Bílá liška - z recenze Jana Elinor Poláčková

Občas se objeví recenze, která mne překvapí. Která mi ukáže moje dílo z úhlu, který jsem jen tušil. Tvořím totiž v mnoha vrstvách, v náznacích a symbolech až archetypálních. V mé tvorbě je více intuice a naslouchání, než logického skládání linií a argumentování. Cítím se napůl prostředníkem, popisující hlubiny, které sám jen tuším. Toto je pár vý/ňatků z recenze Jany Elinor Poláčkové, a já jí tím děkuji. (Celá recenze zde www.sarden.cz/node/6950)

Sladká devadesátá léta minulého století, kdy informační technologie neprorůstaly do všedního života. Blíže neurčité maloměsto v horách, kde lišky dávají dobrou noc a v mlýně žijí cikáni. Lidé až na pár výjimek nevěří na kouzla, o pohádkách nemluvě. S první sněhovou vločkou přichází zvláštní tulačka. Začíná zima… a čas na Hříšky bílé lišky.

Příběhy Ondřeje Netíka jsou odlišné od většiny nejen české románové produkce, hlavní slovo má čarovná atmosféra, mísení možného s nemožným a noření se do hlubin, jimž se vyhýbá i průměrné, slušně vychované holdstockovské mytágo.

Hříšky bílé lišky jsou hravou erotickou bajkou asi stejně, jako Euripidovy Bakchantky oslavou nevázanosti a Dionýsova kultu. Není těžké v nich podobné motivy najít a zachytit, ale podstatou liščího příběhu je něco jiného. Před staletími vyhnali ctihodní občané z kraje šibala, který je sužoval svými kousky, a tyto účty nikdy nebyly srovnány. Liška nikdy nepřestane toužit po satisfakci a nezná míru.

Řešení konfliktu – pokud vůbec – může přijít pouze zvenku; ani Vuples, ani místní nemají dost síly, aby se přestali zabývat svojí „hrou“. Příliš hravý název pro příběh pomsty táhnoucí se napříč staletími je však zároveň i důkazem autorova hlubokého pochopení prapůvodních příběhů a jejich zdánlivých paradoxů.

Neexistuje hranice mezi světem nespoutaných, personifikujících se přírodních sil a lidí. A tam, kde se setkávají, dochází k více než logickému střetu. Maloměstská morálka i lidské pojetí různých druhů dobrodružství se vymyká liščímu chápání. V něm je zdánlivě lehkomyslný flirt spojený s prastarým poutem k rodu, rozdíly mezi hrou a smrtelně vážnými záležitostmi jsou tenčí než chlup, křivdy i dobrodiní se nezapomínají. A to se promítá i do osobnosti protagonistky.

Vuples dokáže být ve stejnou chvíli chladnokrevným, dokonalým manipulátorem i malou holčičkou toužící po špetce něhy. Může měnit mužskou i ženskou podobu, a přestože před staletími bývala raději mužem, v Hříšcích hraje prim její ženskost. Je rozmarná, hravá i dravá, zvědavá, provokující, milující, upřímná, zákeřná… a především svá. Okouzlující, nebezpečná šelmička – s kterou si každý zahřeší rád.

Autorská recenze Hříšky bílé lišky

Proč by nemohl recenzi na knihu napsat i její autor, kdo zná dílo lépe než on? Jaké myšlenky do něj vložil? Kdo vám jej může lépe představit, než autor sám?

Každým svým dílem se dostávám na některou z hranic. Balancuji okolo ní a překračuji ji jen do té míry, aby dílo získalo své buřičství, ale zároveň zůstalo v hranici vkusu a požitku čtenáře. Tou hranicí, kterou jsem si dovolil překročit tentokrát, je morálka v sexu. Všechno to, co se považuje za neobvyklé, nepřípustné, podivné či zvrhlé mi umožnila jednoduchá premise. Hrdinkou příběhu je liščí víla, která je, ale i není, člověkem i zvířetem zároveň. Ba co více, ač jde většinou příběhu o dívku, nemá potíž ani s tím, vystupovat v kůži muže.
K tomu si připočítejte fakt, že ačkoliv hrdinka lidskou morálku a sexuální zvyklosti vůbec nechápe, ráda se do nich zapojuje a vyžívá. Šibalky lišky se vždy pletly do lidských záležitostí, zvláště když nebyly určeny jim.

Bílá liška Vuples*) přichází s první sněhovou vločkou do současného horského městečka s jediným cílem, klamat a užívat si zde, jak nejlépe dovede, dokud neskončí zima a ona se nebude muset vydat zase dál. Její úkol je usnadněn tím, že na kouzla už z místních nikdo nevěří.

Nechci vás seznamovat s propletenci vztahů, které liška svou lží způsobí. Připravil bych vás o požitek. Raději vám řeknu něco o hrdince.
Bílá liška přišla do mých příběhů jako jedna z okrajových postav již v příbězích "Sanatoria podržených." Vymyslel jsem ji, ale ve vypravěčské hře jsem neměl nikoho, kdo by mi ji zahrál. Na poslední chvíli jsem byl představen dívce, která ji zahrála. A vlastně ji tím dala duši.
Měla to být záporná postava, ale dopadlo to jinak. Ta dívka dala lišce srdce, a já jsem tomu rád.
Bílá liška je hravá, požitkářská, rozverná, impulzivní, prolhaná, ale má srdce. Není zlá, je to šprýmař co vás vtáhne do svých her. Odkrývá falešnou tvář morálky, aby vrhla své oběti do situací jejich nejniternější fantazie, kterou by nikdy nepřiznali. Její spontánní hravost je nakažlivá, její dětská radost okouzlující. Nemá určitý cíl, jen si spokojeně užívá, co se jí nabídne. I to, co jí nabídnuto není!

Původně jsem nepředpokládal, že bych věnoval lišce celou knihu. Napsal jsem povídku. Hravý příběh, ve které líčí hospodář na lišku a liška na hospodáře. Jenže se mi nepodařila udat. Komunikace s jediným fantasy periodikem u nás skončila na tom, že si nenašli ani čas zaslaný text přečíst. Zjistil jsem, že je pro mne snadnější nechat si vydat knihu, než jedinou povídku.
A Vuples, se svou typicky liščí drzostí, se prostě nemínila vzdát svého piedestalu. Chtěla být vidět. Dostat se lidem pod kůži. A tak jsem napsal další její příběhy. A každým dalším byla drzejší. Snad ze vzdoru, pro pomstu a lidskou hrdost, jsem se rozhodl ji potrestat. V poslední povídce ji dát za vyučenou. Ale ta povídka se nepovedla. Nebyl to ten závěr, který jsem chtěl. Kazila celý dojem knihy a musel jsem ji přepsat. Samozřejmě mne oklamala, a znovu si přisadila!
Bylo dopsáno! Mám od ní pokoj, oddechl jsem si. Ale příliš brzo. Lišky nemají nikdy dost. Ponoukla mi nápad změnit název z "Příběhy bílé lišky", který vyzníval příliš pohádkově, na "Hříšky bílé lišky." Zní to mnohem hříšněji i hravěji. Ale pak by bylo lepší, hravější, kdyby obsahovala sedm příběhů. A já jich měl šest.
Zase mne převezla. Musel jsem sednout k počítači a psát příběh, ve kterém své hry dovede k dokonalosti i šílenství. Chtěl jsem ji dát za vyučenou, ale přiznejme si, je to jen takové klepnutí přes prsty. Liška, ve své amorální hravosti zůstala morálním vítězem příběhu. Něčím, co vám nedá spát. A možná i inspiruje.

Je tedy příběh pohádkou? Tak trochu ano, i když určenou jen dospělým. (Nechci tím říct, že bych explicitně popisoval erotické scény, ale šel jsem určitě dál, než k náznakům. Jak je mým zvykem. Na hraně i lehce za ní. Vkusně.)
Je to romantické? Určitě, i když jinak než bývá zvykem. Liška není sladká, je to šelmička, která nejen že umí kousnout, ona si kousne ráda.
Věřte mi, když vám říkám, že ji budete milovat i nenávidět. Ona taková JE!

Pokud vás kniha zaujala, zde si ji můžete objednat přímo u nakladatele - MYTAGO

*) Vuples - je záměrná přesmyčka z latinského názvu pro lišku Vulpes. A pochopte že Vulpes se opravdu nedá použít pro jméno víly.