty, bojovat a třeba i bloudit.

Jednotvárná jistota prastarého domku byla možná příjemná, ale ne pro Lil. V jejích žilách kolovala divoká krev, nestálost a divokost Temného lesa, a to ji vyhnalo z bezpečí pod kořeny. Mohutný potkan Tera byl možná proti, alespoň nejevil mnoho nadšení po ránu, když jej oblékala do postrojů, ale podřídil se. Byla to otázka zvyku, nechávat si své názory pro sebe.

Křivé žlaby znali za tu dobu velmi dobře, a tak jim cesta k řece netrvala dlouho. Už za pár hodin stáli oba na břehu chladného líného proudu. Do vody musela Tera zatáhnout Lil násilím. Potkanovi se nechtělo a bránil se. Nebylo to tím, že by neuměl plavat. Byl naopak velice dobrým plavcem, jen vodu neměl příliš v lásce.

Když se nakonec nechal přesvědčit, zabral mohutnými běhy a velkou rychlostí přetáhl vílu na druhou stranu, kde promočený vylezl na břeh a zavětřil. Bílá srst se naježila a proměnila jej tak napohled v mnohem větší chlupatou kouli, z níž vyčnívaly jen jeho drápy a dlouhé hlodáky.

Víla sundala ze sedla oštěp a tiše se rozhlížela. Věřila jeho čichu více než svým schopnostem.

Nedaleko od nich někdo plakal. Plačtivý nářek byl v Temném lese neobvyklý a víla nepatřila k důvěřivým tvorům. Tiše našlapujíc postoupila ještě pár kroků do tmy, oštěp pevně sevřený v dlani, než spatřila modře zářící dívenku. Seděla na jednom z křivých kořenů a plakala. Nedaleko od ní se pásl černý jednorožec Glag a pozorně sledoval okolí.

Ani květinová víla mu neunikla. zvedl hlavu a zafrkal.

“Zmiz, poletucho, než ti ublížím!”

“Zkus to!” Rozmarně zašeptala víla a sevřela kopí v obou dlaních. Přitom se zasmála svým zvonivým smíchem.

“Víš kdo je můj mistr?”

“Ano. Sloužíš Lovci.”

“Ta, co tu pláče, patří jemu!”

“To je možné, však ti ji neberu. Ale proto se neleknu tvých slov. Nejsi víc než prašivý kůň a to slova nezmění.”

Z nozder jednorožce se vyvalila pára a oči žhnuly plamenem.

“Dovoluješ si příliš, válečnice!” rozdrtil varovná slova v silných čelistech.

Lil se rozpustile rozesmála.

“Řeči plynou. Tys ji sem přivedl?”

“Já!!”

“A co je ona vlastně zač? Vypadá jako…” Lil si znovu pozorně prohlédla plačící děvče, ve snaze někam ji zařadit. Glag ji přitom nenávistně pozoroval.

“Nevím,” pokrčila rameny Lil, “nechám se podat. Tak koho to přinesl úžasný Glag?”

“Vílu!”

Lil pohlédla zpět na uplakané děvče a vyprskla smíchy.

“To nemyslíš vážně, Glagu!”

“Proč!!!?”

“Takhle přeci víly nevypadají. Kdopak tě zase napálil, komu jsi naletěl, Glagu?”

Květinová víla se se smíchem a rychlým míháním hmyzích křídel vznesla do vzduchu.

“Je to víla. Je nejmladší dcerou královny víl!”

Zaržál rozzuřeně Glag a kopyty rozryl zemi ve svém dosahu.

“Dalo by se připustit, že všechny dcery královny víl nemusí být víly. Mohla do svého domu přijmout sirotka. Ale já si stejně myslím, že jsi spíš naletěl, Glagu!”

“Chová se jako víla.”

Snažil se bránit nejistý Glag. Byl v temném lese již příliš dlouho a neznal vzdálené kraje tak dobře, jako dříve. Zároveň se kdesi uvnitř, v jeho černé hrudi, probouzel strach z Lovce, jeho mistra.

“Napálila tě, Glagu, ještě přece poznám vílu. Jen se na ni podívej, na vílu je moc tlustá a těžká.”

Glag pozorně zkoumal Ól a pak jeho temná hlava poklesla k zemi.

“Máš pravdu poletucho. Ta čarodějnice mne napálila.”

Lil jen pokrčila rameny.

“Kde.. jsi.. ty.. černáá klisnooo!!”

“Nevolal tě někdo?” uličnicky se rozhlédla Lil

“Lovec,” vypustil Glag oblak par z nozder. Nenáviděl ho, ale ještě jeden rok zbýval do konce jeho služby u něj. Moc Lovce byla velká, větší, než většina obyvatel Temného lesa tušila. A Černý jednorožec ji pomalu, den po dni, nasával do sebe.

“Ale co s tím uřvaným bastardem? bude mne jen zdržovat!”

“Já ti ji pohlídám. Nemá sice žádnou cenu, ale že to jsi ty...” Snesla se víla zpět na zem a postavila se vedle plačícího děvčete.

“Dobře, tak ji hlídej! A běda, jestli ti uteče!!” Zařval Glag v běhu a vzápětí zmizel mezi černými stromy. Temný les okolo utichl a potemněl. Lil se opatrně rozhlédla a pak se posadila vedle ubrečené Ól.

“Neboj, už je pryč. Kdo vlastně jsi? A jak se jmenuješ?”

“Já,” se strachem vzhlédla ke stejně veliké válečnici. “Já jsem víla Ól.”

“Ty jsi víla? Tomu nevěřím.”

“Ale já jsem opravdu víla,” znovu začala popotahovat Ól.

Lil pokrčila rameny. “Každý se může splést. Ale to bychom tu pak neměly moc dlouho čekat.”

“Proč?” otázala se překvapeně modrá víla.

“Protože Glag se určitě vrátí každou chvíli,” vyskočila válečnice na nohy a uchopila Ól za ruku. “Pojď.”

Tiše zamlaskala a mezi stromy se vynořila hranatá lebka obrovského potkana s udidlem mezi čelistmi. Drobná ruka válečnice uchopila uzdu a postrčila druhou vílu k mohutnému hřbetu. “Tak lez, Glag se hned vrátí!”

“Když,” Ól se vyděšeně podívala po mohutném zvířeti, “já neumím jezdit na koni…”

Lil vyskočila do sedla a sevřela Ól ruku.

“Tera není kůň. A já tě podržím.” Vytáhla ji násilně před sebe a pobídla zvíře k běhu.

“Chtěla bych se vrátit domů.” Plačtivě zaprosila modrá víla a ohlédla se po Lil, jež ji držela jednou rukou za pas a druhou řídila obrovského potkana.

“Jinak, jmenuji se Lil. A na domov zapomeň! Z Temného lesa nevede žádná cesta ven. Nikdo z nás se nemůže vrátit!”

“A co sestřičky? Ony na mne čekají!”

Temný les okolo se roztřásl větrem, jenž nesl zlostný křik Glaga.

“Zrádná poletucho, vrať mi mou vílu!!!”

“Přej svým sestřičkám štěstí a dlouhý život. To, co jsi ty sama už ztratila!” Zašeptala Lil do ucha Ól těsně před tím, než se lesem roznesly údery mohutných kopyt Glaga, který je pronásledoval.

-

Děti za ní tiše seděly v očekávání dalšího pokračování, když dívka odehnala ze srdce v klíně jednu z much. Za okny před sebou slyšela křik krkavců, poslouchala jejich pláč i krutý řev, ale věděla, že skutečná krkavčata sedí za jejími zády. Děti, které se neštítily vztáhnout ruku na jedno z nich.

Zvedla srdce. Bylo docela malé, menší, než si vždy představovala. Tuhé svalstvo, najednou tak studené a bez života. Přesto znamenalo lidský život. Sílu dítěte.

Měla také hlad, ale nemohla si ani připustit myšlenku, že by jej pozřela. Ten drobný sval v jejích dlaní byl jako její vlastní srdce. Dětské srdce a nevinnost, již zahodila když odešla od rodičů. Ale to ještě žila.

Sevřela srdce v dlaních, jako by jej chtěla chránit před všemi okolo. Chránit sebe. Ale pak si uvědomila marnost svého počínání a po tváři se jí skutálela slza.

-

Bylo jí špatně. Motala se jí hlava a před očima tančilo tisíce různých obrazů. Pokusila se vstát, ale nepodařilo se jí to. Nepodařilo se jí ani otevřít oči. Kňučivě zaprotestovala a při novém pokusu se úspěšně zapřela lokty o zem.

“Je ti špatně?” zeptala se vedle ní Loran ospalým hlasem. Jen kývla a děvče jí něco strčilo do pusy.

“Neboj, tohle tě srovná.”

Vyčerpaně se usmála a ulehla zmoženě zpět na deku pod sebou. Slyšela ostatní vstávat, někdo otevřel znovu láhev na stole a napil se. Pokud si dobře pamatovala, moc v ní už nebylo. Bolest hlavy začala slábnout a tělo se uvolnilo. Ať už to bylo cokoliv, bylo jí po tom více, než jen dobře. Její organismus jako by plaval v poklidné lázni.

Trochu nemotorně se zvedla a vypotácela se z místnosti na chodbu. Po chvíli našla dveře a za nimi toaletu, již hledala. Posadila se a s úsměvem ve tváři se snažila trochu rozpomenout. Nepodařilo se jí to, ale vůbec jí to nevadilo. Cítila se lehce a uvolněně, střídavě se smála, nebo poklimbávala.

“Jak se máš?”

Zvedla hlavu k otevřeným dveřím. Stál v nich Glag opásaný tmavým ručníkem a s rozcuchanou hlavou.

“Dobře.” Kývla šťastně a zacpala si pusu, než se stihla rozesmát.

“Můžu se vykoupat?” Ukázal za ni. Teprve teď si všimla, že ve stejné místnosti je i stará smaltová vana, do níž ústila otlučená mosazná trubka. Vyprskla do dlaně a pokrčila rameny. Droga, kterou jí dala Loran, otupila jakýkoliv pocit studu, vlastně si tehdy ani neuvědomila že nemá nic na sobě. Neuvědomovala si plno věcí, které procházely okolo, celý svět byl zastřen sladce růžovou mlhou nevinnosti.

“Chtěl bych tě pak namalovat, můžu?” Zakřičel Glag přikrčený pod kohoutem s chladnou vodou. Proud vody bušící do stěny se jej snažily přehlušit, ale neúspěšně.

“Jo,” kývla.

“Ale poprosil bych tě střízlivou, ne zfetovanou. Promiň, ale děsně se usmíváš!” Ovázal si tmavý ručník kolem pasu a jak se protahoval okolo, sevřel jí hlavu v dlaních. “Dobře.”

Vyprskla dalším smíchem, ale rychle jej potlačila a vážně kývla. “Dobře.”

Dlouho sama nezůstala, brzy se objevila Loran.

“Tak jak je, děvče?”

“Už líp.”

“To je dobře,” usmála se a posadila se naproti na zem. “Jsme taková velká rodina, víš? Pomáháme si a tak. Svět je krutej a temnej. Člověk se musí hodně snažit, aby v něm přežil. Víš, ty venku většinou ani netuší oč tu jde. Neznaj svět v noční tmě!”

Podívala se pozorně na usmívající se dívku.

“Opláchni se pak vodou, vzpamatuješ se trochu.” Loran se zvedla a protáhla se do chodby.

Hlas hocha, jenž jí otevřel, něco zašeptal a Loran mu odpověděla. Dost hlasitě, aby rozuměla slovům.

“Je dobrá, neboj, dostane se z toho. Ale nesmíš to příště tak přehánět, v noci vypadala na chcípnutí. Není zvyklá.”

Nahlédl dovnitř, slabé tetování bylo sotva viditelné na znavené tváři. “Ahoj.”

“Ahoj.” Usmála se na prázdný prostor, kde ještě před chvílí nahlížela rozčepýřená hlava. Místo ní se dovnitř protáhlo baculaté děvče a pohlédlo na ni.

“Pustíš mě?”

“Jasně,” pokrčila rameny a ztěžka se zvedla. Posadila se ke stěně naproti, kde ještě před chvílí seděla Loran. Děvče na ni překvapeně pohlédlo a pak ji ignorujíc zavřela dveře na chodbu a rozepnula džíny.

“Jak se jmenuješ?” přes baculatý zadek přetáhla kalhotky s kytičkami a posadila se naproti. “Já jsem Alice. Ale ostatní mi většinou říkají jen Li.”

“Moly,” zarecitovala kysele jméno, jež její rodiče považovali za neskutečně krásné a nejlepší jméno pro dívku. “Přátelé mi říkají jen Oli.”

Děvče se sklonilo a letmo ji políbilo. “Tak doufám, že už jsme přítelkyně.”

“Dobře.” Přikývla tehdy. Po dlouhé době neznámých tváří, které znala jen zběžně, byla Alice první, kdo jí nabídl přátelství. Navíc se jí děvče s dlouhými copy hned zalíbilo. Nebylo uzavřené jako většina ostatních. I když se tvářili přirozeně, vnímala je jen jako masky, co se pohybují okolo ní. O něco menší děvče, vlastně vůbec nevěděla, je-li starší či mladší, bylo přímé a usměvavé.

Radostně přikývla a oplatila polibek zpátky sedícímu děvčeti. Sama se přitom postavila a pak přešla k vodovodnímu kohoutku. Tekla jen studená voda, ale tím rychleji se probudila.

Tehdy poprvé si uvědomila, že je nahá. Rozhlédla se po místnosti a zvedla jednu z osušek. Utřela si do ní obličej a pak se do ní zamotala. Byla sice o něco kratší, než by bylo pro tento účel nejlepší, ale toho si ani nevšimla.

“Měla jsi už nějakého kluka?” Zeptalo se děvče od dveří a ona pokrčila rameny.

“Samozřejmě,” zalhala. Do dlaní znovu nabrala vodu a umyla si obličej. Doufala, že studená voda zakryje její rozpaky.

“A jaké to bylo?”

“Normální,” odvětila trochu nejistě, nevěděla co jiného odpovědět. Znala tisíce historek od ostatních holek, ale z vlastní zkušenosti nic.

“A milování s děvčetem?” Zašeptala o poznání tišeji.

“To ne,” přiznala a překvapeně vzhlédla.

“A já, líbím se ti?” Zeptala se trochu nesměle Alice. Dívka sklopila oči a kývla.

“Ty se mi také líbíš,”zašeptalo děvče něžně. Zvedlo se a dlaní shrnulo kalhoty ke kotníkům. Krátce zápasila s tkaničkami, než se jí je podařilo rozvázat. Silný svetr přetáhla pak už hravě přes hlavu. Stála před ní jen v tílku.

Ale její nahota ji opravdu lákala, i když tehdy ještě neznala její jemné doteky a objetí.

Znovu sklopila zrak a uvolnila přehnutý ručník nad ňadry.

-

Alice byla děvče, na něž vzpomínala ráda. Její první opravdu velká kamarádka. Smutně sevřela v náruči srdce dítěte, které ještě včera asi poslouchalo její příběh. Sklouzla z parapetu a bez bot se vydala do temné chodby.

Nechala za sebou děti i zápach masa. Jejich osud už pro ni neměl žádný význam. Že někdo z nich z hladu zabil, o tom už slyšela, ale tehdy to bylo jenom takové vyprávění.

Zastavila se na hranici tmy a poslouchala ticho. Kde byl ten chlapec, co ji prosil? Vždyť včera tu ještě seděl!

Už ani nechtěla vyprávět. Ten příběh byl příliš o ní. Poznávala v něm střípky svého vlastního života a to ji nutilo znovu o sobě přemýšlet. Nejen o tom, co udělala, ale i o tom, co dělá tady.

O své roli v tomto světě, v chrámu uvězněných duší. O chrámu, v němž žili, přesto o něm nikdo nic nevěděl.

Kdo v té temnotě zabíjí a kam nosí jejich těla?

Chtěla plakat hrůzou, ale slzy jí dávno vyschly…

(Pokračování zde)

Krysí pohádka - Kapitola 2

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu. V této části navíc i s jednou ilustrací Rusalky.

Kapitola II. - Zatracení

Vstoupila do místnosti jen chvíli poté, co zapadlo slunce. Děti sedící po zemi pozvedly k ní své tváře a jejich špinavé, výměšky páchnoucí řady ožily. Spatřila úsměv a lesk v jinak nepřítomných očích. O pár let mladší děvče s klínem a stehny od krve.

Zastavila se u ní a svlékla svou košili. Nalezla nejčistší místo jímž ji vtiskla děvčeti do klína. Nemohla zabránit infekci, ale ta se stejně nemůže v  těle rozrůst rychleji, než si pro ni přijdou TAMTI ze sklepů a tmy.

Usmála se a pak beze slova došla k oknu. Dnes zde bylo více dětí než včera. Věděla, že někteří, jež ji včera poslouchaly, jsou již mrtví, ale mnohé další přišly. Chrámem se již roznášela zpráva o novém vypravěči. O novém příběhu.

A první z krysích dětí se rozhodly opustit nejisté bezpečí malých místností a šachet, aby proklouzly věčnou tmou chodeb. Kolik jich v temnotě zůstalo bez pomoci napospas JIM. Snad měl pro zmizelé někdo plakat, ale ona nemohla. Cesta do tmy byla jen hloupé šílenství. Vyzula se pod oknem a vyskočila i s botami nahoru. Zády k místnosti se posadila na chladný kámen. Pak začala vyprávět.

-

Slunce zapadlo za vzdálené kopce, když maličká víla Ól opustila proud řeky a vydala se úzkou cestičkou směřující k obzoru. A tak si ani nemohla všimnout, jak proud řeky ve stínu stromů zkrvavěl. Plný kalu a bahna, jeho zpěv potemněl v šepot a na druhé straně se temný tvor zastavil z dlouhého běhu. Rudé oči sledovaly drobnou dívenku poklidně směřující k obydleným krajům země Arkádie.

Nejmladší z víl měla dlouhé vlasy barvy jasného plamene až k nahým hýždím. Šla lehkým krokem, snad tančila, ale pak její tanec postrádal lehkost obvyklou pro víly.

Glag ohrnul pysky a přeskočil naříkající proud kdysi křišťálové řeky, kopyta zaduněla v trávě a jeho černá hříva zavlála v posledním světle dne.

Maličká víla se otočila, měla blankytně modré oči, jež zářily vlastním světlem. Toto byl nejcennější z drahokamů královny víl. Osud mu vybral nejnaivnější z víl, se svou zvrácenou škodolibostí mu opět přál.

Doklusal k víle a tiše se zastavil v hrdém postoji jednorožce.

“Kdo jsi?”, optala se a překvapeně jej sledovala.

“Jsem černý jednorožec, vládce jednorožců!”

A tehdy Glag nelhal. On kdysi opravdu byl králem jednorožců. Jediný s kůží temnou jak antracit. On měl kdysi obrovskou moc a ta jej svrhla a zničila, když chtěl ovládnout i les temnot. Skryté síly mezi věkovitými stromy zkazí každého, tím rychleji, čím větší silou vládne.

“Král jednorožců... Vypadáš …. trochu zašle.”

“Uběhl jsem dlouhou cestu. Prach sedl na můj hřbet a pokryl mi jazyk, než jsem tě dohonil. Běžel jsem rychleji než vodní proud přímo z kraje stříbrných vodopádů, přímo od královny víl.”

Víla vzhlédla k jeho černým očím a zašeptala ukřivděně.

“Ještě se na mne královna zlobí?”

Glag se usmál. “už se nezlobí maličká vílo. Ona sama mne určila kdysi za tvého ochránce, proto přícházím”

“Tebe? A proč?”

Glag neodpověděl, utrhl trs trávy a pomalu ho přežvykoval.

“Jmenuji se Glag, ještě si o mně neslyšela, Ól?”

“Ne! Ale odkud znáš mé jméno?”

“Znám,” trhl hlavou v typickém gestu hřebce a pohlédl k obzoru přežvykuje další trs trávy.

Byla jiná než ostatní víly, ona se snad opravdu už narodila pro les temnot. Neměla vílí lehkost, spíš naopak. Velký zadek a postava oblých křivek byla jasným důkazem vlivu ze světa lidí. Víla Ól vypadala jako obyčejné dospívající děvče, byla stejná jako já nebo kterákoliv z vás. Jen snad její naivnost, bezelstnost a nevinnost, jíž oplývala, patřila dětem celého světa. Podivný ideál víly, jež byla cenou pro Temný les.

“Kam máš namířeno, vílo?”

“Já nevím. Někam, kde je to jiné. Kde to neznám.”

Zasnila se, a Glag pochopil. Měla v sobě potulnou krev. Cit hledat nové a nepoznané. Bloudit. Poznávat nové tvory a zvláštní místa.

Její jméno Ól znamenalo “Ta, jež se toulá.”

“Znám místo, jež se nepodobá v ničem tvému kraji. Místo, jež má své vlastní kouzlo. A je jen kousek odsud.”

“A zavedeš mne tam?”

“Jen vylez na můj hřbet a já tě tam zanesu.”

“Ale víly nejezdí na koni.” Zašeptala a se strachem sledovala mohutný černý hřbet.

“Urážíš mne, vílo, já nejsem kůň!”

“Promiň,” sklopila Ól pohled do země. “Nechtěla jsem tě urazit.”

“A pak, víly neodchází do světa. Vše je jednou poprvé.”

“Já, bojím se, že spadnu. Že se neudržím.”

“Nemáš se čeho bát, pojedu tak abys nespadla. Stačí, když se chytneš hřívy a já budu dávat pozor, abych tě někde neztratil!”

Víla Ól měla obrovský strach, ale věřila Glagovi, jak by mu věřil kdokoliv z vás. Glag znal způsoby a slova, jimž svázal nevinnou duši, a ta pak poslouchala na každé slovo. Nikdo nemohl odhalit jeho temnou mysl, pokud ji dříve nepoznal. Ani kouzla maličké víly neměla tu moc. V jejich rozhovoru Glag ani jednou nelhal. Vše, co řekl, byla čistá pravda. Tak čistá, že obalila svou sítí i srdce víly.

Chvíli jí trvalo, než se vyšplhala na temný hřbet a nezkušeně se usadila. Malé dlaně sevřely hustou hřívu a drobné bosé nohy se přitiskly k slabinám.

Glag se vydal na cestu. A na té cestě ji svázal mocným kouzlem. Víla Ól usnula a nevěděla nic o děsivé rychlosti, jíž černý jednorožec běžel. Okolo spících skrání víly plynuly cizí krajiny, místa nádherných kouzel a snad i šťastných tvorů. Ól neviděla nic ze zemí, jež jen málokdo navštívil. Nespatřila moře, po jejímž břehu Glag běžel rozhazuje kopyty křišťálově bílý písek. Neviděla vysoké štíty Modrých hor, mlhy v údolích a hvězdy nad horami, když se Glagovy údery kopyt nesly ozvěnou. Nespatřila nic z toho, po čem toužilo její srdce. V kouzelném spánku zmizely daleké země za jejími zády a zůstal jen sen. Sen o touze po dalekých krajinách.

Když se Ól probudila, stál Glag v lese obrovských stromů. Propletené větvoví a listí bránilo světlu, a tak ani paprsek neozářil stínoví kmenů. Byl to kraj věčné temnoty, v níž zářilo jen jedovaté světlo obrovských trsů hub, živících se tlejícím dřevem stromů, sajících z nich jejich sílu. Víla si protřela oči ze spánku a zívla. Opatrně sklouzla z černých zad hřebce do tmavého mechu.

“Kde to jsme?”

“V lese stínů.”

“Moc hezky to tu nevypadá.”

“Někdy ne! Je to trochu smutný kraj.”

Víla se rozhlédla okolo. Kmeny černé kůry byly mnohem mohutnější, než nejsilnější strom, který kdy spatřila. Silné kořeny se proplétaly mezi sebou jako hadi, než zmizely v černé zemi, pokryté mohutnou vrstvou tlejícího listí. Nedaleko jeden strom zestárl a neudržel již váhu svých větví. Rozlámán zřítil se na zem, kde jej pokryl mech a plíseň. Rozlámané křoviny, jež ve svém pádu zničil, se teď krmily z jeho smrti a byly tak hustší než keře okolo. Přesto nezůstalo po padlém stromu žádné světlé místo. Tisíce větví ostatních stromů se natáhly za světlem a tak znovu zakryly prázdné místo u svých kořenů.

Na kmeni v mechu postával králík, jenž se pásl na nových listech keře. Nedal se skoro rozeznat, ale bystré oči víly si jej přesto všimly. Usmála se, její oči se rozzářily modrým třpytem, když na něj zavolala.

“Králíčku…”

Ušák se přikrčil a obezřetně si prohlížel okolí. Když spatřil modrou vílu, kdesi hluboko v temném srdci procitly staré vzpomínky. Vzpomínky na kraj zelené trávy a jemu podobných bratří.

Šťastně se usmál na vílu, tolik si přál být u jejích nohou, pást se v modré záři její dobroty. Ještě svíral v tlamičce několik lístků, když se rozeběhl k víle. Hned po prvním skoku jej však pohltilo temné bahno bažiny skryté pod listím. Kalná hladina se uzavřela, sotva stihl krátce vypísknout zoufalstvím.

A Glag se rozesmál.

“Vítej doma, bludná vílo. Bludičko!”

Bludičko…

-

Dívka umlkla a pomalu se otočila k dětem. Přitom neopatrně shodila rukou boty, jež udeřily o zem. Některé děti se lekly, ale pak se tváře všech začaly pomalu probouzet zpět do reality. Vyděšené a překvapené z náhlého konce. Nemohly pochopit, že by příběh mohl skončit tak smutně. S tvářemi od slz tiše šeptaly, než se jeden z chlapců odhodlal promluvit.

“A dál?”

Dívka seskočila na zem a ohlédla se po dětech okolo. Pak pokrčila rameny a začala se obouvat. Děvče s její košilí v klíně zde bylo nejstarší. Poslouchat pohádky chodily jen mladší děti, nikdo jejího věku. Bylo jí to líto, i když věděla, že stejně starých je v chrámu opravdu jen málo. Byla v chrámu skoro nejstarší, všichni okolo byly oběti s dětskou duší. A v jejím věku se dětský pohled na svět vytrácel, když narážel na realitu světa.

“Dál... Ještě je brzo vyprávět příběh dál,” odpověděla utahujíc černé tkanice kožených bot.

Děvče k ní natáhlo ruku se zakrvácenou košili, ale dívka ji odmítla.

“Ty ji potřebuješ víc než já,” usmála se.

Ale jak nasála směs pachu krve a potu, probudily se v ní znovu myšlenky na domov.

-

Doma se pohádala. Přišla pozdě a odmítla povědět, kde byla. A tak vše skončilo hádkou a řevem. Když se do toho nakonec vložil i otec, sebrala rozzuřeně několik svých věcí a práskla dveřmi. Nenáviděla je a už se nikdy nechtěla vrátit. Oba ji po celý život jen omezovali, ale vždy to nějak přešla. Vždy se přes to přenesla. Ale když ji otec tu noc uhodil, měla toho právě tak dost. Nikdy nechápala, jak její matka může s tím chlapem vydržet a proč se dávno nerozvedla. Ale to je jejich věc. Ona tak hloupá nebude. Není přeci už žádné malé děcko, aby se o sebe neuměla postarat.

Venku ještě pořád lilo a navíc se setmělo. Temná okna nedaleké továrny se chladně leskla ve světle pouličních lamp, stíny temných ulic již žily vlastním časem a tvory, jež jí naháněli strach. Pomalu se plížila podél oprýskaných stěn, chladný déšť jí stékal po vlasech, dopadal na vlněný svetr a vpíjel se do jeho silných vláken.

Bylo jí to jedno, přála si jen zemřít. Chtěla být mokrá a onemocnět, aby ji pak litovali. Aby poznali, co ztratili!

Pomalým brouzdáním prošla louží, nevšímajíc si vody, která se dostala dovnitř. Pak se promočená opřela o železnou mříž zdobeného plotu a pohlédla na prázdnou ulici.

Světlo jediné lampy se odráželo od mokré dlažby, když zvon z kostelní věže za kovovým plotem zazněl prvním úderem jedenácté hodiny.

Za plotem, napůl zakryta zelenými listy křovin, stála soška dětského andílka. Stejně zelená jako zahrada, kámen byl pokryt řasou a mechem. Stejně ztracený anděl jako ona.

Pořád pršelo.

“Čekáš na někoho, děvče?” Chladný hlas patřil muži v kabátu, jenž přicházel pomalým krokem podél kovového plotu. ”Už je dost pozdě na toulání!”

Jen pokrčila rameny a smutně vyrazila ulicí dál.

Šedivé baráky a rozbitá omítka jí lemovaly cestu. Chvěla se zimou, vzdorovitě sevřené rty. Šla naslepo podél popsaných stěn vysokých domů. Vymlácená okna, sklo vysypané na chodníku jí vrzalo pod nohama.

Proč ji vyhnali z domu? Její vlastní rodiče! Vždyť je měla docela ráda!

Minula několik dalších ulic, než se ukryla před sílícím deštěm v prvním otevřeném průchodu. Z vlasů sklepala dešťové kapky a rozhodila je po promoklém svetru. Stejně promočenou tašku postavila ke stěně na zem a znovu vyhlédla ven. To, co bylo vytrvalým deštěm, zesílilo ve vodní lázeň hnanou chladným větrem ulicemi. Stíny temných průchodů tančily v záři prvních blesků. A město se roztřáslo děsivým rachotem.

Dívka přivřela dveře a rozhlédla se po zšeřelé chodbě. Odpadky u stěny, grafity a rozbité dlaždice na zemi. Známé prostředí jí dodalo klidu, tuto chodbu znala. Rychle sebrala tašku a rozeběhla se nahoru. Přišla trochu dříve, než asi čekal, ale na tom přeci nezáleží.

Vyklopýtala po schodech do nejvyššího patra a zastavila se přede dveřmi. Tiše zaklepala. Možná si nebyla ještě úplně jistá, ale dveře se přesto otevřely skoro vzápětí.

Stál v nich cizí kluk ve špinavé bundě a s tetováním ve tváři. Výrazně hubený, oči lehce zarudlé kouřem, jímž byl cítit

“Kde ses tu vzala, škvrně?”

Překvapením ze sebe nedostala ani slovo, jen krátce pohlédla na malbu na stěně, aby se přesvědčila, že je ve správném domě.

“Hledáš někoho?” Trochu netrpělivě se zeptal znovu.

Vylekaně se obrátila zpět ke klukovi ve dveřích.

“Já ….Je tu Glag?”

“Jo, přijde asi za hodinu,” zmizel kdesi uvnitř. Z pootevřených dveří pomalu stoupal jemný dým. Protáhla se dovnitř a zavřela za sebou.

“Udělej si pohodlí a usuš se!”

Hustý kouř přicházel z boční místnosti pootevřenými dveřmi, kam kluk odešel. Štiplavý kouř lehké vůně jí nebyl nepříjemný. Spíš naopak, po vší té zimě a dešti to byla příjemná změna.

Hodila své věci ke stěně do stínu stromů a opatrně nahlédla do místnosti.

Tři kluci a holka seděli na starých dekách na zemi, mezi sebou popelník, již do půlky vypitou velkou láhev a prázdnou plechovku od párků, vedle níž hořely dvě svíčky.

“Pojď dál, škvrně,” mávl na ni hoch a ostatní vzhlédli. “Sedni si a nestyď se. Mimochodem, mně říkaj Kostra. Tobě?”

“Oli.”

Děvče se zvedlo a usmálo se. “Já jsem Loran, pojď se vedle převlíknout.”

Dívka se ještě jednou ohlédla, ale ostatní se již živě bavili mezi sebou.

V ateliéru bylo chladněji a nahá dívka se chvěla zimou, zatímco jí Loran rozkládala věci po zemi. Pak nalezla deku a podala jí ji.

“Kolik ti je?”

“Šestnáct!” hlas se jí zachvěl lží, ale Loran to nepostřehla. Nebylo jí tehdy šestnáct, ale sotva pár dní patnáct.

“A co doma?”

Pokrčila rameny.

“Utekla jsem.”

Loran se usmála. “Takových je nás tu víc. Tady se ti bude líbit.” Objala ji kolem ramen a odvedla ji zpět za ostatními.

Noc teprve začínala. Tehdy poprvé pila alkohol. Poprvé kouřila trávu. Byla šťastná a zapomněla na hádku s rodiči. Najednou byli neskutečně daleko, už je nepotřebovala. Byla už velká holka a to vědomí ji naplnilo pocitem dospělosti a samostatnosti. Usnula asi za hodinu omámena účinky drog.

-

Nechala za sebou krysí děti a jejich smutné tváře. Protáhla se větrací šachtou do příčné chodby.

Na hranici tmy seděl malý chlapec a plakal. Spatřila jej, až když seskočila, a hned si vynadala za svou neopatrnost. Takovéto zamyšlení ji mohlo lehce stát život. Jeho pláč zní příliš daleko a tady nikdo nemusel volat do noci dlouho.

Obratně se protáhla do šachty naproti, ale chlapec si jí všiml. V pláči se zvedl a natáhl se za ní.

Věděla, že by měla hned zmizet, ale drobné prsty na hraně větrací šachty jí bránily. Šachta byla pro něj moc vysoko.

Krátce ty prsty pozorovala. Tolik mu chtěla pomoci, ale nedokázala to. Měla strach z děsivě prázdného ticha okolo.

V mysli se jí objevil pozdrav, který zde několikrát zaslechla. Pozdrav opravdových přátel, kteří se rádi vidí. A že jí bylo chlapce líto, tiše ho těm dětským dlaním zašeptala, než rychle utekla pryč. Pryč od TĚCH, jež volal.

Já i ty jsme krysí krev,

Krev, co žije v těchto zdech.

Naše kroky kráčí tmou,

Jedny dneska utichnou…….

A jeho pláč utichl.

(Pokračování zde)